Přibližně dvoutisícové město Karolinka na Valašsku bylo po staletí spojeno především s prosperující sklárnou, kterou zde ve 2. polovině 19. století založil jistý Salomon Reich. I když byla zdejší velkovýroba před několika lety ukončena, tradice dávných mistrů žije v Karolince dál. A to hlavně díky Pavlu Horákovi, v jehož rodině má broušení skla dlouhou tradici.

Ovládá totiž jednu z nejstarších technik dekorování skla, takzvaný matbrus, při kterém se broušený materiál neleští pomocí chemikálií, ale ručně za použití starých zrenovovaných strojů. Do tajů broušeného skla dává Pavel Horák nahlédnout také svým dvěma synům, kterým postupně předává znalosti a zkušenosti. A kdoví, možná, že jednou půjdou v jeho šlépějích...

Jak jste se dostal k práci se sklem?

Ke sklu mě přivedl můj táta a za to mu budu do smrti vděčný. On pocházel z Hané, kde sklárny samozřejmě nebyly, ale na Valašsko jezdil ke svému strýci, od kterého se to naučil. Takže my už jsme vlastně třetí generace sklářů.

Kdy jste poprvé k broušení skla „přičichl“?

Do brusírny jsme chodili už jako děti, když jsme chlapům nosili do práce svačiny. Pamatuju si, že tam bylo asi padesát brusičů a strašně to tam pískalo. Vždycky jsem ty chlapy litoval a říkal jsem si, jak můžou v takových podmínkách dělat, v tom rachotu a v té vodě, celý den sedět na zadku a brousit. Pak už přišla střední škola. Když jsem ve 14 letech odcházel, dostal jsem od taťky dárek, po našem „brusičském“ diamant. Je to železná tyčka, na které je diamantový hrot sloužící k drakslování a dorovnávání kotoučů. Dodnes ho mám u sebe a stále s ním pracuji.

Jak to, že se z vás nakonec stal brusič, když jste jako malý viděl tu dřinu?

Já jsem věděl, že nechci brousit sklo tak, že budu sedět osm hodin za stolem a brousit pořád dokola jeden dekor. Když mí kamarádi po revoluci dostali nabídku jít do Prahy, kde byly různé brusírny, rozhodl jsem se jít s nimi. V Praze jsem vystřídal asi osm dílen a když už jsem měl tu nejlepší práci v ateliéru, kde jsem dělal vedoucího a zároveň i výtvarníka, přišla mi nabídka jít brousit sklo do Ameriky. V té době jsem uměl asi čtyři anglická slovíčka, ale rozmýšlel jsem se opravdu jen velmi krátce a na tu nabídku jsem kývl. Takže potom jsem tři roky brousil sklo v Americe.

Jaká to byla zkušenost?

Amerika mě naučila strašně moc. Za prvné - velkou lásku k domovu, já jsem velký nacionalista a hlavně Valach! A za druhé - velkou úctu k zákazníkům, protože to oni nás živí. My bychom jim měli snést modré z nebe.

Jaké jméno má české sklo ve světě?

České sklo se proslavilo hlavně tím olovnatým broušeným sklem. Matbrus, který já mám jako hlavní činnost, byl dříve jen taková doplňková práce.

V čem je tedy specifikum této techniky?

Matbrus je první technologie dekorování skla. K tomu jste nepotřebovali žádné chemikálie ani elektřinu. První brousicí stroje byly poháněné nohama, podobně jako šicí stroje. Matbrus dělali vždycky brusiči spíš jako fušku nebo jako takový doplněk. Linky matbrusem dělali třeba jen tři chlapi z padesáti. Rozhodně to nebylo na plný úvazek.

Kdo vám v dílně pomáhá?

V dílně nepracuji sám, je tady se mnou můj brácha Tomáš. Já jsem přes broušení a navrhování dekorů a brácha je expert na stroje. Stará se o to, aby to všechno jelo. Všechny ty staré mašiny promazává, udržuje, repasuje, opravuje, zapojuje… U těch starších strojů je výhoda, že v podstatě nepotřebují nic moc navíc. Jsou rády, že se ještě točí, občas potřebují trošku oleje, sem tam nějaké vyčištění. Jejich konstrukce je opravdu nadčasová, takže jsou dlouhodobě funkční.

Kdo byl vaším největším vzorem?

Velkým vzorem byl můj taťka, který čerpal inspiraci z přírody. Kolikrát přišel s nějakou větvičkou nebo kytkou, dal si ji před sebe a snažil se ji nakreslit a pak vybrousit. A já to mám podobně. Čerpám ze všeho možného, co okolo sebe vidím... z přírody, nebo kdekoli uvidím něco pěkného, nějaký zajímavý detail, ať je to záclona, nálepka nebo poklop na kanálu. Vyfotím si to foťákem a pak to zkouším brousit.

Co máte na této práci nejvíce rád?

Když už mám nějaký vzor předkreslený, tak se vždycky těším, jak to bude po tom vybroušení vypadat. Než jsem třeba vychytal bodlák valašský, tak to trvalo, to byla výzva. Člověk je tou prací tak pohlcený, že ani nechce jít domů z dílny, dokud to nebude hotové.

Vnímáte svou práci jako poslání?

Řekl bych, že tato práce je pro mě smysl života. Já už mám samozřejmě tolik roků, že se nic nového učit nebudu. (smích) Mám to štěstí, že moje práce je zároveň i můj koníček. Každé ráno se těším do práce, že zase vyzkouším nějaké nové dekory. Mám zkrátka tu práci rád.

Dostal jste za tuto práci nějaké ocenění?

Za naši práci už jsme dostali několik ocenění. Největším oceněním je pro nás ale to, když jsou zákazníci s naší prací spokojení, líbí se jim a řeknou, že jsme šikovní.

Máte následovníky?

Mám dva syny, kteří se mnou už od tří let jezdili na jarmarky. Vždycky si dali pod nohy dvě velké krabice, aby dosáhli na brousicí stroj a mohli to řemeslo předvádět před zraky zákazníků. Stále oba dva brousí, ale toho mladšího, Ondru, to baví mnohem víc. Na umělecké škole v Lipníku studuje grafický design, takže mi do dílny často chodí pomáhat.

Byl byste rád, kdyby synové v této práci pokračovali?

Naučil jsem je mít lásku ke sklu, úctu ke starým řemeslům a k jakékoli ruční práci. Co budou dělat, to už záleží na nich...

Máte nějaké další koníčky kromě vaší práce?

Jedním z mých koníčků je také sbírání všech možných materiálů o skle, od obrázků přes staré katalogové knihy, ze kterých pak čerpám, různé brožurky o skle... Sbírám zkrátka všechno, co je se sklem spojené. A hlavně se sklem na Valašsku.

Podílíte se nějakým způsobem na osvětě?

Často k nám do dílny chodí školy na exkurze. Vyprávím dětem o skle, o tom, proč byly sklárny na Valašsku, jaká je historie skla, co brousím a tak dále. Můžou si to samy i vyzkoušet, a tím pádem vidí, jak je to obtížné, ale zároveň pěkné.

Máte nějaký sen?

Každý musí mít nějaký sen. Mým pracovním snem je mít větší dílnu, kde by zároveň bylo i muzeum broušení skla, které v České republice zatím chybí. Tam bych ukazoval všechny brusičské technologie a staré stroje. Hlavně bych tím chtěl vzdát hold všem starým mistrům a všem českým brusičům, kteří byli všichni strašně šikovní!