I když lidstvo zná a používá drát už od pravěku, klasické drátenické řemeslo se zrodilo až v 16. století na Slovensku. Z drátu se tehdy začaly vyrábět předměty denní potřeby do kuchyně, šatníků, ale také pasti na myši nebo různé dekorativní předměty. Řemeslu, které v sobě nese poezii starých časů, kdy muži s krosnou na zádech putovali krajinou a spravovali hrnce, talíře, vázy a džbány, propadla také Ester Benešová z Uherského Hradiště.

Ta se už od roku 2007 věnuje jak černému drátování, tak také jemnějšímu drátenickému šperkařství. Výrobky paní Benešové slouží většinou k praktickému využití v domácnosti, jde například o háčky na klíče, misky na ovoce, nebo drobné dekorace. Tato tvořivá činnost je poměrně náročná na čas, zároveň je ale velmi kreativní a působivá.

Odkud pocházíte a jaké jste měla dětství?

Pocházím z Olomouce, sem na Slovácko jsem se přivdala. K ručním pracím jsem měla vztah už od dětství, protože moje maminka hodně šila, byla vyučená švadlena. Takže už jako malá jsem vyšívala, dělala jsem třeba indianské oblečení a to je celkem náročné.

Jak jste se dostala k drátování?

Dá se říct, že úplně oklikou, nebo jak se říká, jako slepý k houslím. Když se nám narodili synové, chtěla jsem s nimi vyrábět něco, co mohou dělat i děti. Začalo to korálkováním, tvorbou z papíru a postupně jsme se dostali až k drátování. Když jsem ale absolvovala svůj první kurz černého drátování, řekla jsem, že se tomu v životě nebudu věnovat, jak mě z toho bolely ruce! Je to zkrátka náročné, jak fyzicky, tak i časově.

Co vás na drátování nejvíc baví?

Musím se přiznat, že jak jsem dříve tvrdila, že drátovat nikdy nebudu, tak si to postupně získalo mé srdce. A to z toho důvodu, že z obyčejného kusu drátu dokážu udělat něco, co je pěkné a co se líbí a má i užitkovou hodnotu.

Má drátování na Slovácku tradici?

Nacházíme se v oblasti blízko slovenských hranic, odkud k nám na Moravu, ale i dál do Čech dříve chodili dráteníci ze Slovenska a nabízeli své služby, ať už to byly drobné opravy nebo úpravy poškozených kameninových hrnců nebo mís. Dráteníci byli schopni různé užitkové předměty černým drátem zkompletovat a zpevnit. Byla to hodně žádaná služba.

To už se o dnešku nejspíš říct nedá…

V dnešní době, kdy je v nabídce neskutečné množství výrobků, je ruční práce vzácnější. Z toho černého drátu se dělají spíš dekorativní předměty. S opravami to už nemá moc co do činění.

Vy sama opravy pomocí drátu někdy děláte?

Jedna paní mě oslovila s tím, že má starou prasklou formu na vánočku, která pro ni má historickou hodnotu, tak jestli bych ji nemohla nějakým způsobem odrátovat. To mi udělalo velkou radost.

Má drátování nějaká pravidla?

Já myslím, že černé drátování nemá žádná pravidla. Když se někde spletu a vím, že to tam být nemá, tak to přiznám. Udělám z toho třeba oblouček nebo něco takového, co tomu výrobku ještě dodá na důvěryhodnosti. Je jedno, jestli někde drát omotáte dvakrát, nebo jen jednou. Dříve to bylo stejné, každý dráteník zkrátka ten daný předmět spravil tak, jak nejlíp uměl.

Kolik umíte vzorů?

Na černé drátování moc vzorů není. Vzory různých druhů šité krajky se používají spíš na drobnější výrobky, jako jsou třeba odrátovaná vejce. Klasické černé drátování má, dá se říct, tři, čtyři, možná pět vzorů, které vypadají esteticky pěkně. Obecně to černé drátování je spíš taková hrubější práce, než když člověk vyrábí třeba šperk z chirurgické oceli. To je daleko titěrnější práce.

Kde berete inspiraci?

Inspirací v mé tvorbě je příroda. Když třeba jdu někam na procházku a uvidím nějaký zajímavý strom nebo i obyčejné kameny zvláštních tvarů, tak z toho potom čerpám.

Jaké výrobky děláte nejraději?

Nejraději z drátu tvořím anděly. Mám totiž takové heslo - andělů není nikdy dost! To je pro mě taková srdeční záležitost.

Co je na drátování nejsložitější?

Mít představivost. Vidět, co chcete vytvořit. To samotné tvoření už pak je jen otázkou času.

Je pro vás drátování i formou odpočinku?

Drátování je velice relaxační. To, že z toho pak bolí ruce, je věc druhá. Ale ta činnost jako taková má klidový, odpočinkový vliv. Aspoň na mě...

Předáváte své znalosti i dalším lidem?

Učím děti v kroužku, kde děláme různé kreativní výtvarné činnosti, nejen drátování. Ale je pravda, že k tomu drátu mám nejblíž, takže s ním asi opravdu děláme nejvíc. Děti učím, jakým způsobem chytnout drát do kleští, vedu jim ručičku, jak mají drát zatočit, omotat a tak podobně. Jinak ráda pracuji s černým drátem v kombinaci s jinými technikami. Do černého drátu se snažím zakomponovat třeba korálky, mašličky, různé látkové věci, aby ten výrobek byl zkrátka co nejpestřejší, to mají děti rády.

Máte představu, kolik lidí už jste drátování naučila?

Těžko odhadnout. Možná sto, dvě stě lidí, dětí a dospělých. Dnešní děti se moc rukodělným pracím nevěnují. Přitom ony jsou těmi, kterým by se mělo to řemeslo jednou předat.

Co byste vzkázala lidem, kteří by se chtěli do něčeho podobného pustit?

Nejenom dětem, ale i dospělým bych vzkázala, aby se věnovali pracím, které je potěší a které jim dají takové to zadostiučinění. Protože až před sebou budou mít hotový výrobek, který sami vyrobili, budou z něj mít určitě patřičnou radost