Poslední deník Květy Fialové, díl první

Poslední deník Květy Fialové, díl první
Foto: Marek MALŮŠEK
Slovácko Zajímavosti 03 / 07 / 2019

Exkluzivní ukázka z knihy

Poslední deník Květy Fialové - tak se jmenuje kniha herce Josefa Kubáníka, která se v den nedožitých devadesátých narozenin slavné herečky - 1. září - objeví na pultech a ukáže představitelku mnoha televizních, filmových i divadelních rolí ve světle, ve kterém ji doposud znali jen nejbližší. DOBRÝ DEN přináší exkluzivně ukázky i s komentářem autora.

JK: Často mluvíš o tom, že sis jako malá povídala s panenkou, protožes měla velkou touhu mít blízkou kamarádku. Byla jsi sama?
KF: Možná ano. Nebo jsem si spíš myslela, že mi nikdo nerozumí. To tak děti mívají.

JK: Mělas přece maminku, nejbližšího člověka. Maminka byla výtvarnice a i když ji v padesátých letech považovali za čarodějnici, namalovala také něco pro národní výbor, že?
KF: To už bylo po válce, když žila na Slovensku a neměla peníze. Vždycky od někoho něco dostala a za to mu namalovala obraz. A jednou po ní soudruzi chtěli, aby na národním výboře namalovala Gottwalda a Stalina. Jenže to bylo pro maminku něco úplně novýho, do tý doby malovala jen buddhy. Neřekla ale ani slovo, pustila se do díla a udělala to tak, jak to cítila. Namalovala ty buddhy, jak na ně byla zvyklá - prostě seděli se zkříženejma nohama - a místo jejich buddhistických tlamiček tam byly ksichty těch dvou vrahů. Udělala to s úplnou lehkostí. Jako že je to celý zábavný. Maminka patřila mezi lidi z pavučin.

JK: Co to znamená?
KF: Lidi jsou z pavučin a z betonu. Třeba ty jsi z pavučin. A Zeman, ten, co je teď na Hradě, ten je z betonu. To ale vidíš, ne? To je takovej kvádr strašnej.

JK: Maminka ale, i když ji popisuješ, že byla z pavučin, moc něhy ve svých obrazech teda nemá. Jsou temný, postavy působí hrozně depresivně.
KF: Měla v sobě utrpení. Víš, co všechno zažila? Gulag, neměla tu nohu, navíc s tatínkem to taky nebylo nic moc, často jsem ji viděla plakat. Přesto ale nikdy nezatrpkla, nestal se z ní zlý člověk, věřila, že člověk se vždycky zmátoří. Její životní motto bylo: ,Za nocí nejtmavších na slunce pamatuj.’

JK: To je Mahen.
KF: Ano. Když maminka umřela, tak jí moje Zuzanka udělala u hrobu na Lazisku takovej velkej dřevěnej kříž a na něm je to napsaný a taky jméno - Květoslava Fialová. Tak až budu na nebesích, tak bych chtěla mít popel blízko maminky a pak tam připište 2x. Maminka si celej život žila ve svým světě.

JK: Trochu jako ty.
KF: Připadám ti tak? Že si žiju ve svým světě? Hřmí, jsem se úplně lekla. A přitom počítám s tím, že je bouřka. Prší teda hodně.

JK: Myslím, že tak připadáš každýmu. Podle mě si o tobě kdekdo myslí, že seš trochu blázen.
KF: Opravdu?

JK: Ale vždyť to víš, že tak působíš. Když jsem tě ještě vůbec neznal, jsem si někde povídal s Gábinou Vránovou a nějak na tebe přišla řeč a já jí říkám: ,Co je ta Květa Fialová zač? Vůbec nevím, co si o ní mám myslet. Jestli je střelená, nebo to všechno na lidi jen tak hraje…’ A Gábina jen pokrčila rameny, že to prej neví nikdo. Já si ale myslím, že to trochu děláš i vědomě, že lidi takto mateš. Aby nevěděli, co si o tobě mají myslet, a nedostali se k tobě blízko. Nejsi ani zdaleka křehká, potrhlá víla, jsi hodně racionální.
KF: Máš pravdu. Někdy to tak dělám proto, aby mě lidi nechali bejt. Protože je třeba neumím odhadnout, nevím, co jsou zač. Víš, kolikrát jsem už v životě nalítla jen proto, že jsem nepředpokládala, že by někdo mohl bejt zločinec, protože mně samotný je to cizí? Tak je tak trochu zmatu a mám pak víc času na to, abych je poznala, nebo abych mohla odprejsknout. Někdy se taky tvářím, že je všechno zalitý sluncem, ale není. Co mám v sobě a nad čím přemejšlím, vo tom moc nemluvím. A pak mě to dožene třeba v noci. Mívám často noční můry. Zdávají se mi hrozný sny. Brodím se krví, mám kolem sebe useknutý hlavy, ruce. Často se mi zdá i o smrti. Třeba že jsem někoho zabila, přišlo se na to a jdou pro mně.

JK: To je hrozný.
KF: Dlouho se mi zdál i takovej sen, že stojím ve frontě, vepředu je doktor v bílým plášti a každýmu, kdo přijde na řadu, propíchne srdce. A byla tam taková hromada lidskejch těl, a jak každýho zabil, tak ho hodil na tu hromadu.


Jak to dnes vidí Josef Kubáník?
Květa na lidi působila nesmírně pozitivně. Často ji prosili, aby se jí mohli dotknout, aby ji mohli obejmout, a ona všem vyšla vstříc. Nikdy nikoho neodmítla, a bylo jedno, jestli zrovna odcházela unavená z představení, nebo jestli jsme byli právě spolu na dovolené. Ale jen my nejbližší jsme věděli, že za tou slupkou éterické dámy se skrývá bolest a velké starosti. Často jsem se jí ráno, když jsme spolu telefonovali, ptal, jestli se dobře vyspala, a ona odpovídala, že se celou noc budila. Ale ani v noci jsem se neflákala. Opakovala jsem si texty, abych neudělala na jevišti ostudu,” říkala.

banner
autor: noname

Tagy článku

TOPlist

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace