Poslední deník Květy Fialové, díl druhý

Poslední deník Květy Fialové, díl druhý
Foto: Marek MALŮŠEK
Slovácko Zajímavosti 09 / 07 / 2019

Exkluzivní ukázka z knihy

Jaká byla Květa Fialová? Co o sobě nikdy neprozradila? Jak ji znali jen její nejbližší? O tom vypráví kniha Poslední deník Květy Fialové, kterou v těchto dnech dokončuje herec Josef Kubáník, aby ji 1. září, kdy by slavná herečka oslavila 90. narozeniny, mohl představit veřejnosti. DOBRÝ DEN přináší už podruhé exklusivní ukázku i s komentářem autora.

JK: Když Česká televize točila Tajemství rodu, tak se tam zjistilo, že tatínkovi předkové se věnovali divadlu.

KF: To by mě nenapadlo, že divadelní semínko bylo zaseto u tatínka, on sám o tom nikdy nemluvil, to jsem byla překvapená, myslela jsem si, že za to může Josef Kajetán Tyl.

JK: No vidíš. Ty sis vždycky myslela, že z tatínka toho moc nemáš, že? Jaký byl?

KF: Tatínka jsem se bála. Měl holou hlavu a doma na ní pořád nosil takovou přikrývku. Na čele měl rýhu a špatně chodil, protože za první války spadl s letadlem. Měl něco zlomenýho, špatně mu to srostlo a já myslím, že se to projevilo i na duši. Ale kvůli tomu, jak vypadal, jsem se ho nebála. Byl přísnej, vždyť on vlastně řídil rodinu pořád jako armádu, snad si myslel, že my dvě s Blankou jsme vojáci. A měl v sobě i něco temného, pokřiveného.

JK: Chceš mi říct co?

KF: Nechci o tom mluvit, ale myslím, že některý věci, který se nám v dětství od tatínka děly, by dnes byly velkej průšvih. Nehodnotím jej, myslel spoustu věcí určitě dobře, ale tohle jeho ‘dobře’ já nemůžu přijmout.

JK: Já si mysím, že v sobě máš strašně moc tatínka.

KF: A já jsem taková svině?

JK: Pozor, já neříkám, že to je svině. Ale…

KF: Jdu si za svým, to jo.

JK: Ano, a taky máš v sobě velitelství.

KF: To jo. Svoje. Ne, že bych někoho takhle zkroutila.

JK: No…

KF: Trošku tě kroutím?

JK: Myslím, že když chce člověk něčeho dosáhnout, musí někdy okolí trochu těm svým představám přizpůsobit.

KF: Ale v podstatě jo.

JK: Neznal jsem ani tatínka, ani maminku, tak to samozřejmě jen tak domýšlím, ale myslím, že tohle je vlastnost vojáků.

KF: Ale jo, protože jsem se v šestnácti rozhodla - co teď? Půjdu k divadlu a šla jsem. Žádný pochybnosti. A po nikom jsem nikdy nic nechtěla. Jdu si prostě za svým. Ne tak, že bych se vyspala s režisérem, abych dostala roli, to jsem nikdy neudělala. Ale asi ano, když to tak říkáš, možná je to vlastnost po tatínkovi.

JK: A taky myslím, že máš po něm smysl pro řád.

KF: To ano. Řád v sobě mám.

JK: Telefon. Volá ti Zuzka.

KF: (do telefonu) Ano, miláčku. Mám se dobře, poněvadž přišel Pepíček z vejletu po Praze, otevřeli jsme si šampaňský a on se mě ptá na moji rodinu, jak to bylo s maminkou, s tatínkem, se sestrou a tak. A teď tady na mě bouří v Dejvicích bouřka. V Hostivaři taky? A to je druhej konec Prahy. A co děláš? Uvařenej mozek. No jo, z únavy. Chci, aby tě pozdravil můj miláček.

JK: To úplně všichni nesnášíme, že máme toho druhého pozdravit, jak si přeje máma, a strčí nám mobil do ruky, že? Ahoj, Zuzi… (po chvíli) Tys tady byla?

KF: Dneska?

JK: Zuzka tady byla. Máma teď zírá, žes tady dneska byla, vůbec si to nepamatuje.

KF: Kdy tady byla? No jo, mně se ten život nějak… Já jsem nějak zblázněná…

 
Jak to dnes vidí Josef Kubáník?
Rozhovor do knížky vznikal v době, kdy začala mít Květa potíže s krátkodobou pamětí. Často jsme tak byli s nejbližšími, především s Květinou dcerou, stavěni před nepříjemné situace, které v knížce popisuji přesně tak, jak se staly. Dlouhodobá paměť byla ale v pořádku a díky ní jsem se mohl dozvídat neuvěřitelné věci třeba o Květině vztahu k tatínkovi. V knize je mu věnováno hned několik stran. Pozoruhodné bylo, že ačkoliv Květa stále mluvila o tom, jak se tatínka bála a jak mu nerozuměla, v její pozůstalosti jsme našli dopisy, které jsou naopak plné lásky k otci. I ty v knize zveřejňujeme se souhlasem dcery paní Fialové.

banner
autor: noname

Tagy článku

TOPlist