Politice škodí zkratky a nálepky. Ze Slovácka jsem si odnesl cit pro realitu

Foto: archiv OL  /  Jednání s japonským velvyslancem v České republice Kansuke Nagaokou. Duben 2026.

Z Tupes až do Poslanecké sněmovny. Příběh Ondřeje Lapčíka ukazuje, že cesta z malé slovácké obce může vést nejen přes sportovní haly, zahraniční univerzity a americkou profesionální soutěž ve stolním tenise, ale také do samotného centra české politiky.

Dlouho byl spojovaný především s pingpongovým stolem. Hrál na vysoké úrovni, prošel juniorskou reprezentací, českou extraligou a dostal se až do americké Major League Table Tennis. Postupně ho ale začaly stále víc zajímat strategie, organizace, veřejné dění a politika. Dnes působí jako poradce 1. místopředsedy Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR Patrika Nachera. V rozhovoru pro DOBRÝ DEN S KURÝREM mluví o tom, co mu dalo Slovácko, čím ho formoval sport, jak vypadá politika „z podpalubí“ a proč by mladí lidé z regionu neměli mít pocit, že velké příležitosti jsou jen pro lidi odjinud.

Když se dnes ohlédnete zpátky do Tupes, kde podle vás váš příběh skutečně začal? Co vám malá obec na Slovácku dala do života takového, co si člověk odnese i do prostředí Poslanecké sněmovny?

Především schopnost vnímat, že lidé na Slovácku řeší diametrálně odlišné problémy než většina vrcholných politiků u sněmovního řečnického pultíku či v pražských televizních studiích. V dnešní době se v této souvislosti často používá spojení „odtržení od reality”, já si však myslím, že jde spíše o její prostou neznalost, potažmo nezájem ji vnímat jako relevantní záležitost vyžadující pozornost a řešení.

Dlouho vás lidé v regionu znali především přes stolní tenis. Co vás naučily roky u pingpongového stolu – disciplína, nervy, porážky, schopnost číst soupeře – a jak moc to dnes využíváte v politickém zákulisí?

Troufnu si říci, že vrcholový sport obecně představuje nedocenitelnou průpravu nejen pro pracovní, nýbrž i osobní život. Schopnost se soustředit, konzistentně a mnohdy i rutinně pracovat, krok za krokem se zlepšovat, být k sobě samému upřímný a adekvátně kritický, zvládat neočekávané, nepříjemné, stresové a krizové situace, nebát se mít ambice a sny, mít vždy respekt k práci, úsilí i specifickým vlastnostem soupeřů i členů vlastního týmu - a mohl bych pokračovat, aspektů přenositelných ze sportu a využitelných i v jiných, zdánlivě nesouvisejících oblastech života, je obrovské množství. V politickém prostředí dnes celou řadu z nich uplatňuji vlastně automaticky na denní bázi.

Váš sportovní příběh měl i výraznou americkou kapitolu: Ohio, New York, draft do Major League Table Tennis a Seattle Spinners. Byl to pro kluka z Tupes moment, kdy jste si řekl, že svět je vlastně otevřenější, než se ze Slovácka může zdát?

Za samotným draftováním do MLTT byly pochopitelně dlouhé roky dřiny a řada postupných kroků a dílčích štací, jimiž jsem si musel projít, ten skok z Tupes do Spojených států tedy v sobě má zakomponováno i několik „meziskoků”, jež na sebe přirozeně navazovaly a bez kterých by se k onomu kýženému cíli nebylo možné dostat. Jednu zásadní skutečnost jsem si však v této souvislosti následně opravdu uvědomil. Slovácko, potažmo Zlínský kraj, poskytují zázemí a možnosti, které dokáží mladého člověka učinit konkurenceschopným nejen v podmínkách České republiky, nýbrž i mezinárodně, celosvětově, ať už mluvíme o kvalitních základech sportovních nebo třeba v oblasti školství a vzdělávání. To je dle mého názoru parádní vizitka našeho krásného regionu a kraje jako takového.

