Půl století s Kunovjanem - II.díl

Půl století s Kunovjanem - II.díl
Foto: archiv KKUH  /  Miloš Plachý v roce 1961 ještě jako tanečník Hradišťanu.
Uherské Hradiště Zajímavosti 26 / 08 / 2020

Nyní se zaměříme na dvě výrazné osobnosti Kunovjanu, které souboru a cimbálové muzice vtiskly život, jasnou podobu a formu. Již víme, že Kunovjan začal pracovat na přelomu roku 1969 a 1970 jako mládežnické uskupení. Přičemž mezi dospělé folklorní soubory se zařadil na sklonku roku 1975.

Používal jsem mnoho divadelních prvků, které nás odlišovaly od ostatních

Od začátků v čele souboru stála velmi výrazná osobnost Miloše Plachého, který byl zakladatelem FS Kunovjan a po dobu dvaceti dvou let vedoucím a choreografem taneční složky. Jak vůbec vedla jeho cesta do Kunovjanu? Jako rodák z Uherského Hradiště byl třináct let tanečníkem Hraďišťanu. Důležité zkušenosti s jevištní tvorbou načerpal ve Slováckém divadle, kde pracoval jako elév. Životní lásku Marii Kleinovou potkal ale v Kunovicích. Tam dále rozvíjel své folklorní zkušenosti, ovšem už v nové pozici vedoucího.

Jak se vám podařilo vytvořit z Kunovjanu soubor, který byl špičkou svého oboru v tehdejším Československu? O čemž svědčí i fakt, že kam soubor přijel, tam získal významná ocenění a od publika mohutný aplaus.

Tanečníci poslouchali a věřili mně v jedné věci. Když budeme tančit Pec nám spadla, tak se nikam nedostaneme. Ale když budeme tancovat to všechno, co tančíme, a dáme tomu život, tak to bude fungovat. Byla to jedna velká rodina, která byla ochotná obětovat svůj čas. Používal jsem mnoho divadelních prvků, které nás odlišovaly od ostatních.

Přišel jste s novou formou celovečerních pořadů, takzvaných premiér, z nichž první se uskutečnila v roce 1977. Musel to být velice odvážný krok jít do něčeho tak velkého, co v tehdejší době nebylo úplně zvykem.

Ano, tehdy se to nenosilo. Měli jsme dost programu. Chtěli jsme něco udělat pro lidi. Byly to tematické večery. Jednou jsem si například naběhl tím, že jsem udělal cikánské pásmo. Netušil jsem, co z toho bude, muzikanti to ani nechtěli hrát. Ale tanečníci se neskutečně vyřádili. To si do té doby nikdo nedovolil. Premiéry byly pokaždé jiné, spojovali jsme je slovem, mnohdy nám moderátory dělali i herci z divadla.

Kdo vás ovlivnil ve vaší tvorbě a jaká témata či oblasti jste v choreografiích zpracovával nejraději?

Spousta tanečníků z Hradišťanu a hlavně jeho primáš Jaroslav V. Staněk. U něj jsem se nejvíc učil. Obrovsky mě ovlivnil a formoval. Mnoho informací a zkušeností jsem načerpal na studiu choreografie v Osvětovém ústavu v Bratislavě mezi lety 1978-1982.

Při práci jsem vycházel z toho, co se v životě normálně odehrávalo. Musel se zachovat charakter a nesmělo to překročit hranice. Tanec jsem třeba udělal jinak, ale charakter byl vždy zachován. Ale miloval jsem oblast Kopanic. Kopaničárských choreografií jsme udělali mnoho.

V Kunovjanu vám byla pravou rukou vaše žena Marie. Jak se náročný úděl vedení souboru projevoval doma?

Obrovsky… Kdo nejvíc trpěl, to byla naše dcera, jež se stávala součástí mnoha projektů. (úsměv) Ale jinak jsme pracovali každý samostatně. S manželkou jsme se vždy shodli, ačkoli názory jsme si vyměnili. Byla velice šikovná a držela mě mnohdy zkrátka. Navíc byla vynikající tanečnice. V souboru se starala o všechny provozní záležitosti a kroje. Zažili jsme s Kunovjanem krásná léta, byla to škola života.

Mou láskou je barokní hudba

Tanec a choreografie se neobejdou bez kvalitního hudebního doprovodu. Ten má ve FS Kunovjan od začátků pod palcem stejnojmenná cimbálová muzika. O tom, jak se muzika formovala, si řekneme v jiném díle našeho seriálu. Přesto vám již nyní představíme muže, který stojí za charakteristickým projevem a zvukem celé cimbálovky. Nemáme na mysli nikoho jiného než hudebního upravovatele Jaroslava Schottla. Rodáka z Polešovic, který lásce k hudbě propadl už od dětství. Zkušenosti začal sbírat v mládežnických cimbálových muzikách na gymnáziu v Uherském Hradišti, Dolině či v CM Dolňácko. Až jej souhra osudu a telefonát od Jana Maděriče v roce 1974 zavedly do cimbálové muziky Kunovjanu.

Říkáte, že jste upravovatelem samoukem. Je ovšem někdo, kdo vás v práci inspiroval, a jak začíná upravování písně ve vašem podání?

To, co jsem dělal, byla vždy taková součinnost instinktu, citu a rozumu. Musíš vědět, že existují nějaká pravidla a že je nemůžeš až moc obcházet. Trochu ano, ale musíš se řídit citem. Dávám tomu příběh, to mám nejraději.

Prošel jsem mnoha muzikami, kde jsem se naučil trochu více z hudební teorie. Koupil jsem si občas nějakou knihu. Kdysi se mě tak trochu ujal i pan Karel Dýnka, který mně řekl pár věcí z hudební teorie.

Kdy vaše práce naopak končí a jak moc jste tolerantní k chybám?

V momentě, když všichni muzikanti mohou zahodit noty a hrají to sami od sebe. Občas si tam každý něco přidá, což je výhoda, protože já z nich pak čerpám. Chyby stále slyším a dřív jsem muziku často zastavoval a opravoval. Jde o to, v jaké fázi příprav se nacházíme. Když se blížíte do finále projektu, je důležitější se dobrat konce. Ale kdybychom se chystali na CD, to by bylo jiné.

Umělecky jste sáhl na všech 9 CD nosičů Kunovjanu?

Na všech jsem se podílel. Postupem času i muzikanti jako Jarda Zatloukal, Pavel Šupka, Víťa Mach, Petr Pomajblík. Obzvláště cimbalista Víťa Mach dělá krásné věci. On jich neudělá moc, ale je to vždy perfektní výběr a perfektní výsledek.

Máte v autorském šuplíku ještě nějaké nesplněné projekty, které byste rád, aby spatřily světlo světa?

Těch je vícero… Mou láskou je barokní hudba. S tím souvisí i práce na nosiči, kterou nevím, zda uskutečnit. Já jsem vždycky zůstával v mezích folkloru, a když už to mohlo dojít dál, tak jsem se zarazil. A toto by muselo přesáhnout…  Chuť pracovat a tvořit je stále.

autor: Adéla NĚMCOVÁ

Tagy článku

TOPlist

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace