Prostory času Anny Waligórské

Prostory času Anny Waligórské
Foto: archiv autorky
Uherské Hradiště Zajímavosti 17 / 10 / 2023

Ve středu 18. října se můžete nechat vtáhnout do Prostorů času Anny Waligórske, rodačky z polské Bydhošti, která osobně v 17.00 v uherskohradišťské Redutě zahájí svou výstavu.

Nevystavujete v pro Vás neznámém městě, vloni jste se tu účastnila Hradišťského plenéru. Jak na ten týden v srdci Slovácka vzpomínáte?

Když jsem dostala pozvánku, měla jsem obrovskou radost. Čekala mě cesta do neznáma, nikdy předtím jsem v Hradišti nebyla. Moc jsem se ale těšila na setkání s přáteli – dva ze sedmi plenéristů už jsem znala. Na akci velmi ráda vzpomínám. Každý takový výlet člověka obohatí o nové zážitky, známosti a inspiraci. Možnost pracovat po boku jiných umělců, pozorovat jejich tvůrčí proces a diskutovat o více i méně závažných problémech je pro mě velmi cenná. Tento společně strávený čas nás velmi sblížil.

Je něco, co vás tu mimořádně zaujalo, co ve vaší domovině nemáte?

Samotné město se mi moc líbilo. Měla jsem s sebou kolo, tak jsem i okolí mohla víc prozkoumat. Pocházím ze severního Polska, kde je krajina drobátko jiná. Nadchla mě poloha města, mírné kopce s vinicemi, nádherná architektura a možnost ochutnat vína v půvabných sklípcích při poslechu hudby. S potěšením jsem nasávala to jižnější, méně drsné klima, než jaké je v mé vlasti.

Na plenéru se vás sešlo osm výtvarníků z pěti evropských států... jak jste se dokázali domluvit? Ladili jste?

Nebyla tam žádná zvláštní jazyková bariéra, protože všichni pocházíme ze slovanských zemí. Byli tam Češi, Slováci, Ukrajinka, Bělorus a já. Rozumím trochu česky a slovensky, z dalších jazyků umím také pár slovíček, víceméně se domluvím. A krom toho, vytvořili jsme „naše esperanto”, zbytek byl jazyk gest a vtipů. Ostatně, k porozumění druhému člověku nejsou vždy zapotřebí slova.

Narážíte Vy sama na nějakou jazykovou bariéru?

Necítím se dobře, když mám mluvit anglicky nebo německy, i když tyto jazyky na určité úrovni umím. Slovanské jazyky, zejména čeština, slovenština a polština, umožňují vzájemné porozumění i bez stoprocentního porozumění všem slovům. Z kontextu a podobného zvuku slov lze odhadnout mnoho věcí. I když tady si zase musíte dávat pozor na tzv. „falešné přátele“, tedy slova, která znějí podobně nebo stejně, ale jejichž význam je někdy úplně jiný.

Za pár dnů zahájíme Vaši výstavu. Potěšila vás možnost znovu se k nám vrátit?

Moc mě potěšilo, když mě ředitel Klubu kultury, Antonín Mach, oslovil, abych u vás vystavila své práce. Mám radost, že zde mohu prezentovat širší spektrum své tvorby. - Děkuji moc, Tondo! - Na výstavě představím díla z posledních let, z různých žánrů, s různými tématy. Jedná se o obrazy, které vznikly v ateliéru při každodenní malířské praxi, tedy v docela jiné atmosféře než je plenér. Nechci tvrdit, že to je činí vážnějšími, ale rozhodně jsou méně pomíjivé, méně impresionistické.

Máte tu nějaké oblíbené místo, kam se určitě zajdete podívat?

Především se těším na setkání se všemi, které znám. Rozhodně navštívím park Rochus, projdu se Vinohradskou ulicí a pokloním se řece Moravě. Uvidím, co se za ten rok a půl ve městě změnilo.

Výstavu jste nazvala prostory času. Co si lze pod názvem představit?

Vystavuji díla vytvořená v průběhu několika let a jde o různé cykly, které spolu ne vždy souvisí. Přemýšlela jsem o názvu, který by odkazoval na celou prezentaci a „Spaces of Time“ se mi líbil, protože ilustruje cestu, pohyb a proměnlivost. Obsáhne tak všechno, co jsem do Hradiště přivezla.

Líbí se mi myšlenka, že čas neexistuje. Máte to stějně?

Myslím, že člověk vymyslel pojem času, aby se snáze vyrovnal s pomíjivostí. Existuje jen to, co je tady a teď, tedy přítomnost. Nemáme přístup k tomu, co již bylo a co bude – pouze v našich vzpomínkách nebo projekcích. Proto je tak důležitá všímavost a soustředění se na daný okamžik. To je téma k hlubšímu zamyšlení.

