Poztrácená řemesla: Dřevořezba Zdeňka Matyáše
Foto: Kateřina Nosková
Dřevo bylo odjakživa ideálním a dobře dostupným materiálem, na kterém mohli řemeslníci vyjádřit svou zručnost a výtvarný cit. Jedním z umělců, kteří se dřevem spojili svůj život, je také Zdeněk Matyáš z Valašských Klobouk.
Ve své výtvarné tvorbě se věnuje zejména drobným plastikám s lidovým námětem, figurální plastice, v níž převládá osobitý humor a satira, a reliéfům. Ty jsou nejčastěji inspirovány přírodou a ženským elementem, vyniká v nich ladnost tvarů a krása dřeva. V poslední době se Zdeněk Matyáš snaží využívat kombinace materiálů dřeva, železa a kamene. K jeho větším dílům patří Strom života, který byl vyřezán na návsi v Liptálu, Svatá rodina v Horní Lidči nebo Křížová cesta v Dobrušce.
Odkud pocházíte a kdo vás ke dřevu přivedl?
Já jsem se narodil přímo ve Valašských Kloboukách. Byla tady taková malá chaloupka, kde jsme bydleli. Už jako dítě jsem často navštěvoval verštat, otcovu dílnu. Můj otec byl taky takový všeuměl, byl kolář, ale také vyřezával. Pamatuji si, jak otec v dílně hobloval a na mě létaly hobliny… Tím dřevem jsem načuchl natolik, že už to mám jako úvazek na celý život. Dodnes mám v dílně hoblíky a dláta po otci, už jsem měl dokonce i zájemce, kteří to chtěli koupit. Ale to je moje památka, to nikdy neprodám.
Jak jste se dostal přímo k vyřezávání?
Když jsem se před mnoha lety díval na televizi, tehdy ještě černobílou, tak tam jakási žena vystavovala různé reliéfy, takové pokřivené „ksichty“. A řekl jsem si, že to bych přece musel zvládnout i já! A tak jsem vzal kládu, rozřezal ji a byl z toho můj první reliéf - avarský nájezdník. To bylo v roce 1974.
Měl jste v tomto oboru nějakého učitele?
Já jsem si na všechno musel přijít sám, nikdo mě nic neučil. Postupem času jsem přicházel na to, jak se co dělá. Hlavně je důležité, aby vždycky bylo všechno perfektně provedené. Když dělám portrét, tak to zkrátka musí být portrét, žádné pokřivené „ksichty“! Řezbář musí umět i dobře kreslit. Než začnu vyřezávat, udělám si vždycky návrh, nejdřív menší, potom ho zvětším a až potom to můžu obkreslit na dřevo.
Co je potřeba k tomu, aby byl člověk dobrým řezbářem?
Řezbář musí mít výtvarný talent. Když chce vytvořit sochu, už ji musí vidět zepředu, zezadu, z boku, musí si to umět představit plasticky. Jedna paní se mě ptala, jak je těžké vyřezat sochu. Řekl jsem jí - není to těžké, stačí jen odřezat všechno zbytečné a vyjde vám to, co potřebujete! Když třeba vyřezávám ženský portrét, tak ze začátku je to taková starší babička, pak ji vyhlazuji a postupně se z ní stane šikovná mladá cérka! Každý řemeslník by také měl mít trochu obchodního talentu. Pokud nemá dřít bídu, tak nestačí, že něco umí vyrobit, ale musí to i umět prodat. Umět komunikovat s lidmi, jinak si od vás nikdo nic nekoupí.
Co všechno vyřezáváte?
Vyřezávám malé sošky třeba od pěti centimetrů až po sochy v nadživotní velikosti. Hodně mě v poslední době baví abstrakce. Rád kombinuji dřevo s kamenem a dokonce jsem zkoušel už i nějaké kombinace se železem. A uvažuji nad tím, že bych do dřeva mohl vložit třeba i nějaké tmavé sklo. Ale vždycky říkám, že abstrakce musí vycházet z reality.
Které dílo vám dalo nejvíce zabrat?
Nejnáročnější byla asi Křížová cesta v Dobrušce a Strom života v Liptále. Do Liptálu jsem dojížděl dva roky, byl jsem tam za tu dobu asi stokrát. Vyřezával jsem do lípy staré asi 140 let, byla široká metr třicet a čtyři metry vysoká. Dělal jsem do ní 16 reliéfů, výjevy od dětství až po stáří.
S jakým dřevem nejraději pracujete?
Nejraději pracuji s lipovým dřevem, to je fajn a není tak tvrdé, dají se z něj vyřezávat i drobnosti přímo v ruce. Když mají být ale sochy venku, tak na to je lepší třeba dub. Ideální je, když se strom pokácí při úplňku měsíce, nejlépe o Vánocích. Měsíc z toho stromu vytáhne mízu a už se do něj nedá červotoč. Potom se to dřevo musí nařezat a každá fošna se potom musí poskládat navrch. Dřevo musí být uskladněné minimálně metr nad zemí, aby tam mohlo probíhat vzdušné proudění. No a pak musí aspoň pět let schnout, aby bylo úplně perfektní.
Čím to, že právě na Valašsku najdeme tolik šikovných řezbářů?
Valaši byli vždycky šikovní. Dřív si tady každý sám musel umět postavit dřevěnici. A přímo ve Valašských Kloboukách má řezbařina velkou tradici, je tady asi 15 řezbářů. Jsou tady ale taky malíři, stolaři… spousta šikovných lidí. Před zhruba dvaceti lety jsme založili akci Valašské kumštování, která funguje úplně perfektně. Vždycky uspořádáme soutěž na nějaké téma a naše výtvory se potom vystaví na náměstí.
Kde všude jste svá díla vystavoval?
V cizině jsem měl výstavy ve Švédsku, Německu, Rakousku, Polsku a v Maďarsku. Pak samozřejmě také u nás v České republice.
Předáváte někomu své znalosti z tohoto řemesla?
Dalo by se říct, že mými následovníky jsou studenti z luhačovické střední školy, kteří ke mně chodili na praxi. Někteří z nich dosáhli takového věhlasu, že se dostali třeba až do Švýcarska, jsou zkrátka známí. I můj syn se mnou projel republiku a Evropu, když mu bylo patnáct let, byl už na úrovni třeťáka té střední školy. Ale pak mi řekl, že řezbářem být nemůže, protože je to moc velká dřina. A dnes je z něj úředník v bance. V dnešní době se do toho mladým holt nechce, protože to je fyzicky náročné. Nám, kteří jsme byli zvyklí od dětství pracovat, to nepřišlo. Proto vždycky smekám klobouk, když dnes někdo z těch mladých chce pracovat fyzicky.
Co při práci pociťujete?
Když začnu tvořit, tak úplně zapomenu na běžné starosti, bolesti, nemoci. Úplně mě to vtáhne a člověk si prostě jen užívá, že může tvořit.