Kdy a proč přišel zlom od sportu k politice? Byla to náhoda, příležitost, nebo jste už dřív cítil, že vás víc než samotný výkon začíná zajímat komunikace, strategie a dění kolem veřejného života?

Měl jsem odmala jasno v tom, že nechci mít v dospělosti sport jako svůj primární zdroj obživy, sázet na tuto nevyzpytatelnou kartu mi připadalo nezodpovědné. Je samozřejmě fajn, když jste ve svých dvaceti, třiceti letech na vrcholu a sportem se slušně živíte, ale co když přijde zranění? Navíc, začínat po konci sportovní kariéry budovat od nuly kariéru další, v jiné oblasti, to také není úplně záviděníhodná, jednoduchá pozice. Proto bylo mojí prioritou už na základní škole a gymnáziu studium.

Zároveň jsem se však i s tímto vnitřním nastavením snažil dávat sportu maximum možného, díky čemuž se mi podařilo probojovat se do juniorské reprezentace a hrát posléze i českou seniorskou extraligu a MLTT. Postupem času mě začaly zajímat i organizační a manažerské záležitosti spojené se stolním tenisem, nejen na klubové úrovni, ale i úrovni národního svazu. Právě zde se začal rodit můj zájem o plánování, rozvoj, řízení, rozhodování - a právě díky angažování se v těchto strukturách se poprvé proťala cesta má a ta Patrika Nachera, mého dnešního šéfa. A někde tady se patrně začal prohlubovat i můj zájem o ovlivňování veřejného dění.

Dnes jste v blízkosti Patrika Nachera, tedy člověka, kterého veřejnost zná z televizních debat i z ostrých sněmovních střetů. Co všechno ve skutečnosti obnáší práce hlavního poradce takto viditelného politika?

S Patrikem, dnes 1. místopředsedou Poslanecké sněmovny, spolupracuji již od dob svého studia na právnické fakultě. Začalo to studentskou stáží, pokračovalo postupným zintenzivňováním spolupráce, kampaní před sněmovními volbami, přípravou relevantních částí volebního programu a prozatím končí ve stávající roli jeho pravé ruky.

Konkrétní náplň práce hlavního poradce 1. místopředsedy Sněmovny, funkce, k níž Patrik přistupuje dle svých zvyklostí nejen zodpovědně, ale někdy až hyperaktivně, je velmi rozmanitá. Mým úkolem je mimo jiné připravovat podklady a argumentační linky pro Patrikovy projevy a mediální výstupy či analyzovat veřejné dění u nás i v zahraničí a identifikovat agendy, na které je vhodné se zaměřovat a podrobně se jim věnovat - a to třeba i na legislativní úrovni.

Významná část mé časové kapacity je věnována i interním projektům v rámci Poslanecké sněmovny či přípravě obsahové náplně setkání se zahraničními státními představiteli, kterých se, v případě, že je má přítomnost žádoucí a potenciálně přínosná, rovněž aktivně účastním.

Jak vypadá politika „z podpalubí“? Když člověk sedí u příprav, porad, jednání a sleduje souboje, které pak veřejnost vidí jen v krátkém televizním sestřihu, je politika tvrdší, lidštější, nebo úplně jiná, než si lidé myslí?

Existují skutečně velké rozdíly mezi jednáními za zavřenými dveřmi a veřejnými výstupy a střety jednotlivých politických názorů. Je jednoznačně správně, že se o nejdůležitějších politických otázkách vedou otevřené a intenzivní diskuze, které zajímají média a díky nim i širokou veřejnost, někdy mi však připadá skoro až neuvěřitelné, jak racionální, věcnou, tvrdou, ale zároveň slušnou diskuzi je možné vést v rámci neveřejného jednání a jak iracionální pak před kamerami a mikrofony. Dnešní politice zkrátka dominují zkratkovitá sdělení, slogany, krátké sestřihy či nálepkování oponentů. Upřímně říkám, že si nemyslím, že jde o správnou cestu, kterou bychom se měli ubírat, zcela bez ohledu na to, zda je nám bližší ten či onen politický tábor.

