„Je to vlastně kus klacku z černého bezu, ale má svou duši.“ Tak s nadsázkou mluví o svém pracovním materiálu Vít Kašpařík, který se na Valašsku dlouhá léta věnuje výrobě unikátních lidových hudebních nástrojů.

Zásadní vliv na jeho profesní směřování měl především jeho otec Jan, badatel, experimentátor a nadšený výrobce historických hudebních nástrojů, který syna do hudebních tajů odmalička zasvěcoval. Vyučený kovář Vít Kašpařík pracuje výhradně s přírodními materiály, ze kterých pod jeho rukama vznikají originální dechové nástroje v nejrůznějších laděních a variantách - píšťaly, píšťaly dvojačky, koncovky, fujary, flétny, klarinety, ale i strunné nástroje jako dlabané housle, basičky, fidule nebo grumle. Rád předává své zkušenosti dál, je zván do škol, účastní se jednoduchých dílen a folklorních akcí pro veřejnost, kde předvádí výrobu nástrojů i hru na ně.

Vzpomenete si na úplně první hudební nástroj, který jste vyrobil?

První hudební nástroj, který jsem vyrobil, byla asi píšťalka ze stébla pampelišky. Když se to stéblo zmáčkne, tak to hraje, děti to určitě znají. Když jsem chodil do školky, dělal jsem do stébla dírky rezavým drátem a ono to pak dělalo i určitou melodii. Potom následovala už trochu složitější píšťalka z kaštanu, kterou mě naučil dědeček. Klasické „Otloukej se, píšťaličko!“.

Co vás vedlo k tomu, že jste se výrobě lidových nástrojů začal věnoval naplno?

Pro to nadšení spojené s výrobou hudebních nástrojů byl asi nejpodstatnější samotný zvuk. To, že každý hudební nástroj má jinou barvu zvuku a jinak funguje. Pohltilo mě to natolik, že jsem se tomu musel věnovat každý den, abych se naučil tu rutinu, abych se naučil vyřezávat nožem a abych vůbec pochopil ten samotný materiál. To už se pak nedalo dělat při jiném zaměstnání. A tak jsem se rozhodl, že se tím zkusím uživit.

Objevujete i po těch letech pořád něco nového?

Ta práce je věčné nadšení. Žádná píšťala ani flétna, i když bude stejného ladění a stejného typu, nebude nikdy stejná, nikdy se nezopakuje. Každá bude zvukově jinačí. To je ale někdy problém, protože když ode mě má někdo flétnu, na kterou roky hraje, a pak chce novou, tak vím, že jich můžu udělat třeba deset, ale žádná už nebude taková, jako byla ta první.

Jaké pomůcky při vyřezávání píšťal a fléten používáte?

Když jsem začal dělat flétny, tak jsem si s sebou bral sadu různých pilníčků a dlátek. Dělal jsem to venku, když jsem byl někde na vandru, někde na louce… Pořád jsem se s tím „šúral“ a pak jsem se vztekl a všechno jsem to vyhodil. Řekl jsem si, že ten pastýř měl kdysi dávno v kapse taky jenom kudlu, se kterou dokázal tu píšťalu udělat. A protože jsem vyučený kovář, tak jsem si vyrobil nožík, který jsem si uzpůsobil, a nutil jsem se vyrábět píšťaly jen nožem.

Co vás na té práci nejvíc baví?

Mě na tom fascinuje právě to, že se píšťaly dají vyrobit doslova na koleně. Kromě nože nic jiného nepotřebujete.

Co je při výrobě dechových nástrojů nejtěžší?

Nejtěžší je ladění. Když začínám, udělám flétnu nejdříve bez těch hmatových otvorů. Udělám ji delší, aby byla podladěná, a pak ji postupně uřezávám a podle ladičky kontroluji ladění. Když už mám základní tón, bez dírek, tak potom navrtám první dírku. Udělám ji nejdřív malou a zvětšuji ji nožíkem. Až jsem se zvukem spokojený, dělám další dírky. Ty dírky se zvukově navzájem ovlivňují, není to tak, že by měl člověk šablonu, podle které by dělal dírky jednu jako druhou. To nejde. Nebo lépe řečeno - u mě to nejde! Šlo by to, kdybych na to měl nějaké frézy, ale to bych z toho pak neměl tu radost.

Jaké dřevo na výrobu používáte?

Jestliže se budeme bavit o píšťalách, tak nejlepší dřevo na jejich výrobu je úplně bezkonkurenčně černý bez. Je to hutné, plné dřevo, které dovede narůst pěkně rovně, má v sobě měkkou duši, která se krásně odvrtává. U těch rustikálních nejjednodušších píšťal to dělám jenom nožem. Duše se vytlačí klackem a nic jiného nepotřebujete.

Jak stará je tradice lidových nástrojů na Valašsku?

Největší tradice na Valašsku je podle mě spojená s pastýřskými nástroji. K nám to sem dovandrovalo v souvislosti s osídlováním Karpat. Když se podíváme třeba na Slovensko, Polsko, Ukrajinu, nebo třeba i Rumunsko, tak to jsou v podstatě všechno stejné nástroje, stejné píšťaly. Tady na Valašsku si lidé dříve nemohli dovolit koupit dokonalé, mistrovské nástroje. A tak hráli na to, co si sami vyrobili. Proto si myslím, že tato kultura zde zůstala nejdéle zachovaná.

O jaké vaše hudební nástroje mají lidé největší zájem?

Nejčastěji vyrábím dechové píšťaly. Když jsem se tomu řemeslu začal více věnovat, zjistil jsem, že ty pastýřské píšťaly typické pro Valašsko už tady opravdu nikdo nevyrábí. A tak jsem se na jejich výrobu opravdu cíleně zaměřil.

Jaké druhy píšťal děláte?

Nejčastější a nejjednodušší na hraní z těch pastýřských píšťal je takzvaná koncovka, která nemá žádnou hmatovou dírku. Výška tónu se mění jen podle toho, jak se do ní fouká. Pak je to třeba lidový klarinet, který už má vyřezanou hubičku a přivázaný plátek. Zajímavým nástrojem je třeba pastýřská trúba, která může být vyrobená například ze smrkové rosochy, a celá se pak omotává surovou kozí kůží. Původně to ani nebyl hudební nástroj, byl to spíš signální nástroj, kterým se pastýři dorozumívali z kopce na kopec, aby si dali vědět, že už můžou sehnat ovce z pastvy. Lidé dříve věřili, že troubením z této trúby se dají rozehnat bouřkové mraky.

Žijete na Valašsku v místě, kde doslova lišky dávají dobrou noc. Co máte na této lokalitě nejraději?

Já tady mám rád úplně všechno. To úplně nejlepší je, že se vás tady všechno týká. Když máte zvířata, tak víte, že musíte posušit seno, aby přežila. Když nechcete v zimě zmrznout, musíte si nachystat nějaké dřevo. Mám rád, že ten čas tady neletí tak rychle… Letí tak rychle, jak vy chcete, aby letěl.

Za co jste v životě nejvíce vděčný?

Na to je jednoduchá odpověď. Za to, že jsem!