„Obrázek na skle je lidová píseň v malbě.“ To napsal už v roce 1918 švýcarský spisovatel Max Picard, a měl pravdu - lidové obrázky na skle nejsou jen stejně krásné a inspirující, ale s lidovou písní mají společnou i obrovskou škálu výrazů.

Nejlepším důkazem tohoto tvrzení je tvorba Vlasty Mikundové ze Zlína, která dnes patří k předním autorům podmaleb na sklo, a to jak z pohledu stylového, tak i technologického. Ve své uměleckořemeslné práci totiž využívá stejné výtvarné postupy jako staří mistři, od rozmývání barev až po stínování plochým štětcem. Ve své tvorbě však hledá i nové možnosti, jako je používání tenkých lazurních vrstev barvy, napodobování kresby dřeva nebo rytí do vlhké barvy. Že tuto techniku dokonale ovládá, dokazuje její dosavadní tvorba, ve které čerpá motivy převážně z biblických výjevů a legend nebo z lidového života Moravy a Valašska.

Odkud pocházíte a jaké jste měla dětství?

Narodila jsem se ve Zlíně, kde jsem strávila i celý svůj dosavadní život. Už od dětství jsem se věnovala veškerým výtvarným pracím, nejen malování, ale také dalším ručním pracím, jako je pletení, háčkování, vyšívání... Pracovala jsem se šustím, s papírem, prostě se vším možným.

Jaká je vaše původní profese?

Vystudovala jsem pedagogickou fakultu a teorii kultury a pracovala jsem v kultuře, ale jako úředník. To mě moc nenaplňovalo, a tak hned, když byla v roce 1989 možnost, jsem si vyřídila živnostenský list a začala jsem se věnovat podmalbě na sklo.

Jak jste se k tak specifické technice dostala?

S podmalbou na skle jsem se setkala už dříve, když  jsem poprvé uviděla kalendář s podmalbami na skle paní Benáčkové, slovenské výtvarnice, která žila v Praze a věnovala se právě této technice. Kalendář s jejími podmalbami se mi strašně líbil, úplně mě to uchvátilo. Potom jsem už jen čekala na první výstavy, které se měly po roce 1989 konat, abych to mohla vidět naživo. Tak jsem se na to těšila, že jsem v kalendáři odškrtávala dny zbývající do výstavy!

A co bylo dál?

Pak jsem tu techniku začala sama zkoušet, ale literatura na toto téma byla v té době dost omezená. Když už nějaká byla, tak v němčině, kterou neumím. Takže jsem šla metodou pokus - omyl. Vždycky jsem si udělala nějaký svůj námět, který jsem zkoušela tak dlouho, než se mi opravdu zdálo, že vypadá tak, jako když to dělali v dřívějších dobách.

V čem tkví specifikum podmalby na skle?

Malba na skle je hodně stará technika zdobení skla. Existují vlastně dvě formy. Jedna se provádí za tepla, kdy se maluje kysličníky kovu, a po vypálení se barva spojí se sklem. Ale technika, kterou dělám já, se provádí za studena a je to prostá malba na tabuli skla. Rozdílnost oproti jiným technikám malby je právě v tom, že se maluje ze spodní strany skla. To proto, aby ta malba nebyla zranitelná. A tím pádem vzniká problém, že se musí malba provádět opačným postupem.

Jaké jsou v tom „háčky“?

Musí se na to myslet při navrhování šablony. Když má například postava něco držet v pravé ruce, v šabloně se to musí namalovat v levé ruce. Když je tam nějaký text, musí být zrcadlově obrácený. Musíte pořád myslet na to, že se obrázek potom otočí.

Jak při práci postupujete?

V první řadě je potřeba udělat si námět, předlohu. Nakreslit ji na papír, podložit pod sklo a přilepit. Potom podle předlohy začínám malovat všechny detaily, které opticky vystupují do popředí malby. Po zaschnutí se pokračuje vybarvením plochy a úplně na závěr se namaluje pozadí.

Kde bylo možné se s těmito malbami dříve setkat?

Zlidovělé podmalby tohoto typu se používaly v lidovém prostředí. Věšely se nad jídelní stůl nebo se dávaly k jídelnímu stolu do takzvaného svatého koutu. Tam jsou znázorňováni světci, kteří byli v té době uctíváni. V našem prostředí to byl například svatý Florián, svatá Kateřina, samozřejmě svatá Maria, matka s dítětem, a sem tam se objevil i nějaký ten lidový motiv.

Kdy došlo k největšímu rozkvětu této techniky?

Největší rozkvět začal v polovině 18. a trval celé 19. století, kdy v blízkosti skláren vznikaly malířské dílny. Na tuto malbu se používalo odpadové sklo. V dílnách tehdy pracovalo třeba dvacet lidí, včetně žen a dětí. Každý se ale specializoval jen na určitou část - někdo třeba dělal jenom vlasy, jiný zase detaily na šatech atd.

Je pro vás tato činnost více koníček, nebo práce?

Je to současně koníček i práce. Dokud budu moct, tak to budu dělat. Je ale potřeba, aby měl člověk dobré oči.

Co vás na tom nejvíce baví?

Ono to vypadá, že když si udělám nějaký motiv, tak ho potom jenom opakuju. Ale na tom je právě zajímavé, že i když mám ten motiv připravený a promyšlený, vždycky tam najdu něco, co se dá udělat jinak, vylepšit nebo udělat jiným způsobem. To se týká především tenkých barevných vrstev nebo rytí do vlhké barvy. Takže pořád přicházím na něco nového.

Měla jste už nějaké výstavy?

Vystavovala jsem ve Stockholmu, Paříži, Lyonu, Římě, ve Vatikánu přímo v Andělském hradě. Můžu říct, že náš folklor je ve světě opravdu hodně úspěšný.

Máte další koníčky?

Já mám spoustu koníčků. Baví mě interiérový design, zahrada… Ale taky to zabírá spoustu času. Musím říct, že lidi, kteří nemají žádné koníčky a nedělají žádnou činnost, která by nějak zaměstnala jejich hlavu a ruce, docela lituju… Když vás třeba něco bolí nebo jste s něčím nespokojení, tak to překonáte jedině tím, že budete něco dělat. A víte, co je na každém projektu nejdůležitější? Začít!