Parlamentní politika má u části veřejnosti špatnou pověst. Vidíte zblízka i momenty, které by podle vás její obraz mohly rehabilitovat – poctivou práci, věcnou dohodu, respekt mezi soupeři, který se na kamerách neukáže?

Jednoznačně. Jak v koaličním, tak opozičním táboře působí řada velmi schopných, vzdělaných, distingovaných politiků a političek, kteří jsou schopní spolu vést jak věcnou polemiku, tak hledat názorové průsečíky a spolupracovat na smysluplných návrzích zákonů i v jiných oblastech politické činnosti. Pro některé však platí, že jakmile před sebou vidí kameru či mikrofon, automaticky přepínají z role racionálního politika do role influencera a stroje na otřepané slogany a klišé, které následně do značné míry definují českou politiku i její vnímání napříč veřejností.

Co vám tahle práce dává a co vám bere? Je pro mladého člověka lákavější být přímo v centru dění, nebo někdy cítíte, že Praha, tempo politiky a neustálý tlak člověku berou kus normálního života?

Domnívám se, že tuto otázku není možné zodpovědět paušálně, každý může aspekty spojené s centrálním politickým děním nepochybně vnímat odlišně. Pro mě osobně jde především o velkou pracovní a životní zkušenost, která na jedné straně přináší stres, tlak na výkon či viditelnost každé menší chyby, na straně druhé je však spojena s prestiží, možností získávat velké množství cenných konexí, informací, praktických dovedností, zážitků či inspirace. 
Například s Patrikem si pracovní zprávy a e-maily vyměňujeme běžně i po nocích a o víkendech. Něco jako pevná pracovní doba v politice v podstatě neexistuje, a to nejen v období kampaně či důležitých sněmovních schůzí. Na striktní oddělování pracovního života a života mimo Sněmovnu se moc nehraje.

Díváte se dnes z Prahy na Slovácko jinýma očima? Co by podle vás mladí lidé z našeho regionu potřebovali slyšet, aby neměli pocit, že velká politika, velké instituce nebo velké příležitosti jsou jen pro lidi „odjinud“?

Slovácko a jižní Moravu považuji - a patrně už vždy považovat budu - za ten svůj jediný opravdový domov, kterého se nechci vzdát, protože by mi velmi scházela jeho autentická atmosféra, zdejší lidé, jejich myšlení a slovácká kultura jako taková. Praha možná přináší větší množství příležitostí, ty jsou však vykoupeny celou řadou kvalitu života významně ovlivňujících negativ, s nimiž se v našem regionu naštěstí nemusíme potýkat.

A můj vzkaz mladým lidem? Jak už jsem naznačil, Slovácko je s to poskytnout velmi kvalitní základy do života v různých oblastech a aktivitách. To, co se jako děti a dospívající u nás na Slovácku naučíte, vám dveře do světa nezavírá, naopak. Není sebemenší důvod považovat budoucí působení v Praze, jiných velkých českých městech nebo v zahraničí jako něco z našich končin nedosažitelného. To, co máme my na Slovácku, nám může spousta dalších zákoutí České republiky tiše závidět.

Když si představíte další roky, vidíte se spíš jako člověk v zákulisí, který pomáhá jiným uspět, nebo vás to jednou může táhnout i před kamery a do vlastní politické odpovědnosti? A co byste dnes vzkázal mladému klukovi z Tupes, který má velké ambice, ale zatím neví, kudy vede cesta? 

Budoucí politickou kariéru takříkajíc „na vlastní triko” a priori nevylučuji, domnívám se však, že v tuto chvíli je namístě především pokora a poctivé profesní zdokonalování se. Pokud někdy v budoucnu dospěji k závěru, že dokážu lidem nabídnout dostatečné znalosti, zkušenosti a politické schopnosti, kandidaturu do volitelné funkce zvážím. Jestli se tak stane za tři roky, deset let nebo vůbec, však říci neumím. Rozhodně nebudu tím, kdo baží po viditelné veřejné funkci bez náležitého backgroundu.