Říkáte o malbě, že je nástrojem k pochopení světa, i když nedokonalým. Máte pocit, že lze namalovat úplně všechno?

Neustálé provádění takového pokusu je hnacím motorem malby a umění obecně. Nejsem si ale jistá, zda schopnost namalovat vše je až tak důležitá. Určitě neumím namalovat vše, ale snažím se malovat dobře to, co je pro mě důležité.

A jak to máte s dokonalostí, je pro Vás důležitá? Jste perfekcionistka?

Svým způsobem jsem. Ráda mám vše technologicky dobře připravené – plátno, barvu. Nejčastěji maluji realisticky, v hlavě mám vizi obrazu, kterou realizuji. Nejedná se však o fotografickou přesnost, často při malování něco měním – přemalovávám a přemalovávám. Dávám si tedy svolení k tomu, aby nebylo vše „tip ťop“. Malování nemůže být stoprocentně vážné. Pro mě je to práce, ale především velká radost… i když někdy i muka. (smích)

Jaká technika je vám nejbližší?

Nejčastěji maluji olejovými barvami na plátno. Ráda ale pracuji také s vodou ředitelnými barvami na papír - akvarel, kvaš, inkoust. Příležitostně tvořím nástěnné malby a vitráže, práce v těchto technikách ale vyžaduje speciální podmínky. A v neposlední řadě se věnuji ilustracím – spolupracuji s literárními nakladatelstvími, má díla se objevila na několika obálkách i uvnitř knih.

Co byste řekla, že Vás nejvíce charakterizuje, je vaší značkou, poznávacím znamením?

Často slýchám, že lidé mou práci poznají podle barev. Miluji barvy, jsou pro mě vždy důležitým prvkem obrazu. Nebojím se výrazných barevných kombinací, dodává mi to energii. Co víc? Možná samotný způsob malby, který je u každého umělce jiný. Každý má jinou citlivost a ta má je v mých obrazech dost patrná.

Když vzpomente na své malířské začátky - co Vás k umění přivedlo?

Už od školky jsem ráda kreslila a malovala. Když se nás učitelé ptali, čím bychom jednou chtěli být, vždy jsem řekla, že chci kreslit. Netušila jsem, jaké povolání to bude zahrnovat, s jistotou jsem ale věděla, že to jediné chci dělat. V mé nejbližší rodině nejsou žádní výtvarníci, takže nevím, odkud se to ve mně vzalo. Byla jsem ale věrná svým snům a prošla střední uměleckou školou na akademii výtvarných umění, abych pokračoval v dalších iniciačních stupních.

Co je pro Vaši tvorbu největší inspirací?

Řekla bych, že všechno! Příroda, lidé, pocity... Hodně mě ovlivňuje všechno, co vnímám kolem sebe.

Je to třeba také hudba nebo vůně?

Ano! Miluji malování při hudbě, často tak ovlivňuje moji malbu. Hudba mě provází celým životem.

Kdy a kde nejraději tvoříte? Je to právě plenér, vzduch a život kolem nebo dáváte přednost samotě a tichu ateliéru?

Nejčastěji maluji ve svém ateliéru, sama. Tehdy se můžu nejvíc soustředit. Je to jako meditace. Často mě doprovází hudba. Venku je to trochu jiné – příroda kolem je tak fascinující a proměnlivá! Snažím se do ní ponořit, je to jako mindfulness. Obrazy z ateliéru a obrazy pořízené v exteriéru se liší – ty první jsou rafinovanější, ty druhé více impresionistické a chvějivé.

Máte k některému z vystavovaných obrazů zvláštní osobní vztah?

Cítím zvláštní spojení s portréty mých blízkých lidí. Ani je neprodávám, jsou pro mě příliš intimní a důležité.

Je za některým skrytý příběh, o který byste se ráda podělila?

Byl by to například obraz „Bazén“ ze série „Dětské hry“. Celá série byla inspirována mými dětmi. Kompozici, kterou jsem namalovala, jsem „ukradla“ své dceři, to ona ji vytvořila. Hrála si na stole na zahradě a vytvořila na něm děsný nepořádek: panenky Barbie ležely v rozbité a rozpuštěné křídě spolu s miskami a lžičkami. Bylo to tak vizuálně krásné, že jsem to musela namalovat. Zbytek obrazů z této série jsem pak vytvořila právě i ve spolupráci s dětmi.

autor: Adéla Tománková Kotková

Tagy článku

TOPlist