Poztrácená řemesla: Zuberská výšivka Marie Pyrchalové

Poztrácená řemesla: Zuberská výšivka Marie Pyrchalové
Foto: Kateřina Nosková
Zlínský kraj Zajímavosti 10 / 11 / 2024

Když se řekne Zubří, většině lidí se jistě vybaví házená, výroba březových metel a nepochybně také zuberská výšivka. Jemná bílá krajka se do historie valašského města zapsala nesmazatelným inkoustem a patří ke kulturnímu odkazu našich předků, pro které byla po staletí chlebem, potěšením a obrovskou pýchou. Jednou z žen, které se zuberskou výšivkou spojily svůj život, je Marie Pyrchalová.

 Rodilá Zubřanka se tomuto křehkému umění věnuje bezmála čtyřicet let a za tu dobu dosáhla v tomto oboru skutečného mistrovství. Její práce se vyznačuje především nesmírnou trpělivostí, vrozeným citem pro detail a uměním vykouzlit na plátně jehlou úchvatné vzory bohatých kompozic při zachování všech tradičních prvků a technik.

Jak jste se k ručním pracím dostala?

K ručním pracím jsem měla vztah už od malička a musím říct, že třeba už v 8. třídě jsem uměla uháčkovat záclonu do kuchyně. Mezitím jsem pletla. Vzpomínám na krásné večery s mojí maminkou, kdy jsme spolu seděly a pletly.

A jak jste se dostala přímo k zuberské výšivce?

K zuberské vyšívce jsem se dostala vlastně až po narození mého syna, kterému byly tehdy dva roky. Přihlášila jsem se do kurzu, který u nás ve škole vedla paní Anna Zwilingerová. V prvním roce jsem objevovala základy, potom jsem začala chodit do muzeí, kde jsem pozorovala různé práce, a díky tomu jsem se pořád zdokonalovala.

V čem je zuberská výšivka specifická?

Zuberská vyšívka je naprosto ojedinělá. Za tu dobu, co ji jezdím ukazovat, jsem se ještě nesetkala s něčím podobným. Je specifická svými zuby a sítkem, které v jiné vyšívce neuvidíte.

Jakou tradici má zuberská výšivka v Zubří a okolí?

Dřív se vyšívalo v každé chalupě. Tady v Zubří se říkalo, že v každé chalupě vyšívali dokonce i muži. Největšího rozkvětu zuberská výšivka dosáhla v první polovině 19. století, kdy vyšívačky vyšívaly velké věci pro bohaté paní z Rožnova pod Radhoštěm, který byl tehdy bohatým lázeňským městem. Výšivky se uplatňovaly na krojích, především na šátcích a čepcích.

Jaké motivy se na zuberské výšivce nejčastěji objevují?

Častým motivem na výšivkách jsou různé kytičky, pomněnky, lístky... V těch starších pracích se objevovali i ptáčci. Jsou to víceméně vzory z přírody.

Kde jste jednotlivé vzory zuberské výšivky získávala?

Na začátku jsem dostávala vzory od paní Zwilingerové, ale ty byly vesměs jednoduché. Později pro mě bylo největším svátkem, když mi někdo přinesl vzor, který našel třeba na půdě po babičce. To byl pro mě opravdu největší dárek.

Kolik těch vzorů dnes máte?

Dnes mám těch vzorů čtyři velké šanony. Vždycky si k tomu ráda sednu a ráda si vzory prohlížím. Z těchto vzorů potom vytvářím svoje vlastní vzory.

Kam nejdál se vaše výšivky dostaly?

Moje vyšívky se dostaly do Jižní Afriky, Ameriky nebo Japonska, a to díky jednomu japonskému studentovi, který v Praze studoval konzervatoř. Byla jsem tehdy na krajkářských trzích a on za mnou přišel, dvě hodiny nade mnou stál, fotil si mě, točil… Tak jsme se začali bavit a on potom projevil zájem, že by se to rád naučil. Jezdil potom za mnou do Zubří a vyšívali jsme spolu od rána do večera. Nenechal se ničím vyrušit, vyšíval a vyšíval. Dneska už vyšívá v Tokiu a učí tam lidi zuberskou výšivku.

Jaké vlastnosti musí mít člověk, který by se chtěl do zuberské výšivky pustit?

Zuberskou vyšívku nemůže dělat někdo, kdo nemá trpělivost a dobrý zrak. Nebo aspoň dobré brýle... A nemůže to dělat někdo, komu se to opravdu nelíbí a nemá k tomu lásku.

Spoustu let vedete i kurzy zuberské výšivky. Kolik lidí už jste toto umění naučila?

Naučila jsem to už více než dvě stě lidí. Pouze tři lidi kurz nedokončili, ostatní si s tím vždycky nějak poradili. V té výšivce opravdu nejsou žádné nástrahy, které by nešly překonat. Poradí si s tím každý.

Máte představu, kolik lidí se zuberské výšivce v současné době věnuje?

V dnešní uspěchané době se výšivce věnuje málokdo. Kvůli časové náročnosti většinou frekventantky kurzu toto řemeslo opouštějí. Málokdo u toho zůstane, proto mám strach, že tato tradice zanikne. Je strašně málo těch, kteří se tomu aktivně věnují.

Máte v souvislosti se zuberskou výšivkou nějaký sen?

Přemýšlela jsem o tom, že bych vydala knížku o zuberské výšivce. Ještě jsem se sice nedostala ani k prvnímu řádku, ale přemýšlím o tom… A hlavně bych chtěla dostat zuberskou výšivku do širšího povědomí lidí. Aby věděli, že existuje Zubří a zuberská výšivka. Já jsem totiž velká patriotka, co se týče zuberské výšivky. V Zubří máme také házenou, ale ta mě tolik nebere… (smích)

Jaké výšivky děláte nejraději?

Ráda dělám velké výšivky. Třeba nějaké dečky, kulaté, jakékoliv… zkrátka krásné věci. A hlavně se snažím, aby každá ta vyšivka byla čím dál hezčí!

Co pro vás zuberská výšivka znamená?

Zuberská výšivka pro mě znamená obrovský relax. Je to taková čistá, klidná práce. A nedokážu si představit, že bych se k zuberské výšivce nevracela. Vyšívám téměř každý den. Ráda si sednu, televizi si pustím jenom jako kulisu a vyšívám a vyšívám. A pak je mi dobře.

Jakou fázi při vyšívání máte nejraději?

Nejvíc mě baví ten okamžik po vystřižení dečky. Když vidím, jestli se dečka podařila, nebo ne. Pokud se podaří, tak si ji vždycky týden nechám na pohovce, chodím kolem ní a dívám se. To je úplně nejhezčí.

V roce 2014 jste dostala ocenění Nositel tradice lidových řemesel. Co to pro vás znamená?

Že jsem dostala ocenění Nositel tradice, tak na to jsem hrdá. Opravdu hrdá. Protože toto ocenění dostává jenom pár lidí, myslím, že kolem pěti každý rok. Mám z něj velikou radost a moc si toho vážím.

Za co jste v životě nejvíce vděčná?

Jsem ráda, že jsem zdravá. Že mám dvě krásné děti a vnuky. Hlavně, když jsou kolem mě děti spokojené!

autor: Kateřina Nosková

Tagy článku

TOPlist