Pivo je můj život, práce i koníček

Pivo je můj život, práce i koníček
Foto: sal  /  Jan Vasil, vrchní sládek Jarošovského pivovaru.
Uherské Hradiště Zajímavosti 09 / 03 / 2017

Jeho životem se jako červená nit táhne pivo! Ano, pivo! S nadsázkou se dá říct, že je zlatavým pěnivým mokem odkojený… Ale miluje také rockovou muziku a motorky. Jeho jméno je aktuálně nejvíce skloňované v souvislosti s obnovením tradice vaření piva v Uherském Hradišti. Jedenapadesátiletý Jan Vasil je totiž vrchním sládkem Jarošovského pivovaru. „Pivo je můj život, má práce i koníček,“ tvrdí v exkluzivním rozhovoru pro DOBRÝ DEN S KURÝREM.

Jak se stane, že člověk propadne alkoholu“?
(smích) Když jsem studoval na gymnáziu, tak jsem byl o letních prázdninách na brigádě v pivovaru Holba, v Hanušovicích. A práce mě naprosto pohltila, po gymnáziu jsem proto ještě vystudoval Střední odbornou školu Podskalskou v Praze, obor kvasná technologie, a nebylo co řešit.

Rodiče se asi nestačili divit…
Táta je stavař, máma učitelka, takže asi měli jiné představy o mém povolání. Ale vždycky jsem tíhnul k přírodním vědám, bavila mě matika, fyzika, chemie, biologie, proto je to asi tolik nepřekvapilo. Brigáda v pivovaru byla prostě můj osud.

V Hanušovicích jste nastoupil i po studiích?
Ano, v roce 1983. A začal jsem pěkně od píky, koulel jsem sudy, nakládal auta, evidoval čísla tenkrát ještě hliníkových sudů a postupně se šplhal výš a výš. Umýval jsem kádě, ležácké tanky ve sklepě, dělal pomocníka ve varně, vařiče piva nebo zaskakoval při stáčení piva do lahví v Šumperku. V Hanušovicích jsem se propracoval až na mistra ležáckého sklepa, abych po dlouhých třinácti letech odešel do „světa“.

To už jste byl ale ženatý. Manželka nebyla proti?
Kdepak, za hlubokého totalismu jsem jí totiž zajistil práci právě v pivovaru, kde nastoupila, a postupně si rovněž dodělala Střední odbornou školu Podskalskou, abychom pak společně ještě vystudovali chemii a technologii potravin na zlínské Univerzitě Tomáše Bati. Z Hanušovic jsme zamířili do Českého Krumlova do pivovaru Eggenberg, kde jsem dělal dva a půl roku sládka, bydleli jsme přímo v pivovaru. Další štací byl Janáček v Uherském Brodě, kde jsme definitivně zapustili kořeny. V roli podsládka jsem vydržel třináct let až do roku 2010, kdy se změnil majitel, který si přivedl své lidi. Po roce v přerovském Zubru jsem odešel do pivovaru Rebel v Havlíčkově Brodě, kde jsem byl sládkem. Pět let jsem dojížděl.

Z Uherského do Havlíčkova Brodu je to skoro dvě stě kilometrů…
Když jsem chtěl zůstat v oboru, a já chtěl, tak nebylo vyhnutí. Měl jsem v pivovaru pronajatou garsonku, domů jsem jezdil na víkendy, takže takový internátní způsob života. (úsměv) Ale mám tolerantní manželku, která ví, že pivo je pro mě vším. (úsměv) Manželství jsme řešili po telefonu, ale všechno jsme ustáli.

Jaká byla vaše první reakce, když přišla nabídka z Jarošovského pivovaru?
No, rozhodoval jsem se asi dva měsíce…

To je docela dlouho.
Jako naschvál jsem měl na stole další tři čtyři nabídky z jiných pivovarů, vždy na pozici sládka. Ale nakonec vyhrál Jarošovský pivovar, protože jednání s jeho ředitelem bylo od začátku seriózní a férové. Svou roli však sehrála i blízkost domova a výzva prodat nasbírané zkušenosti v malém pivovaru, stát u zrodu něčeho nového. A taky jsem už chtěl pryč z Vysočiny, kde je nevlídné ponuré počasí.

Ale zpočátku se zdálo, že Jarošovský pivovar má určité problémy. Termíny zahájení stavby i vaření piva se několikrát posouvaly…
Zůstával jsem nad věcí, protože dnes nejde o nic neobvyklého. Když si vezmete, že už vaříme pivo a bourat se začalo v polovině září, je to obdivuhodné. Stačilo pět měsíců.

Jak dlouho se pro změnu rodily receptury nového Jarošovského piva, na kterých jste spolupracoval s bývalým sládkem Josefem Braunerem?
Asi měsíc, dva. Jelikož bydlíme v Uherském Brodě, nejdříve jsme se scházeli u něj doma a diskutovali, probírali strategii. A následně si všechno testovali ve Znojemském pivovaru. Známe se už léta. Když jsem totiž nastoupil do Janáčka, pan Brauner dělal ředitele. Dostali jsme od něj služební byt, a co vím, tak mě i doporučil řediteli Jarošovského pivovaru.

Takže jste mu zavázán?
Určitě, jeho slovo má obrovskou váhu. Doporučení si proto moc vážím.

Jak moc jste se v receptuře přiblížili Jarošovskému pivu z roku 1997?
Asi jen okrajově, po dvaceti letech to není jednoduché, ale to ani nebyl náš cíl. Jsme malý pivovar, stavíme na nefiltrovaném pivu, což bylo v době Jarošova nemyslitelné. Nefiltrované pivo ochutnali jen lidé v pivovaru, při samotné výrobě. Jedině v Hanušovicích jsme dělali kroužkované pivo, které se zfiltruje, ale vybere se méně prokvašené a následně se přidají kroužky ze spilky, kdy je rozkvašená mladina na vrcholu.

Co je tedy typické pro nové Jarošovské pivo?
Když si koupíte dvanáctku, máte jistotu, že pivo má odpovídající stupňovitost, nic neředíme vodou. Jarošovský ležák má stupňovitost 12,3. Piva vaříme z jednoho nebo vícero druhů sladu, který odebíráme z Kroměříže, kde mají slad plzeňský světlý, a ze Záhlinic, odkud bereme speciální slady jako karamelový a mnichovský. Vaříme z žateckých chmelů, konkrétně z odrůd Sládek a Žatecký poloraný červeňák.

A co vlastnosti, chuť piva?
Jelikož používáme i chmelení za studena, kdy přidáváme chmelové granule do ležáckého sklepa při sudování, pivo získává nádherné chmelové aroma. A navíc má jemnou hořkou chuť, bohatou pěnu a dobrý říz.

Varny, ležácké tanky i další vybavení pivovaru je moderní, část výroby řídí počítače, dostanete se ještě vůbec do styku s pivem?
Samozřejmě, nejsme nadnárodní korporace, kde při prohlídce pivovaru pivo ani neuvidíte… Výrobní technologii sice částečně řídí počítač, který udržuje patřičné teploty a signalizuje případné problémy, stále je však zapotřebí spousta ruční práce. I při vaření. Přepouštění i měření kvality piva provádíme stále ručně. To jinak nejde. Vybavení z nerezu je zárukou udržení mikrobiologické čistoty, což opět vede ke kvalitě piva.

Když se vrátíte do časů, kdy jste začínal. Jak moc se pivovarnictví změnilo?
Je to jako nebe a dudy. Technologické postupy výroby piva jsou stejné, jen s prvky modernizace zařízení, ale všechno kolem je nesrovnatelné. Výroba se dnes hlídá přes počítače, které jsou schopné provádět i rozbory a laboratorní analýzy piva. A taky ubylo namáhavější fyzické práce.

Do vaření piva v Jarošově jste se po dlouhých 19 letech pustili 6. února. Už máte všechna čtyři základní piva v ležáckých tancích?
Už ano, teď ještě musí dozrávat, abychom je od poloviny března nabídli zákazníkům. Na prodej jsou zatím jen dvanáctka Jarošovský ležák a čtrnáctka Šohaj. A během týdne ještě uvaříme velikonoční speciál. O jaké pivo půjde, to zatím ještě neprozradím. To je překvapení. (úsměv)

Vlajkovou lodí pivovaru bude dvanáctka?
Je to naše přání, ale jsme teprve na začátku, takže uvidíme. Záleží na zákaznících.

Jaké jsou zatím jejich ohlasy?
Vesměs pozitivní. Lidé si většinou u nás v pivovaru koupí dvanáctku i čtrnáctku, vyzkoušejí, ochutnají a zase se vrátí. Už se ale hlásí i restaurace a kavárny, zrovna před pár dny jsem vezl padesátilitrový sud do kavárny v Březolupech.

Jarošovské pivo se ale zatím čepuje jen v pár provozovnách…
Máte pravdu, vedle Březolup už pouze v Bílovicích, Buchlovicích a Jarošově. Aktuálně jsme přijali obchodního zástupce, jehož hlavním úkolem je právě dostat naše pivo do restaurací, hospod a kaváren v Uherském Hradišti a nejbližším okolí. Jsme regionální pivovar, chceme zůstat v regionu a za jeho hranice nakouknout jen jednorázově. Lidé si totiž stále více uvědomují, že kupovat regionální produkty se vyplácí. Peníze totiž zůstávají v regionu a dávají práci místním lidem. A navíc, kdo přijede na Slovácko, chce přece ochutnat místní speciality. Kdybychom prodávali sedmdesát procent produkce v sudech, bylo by to super.

Kdo miluje pivo, sbírá i podtácky nebo krýgly. Jak jste na tom?
Kdysi dávno jsem sbíral sklenice s logem, protože je bylo obtížné získat. A taky plechovky. Postupem času, jak sbírka rostla a manželka odmítla kolem utírat prach, tak většina exponátů skončila v krabici u rodičů na půdě. Jen nejhezčí kousky mám doma stále vystavené, včetně keramických krýglů s poklopem…

Vím, že kromě piva jste milovníkem motorek. Jakou parkujete v garáži?
Hondu 1000. (úsměv) Jízda na motorce je moje další vášeň, v sedle si pokaždé dokonale vyčistím hlavu. Láska k silným strojům se zrodila už za totality, kdy jsem začínal na klasickém pionýru a postupně přidával na kubatuře. S manželkou jezdíme na různé srazy po celé republice, ale i za hranice. Jak vyrostl syn, přidal se k nám. Stačí sbalit spacák, stan a můžeme jet. Už se těším na jaro, až motorku vytáhnu z garáže.

Honda 1000 je už pořádná mašina, ale přece jen Harley Davidson to není…
Krále motorek si plánuju koupit až k 60. narozeninám. Anebo aspoň choppera. (úsměv)

Pivo, motorky. A co rocková hudba?
To je můj třetí koníček. Na motorce jezdíme právě na koncerty světových rockových legend, ještě za totality jsme třeba byli v Budapešti na Black Sabbath a v květnu se chystáme do Brna na koncert skupiny Kiss. Lístky jsme si nadělili pod vánoční stromeček. To bude nářez.

autor: PETR ČECH

Tagy článku

TOPlist

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace