Štípané holubičky patří mezi staré zvykoslovné předměty, které mají zejména na Valašsku velice bohatou tradici. Zdejší lidé je symbolicky věší do oken, nad stůl nebo kamna a věří, že po vzoru biblické holubice do chalupy přinášejí lásku, štěstí, klid a pohodu.

Jedním z výrobců štípaných holubiček je Petr Stoklasa z Velkých Karlovic, který tuto tradici zdědil po svém otci Josefovi stejně jako přesvědčení, že holubičky mají pozitivní vliv na vývoj celých generací Valachů - nejčastěji se totiž tyto dřevěné ozdoby věšívaly nad dětské kolébky, protože děti si údajně jejich pozorováním bystřily zrak. Každá holubička, která vylétne ze Stoklasovy dílny, je skutečným řemeslným skvostem. To je dáno především jedinečnou znalostí charakteru dřeva, které zručnému výrobci umožňuje štípání a skládání křídel a ocasu holubičky bez nutnosti provázování nití.

 Pane Stoklaso, odkud pocházíte a jaké jste měl dětství?

Pocházím přímo z Velkých Karlovic. Narodil jsem se v roce 1962 v Podťatém, u nás se říká „v lesi“. Ta řezbařina přede mnou přímo rostla, zdědil jsem ji po tatínkovi. To byl pro mě bůh. On mi přímo neradil, ani mě nic vyloženě neučil, jen říkal: „Ogare, když se ti to líbí, pojď, sedni si, vem si sekeru, dívej se a zkúšaj!“ A tak jsem zkoušel.

Navazujete tedy na rodinnou tradici?

Ano. První holubičky začala dělat už tatínkova maminka, moje babička. Ta je vyráběla z vajíčka. Vzala vajíčko, vyfoukla ho, udělala dírky, navarhánkovala papír, prostrčila ho, udělala křidélka, hlavičku, ocásek… a byla holubička. Ale tatínek si říkal, že když jsme na Valašsku, tak přece nebudeme dělat holubičky z vajíčka, když je tady samé kamení a dřevo. A tak ji zkusil udělat ze dřeva... a vyšlo mu to!

Máte doma nějakou holubičku ještě od vašeho tatínka?

Mám. V dílně mám pověšenou tatínkovu podobiznu v rámečku, vyřezávaného Ježíše Krista a hned vedle dvě tatínkovy holubičky. To mám na památku. Musí to tam se mnou růst, protože z toho něco sálá. Když se někdy podívám na ten obrázek a mám už třeba vypitá dvě piva, vidím, jak tatínek zvedá prst a říká: „Ty, ogare, polepši sa!“ On ví… Ty holubičky na mě dávají pozor.

Dodržujete při výrobě holubiček stejný postup jako váš tatínek?

Tatínek měl určitý postup při zpracování dřeva. Já jsem některé postupy zdokonalil a něco jsem nově vymyslel. Můj vynález jsou například spojené holubičky. Jsou spojené zobáčkem a tokají spolu jak dva holubi, proto jim říkám manželské. Ale jinak ten základ je pořád stejný.

Co holubička symbolizuje?

Holubička je symbol svatého Ducha. Ona se pořád točí, chvilku doprava, chvilku doleva, ale pořád je v tom vzduchovém víru, pořád je v pohybu. Proto se dříve holubičky věšely dětem nad kolébku, protože usměrňují zrak. Také se říká, že holubička přivolává mír, klid a pohodu do rodiny. Já mám dvě dcery a obě mají své holubičky, samy si je udělaly. Dodneška je mají pověšené každá ve svojí chalupě.

Jaké dřevo je na výrobu holubiček nejlepší?

Já pracuju hlavně se smrkovým dřevem, ale holubička jde udělat také z jedle, olše, osiky nebo vrby rokyty. Na řezbu je ideální, když je dřevo suché, což trvá tři až pět let. Ale holubičky ze suchého dřeva udělat nejdou. U nich platí, že čím je dřevo surovější, tím je lepší. A ještě vám řeknu důležitý detail - dřevo musí být buď levotočivé, tedy takové, že se otáčí za slunkem, nebo kolmé. Z pravotočivého dřeva holubičky udělat nejde. Z toho se dělají rámy, desky nebo stavební materiál.

Jak při výrobě holubičky postupujete?

Když už mám hotové polotovary, tak je pak ještě namáčím do vody a do bylinek. Namáčí se zhruba tři až pět dní, záleží na velikosti holubičky. Když to dřevo vytáhnu z vody, musí se zpracovat - nahrubo ořezat, ořezat dlátkem, vyzubovat, nařezat, vyohýbat. V této fázi je to dřevo pořád mokré, takže ho nechám tři čtyři dny pěkně vyschnout. No a pak to očistím, vypálím očička, trochu to vytvaruju, přidám nitku a holubička je hotová!

Co při práci pociťujete?

Při práci se člověk uklidní. Zapomene na jiné myšlenky, protože se musí soustředit. Musíte se k tomu umět postavit.

Kam nejdál Stoklasovy holubičky dolétly?

Holubičky se ze Stoklasovy dílny rozletěly opravdu po celém světě. Jsou v Americe, v Japonsku, Číně, v celé Evropě… Lidi se mě taky často ptají, kolik už jsem těch holubiček udělal. No nezlobte se na mě, ale to jsou vagony… tisíce a tisíce holubiček!

Souhlasíte se rčením, že řemeslo má zlaté dno?

U nás se říká, že řemeslo má zlatý důl. Ale to není pravda. V našem případě to žádný zlatý důl není, nejde o peníze. Jde o ten um. O zvládnutí toho dřeva. Řemeslo pro mě hodně znamená. Můžu se pochválit, že něco umím. Jezdil jsem po celém světě, reprezentoval Karlovice, Českou republiku. A to je myslím důležité. Že člověk může být hrdý, že něco umí.

Je pro vás důležité předat řemeslo dál?

Tradice se musí přenést z pokolení na pokolení. A hlavně se musí zachovat pro národ. Nám to řemeslo taky někdo předal, takže i my ho musíme předávat dál.

Máte následovníky?

Nasledovníky mít musím, protože jsem získal titul Nositel tradice lidových řemesel a tam je přímo podmínka, že by to dílo měl někdo po mně převzít a pokračovat v něm. Mám dvě dcery, obě dvě to umí, ale zatím se tím neživí, mají jiné zaměstnání. Mám ale taky tři vnuky a jednu vnučku… Takže věřím, že toto řemeslo nezahyne!