Některé stavby jsou důležité tím, co se v nich bude dít. Jiné především příběhem, který nesou.

V Pitíně se podařilo obojí spojit. Obec v těchto dnech dokončila mimořádně náročnou obnovu rodného domu dvanáctého olomouckého arcibiskupa Josefa Karla Matochy – muže, kterého komunistický režim nedokázal zlomit ani jedenácti lety izolace. V historické usedlosti vznikla stálá expozice, ale také živé zázemí pro setkávání, vzdělávání a komunitní život. Centrum J. K. Matochy se veřejnosti slavnostně otevře v sobotu 5. září.

Na první pohled je to nenápadný venkovský dům v části Pitína v tzv. „Kůtě“. Právě tady se 14. května 1888 jako páté z jedenácti dětí narodil Josef Karel Matocha. Syn venkovského kováře a rolníka se vydal z malé obce pod Bílými Karpaty na studia, stal se profesorem, teologem a nakonec dvanáctým olomouckým arcibiskupem a moravským metropolitou.

Jeho životní příběh ale zásadně změnil komunistický převrat. Matocha odmítl přistoupit na diktát režimu a slib věrnosti socialistickému zřízení byl ochoten podepsat jen za podmínky propuštění nezákonně vězněných kněží a zachování náboženské svobody. Od Velikonoc roku 1950 jej proto režim internoval v arcibiskupském paláci v Olomouci. Od roku 1952 prakticky neopustil rezidenci a až do své smrti v listopadu 1961 žil pod přísným dohledem a v izolaci.

Muž, kterého se režimu nepodařilo zlomit

„Josef Karel Matocha patří k osobnostem naší nedávné historie, na které bychom neměli zapomínat. Nebyl člověkem velkých politických gest. Jeho síla spočívala v tom, že ani pod mimořádným tlakem neustoupil v tom, co považoval za správné. Právě proto se o něm hovoří jako o nekrvavém mučedníkovi komunistické zvůle,“ připomíná historik Jiří Čoupek, emeritní ředitel Státního okresního archivu Uherské Hradiště.

Matocha přitom na Pitín nikdy nezapomněl. Udržoval kontakt s rodinou a jako arcibiskup inicioval také zásadní opravu zdejšího kostela sv. Stanislava. Jedna z posledních cest, které mu režim během internace povolil, vedla v listopadu 1951 právě sem. O deset let později se do rodné obce vrátil naposledy – jeho ostatky byly po pohřbu uloženy v Pitíně. 

Letos se jeho životní příběh dočkal další symbolické tečky. V roce 2026 byl Josef Karel Matocha rehabilitován rozhodnutím Okresního soudu v Olomouci. Obnova rodného domu tak přichází v době, kdy se společnost po více než šesti desetiletích znovu vrací k člověku, kterého se tehdejší režim pokoušel umlčet.

 Dům s geniem loci

Obec historický objekt odkoupila od potomků rodiny v roce 2020. Jeho technický stav už tehdy vyžadoval rozsáhlý zásah. Smyslem ale nebylo postavit na jeho místě nové muzeum. Naopak, zachovat se měla autenticita místa a pocit, že návštěvník skutečně vstupuje do domu, z něhož Matocha vzešel.

„Takový objekt nemůžete vnímat jen jako soubor zdí, stropů a konstrukcí. Má své měřítko, atmosféru a především mimořádný příběh. Úkolem architekta proto bylo skloubit technicky velmi náročnou obnovu s respektem k původní venkovské usedlosti a současně ji připravit na úplně nový život. Právě zachování genia loci pro nás bylo jedním z nejdůležitějších principů,“ říká architekt Karel Kloupar ze společnosti GG Archico.

Výsledek má návštěvníka zavést nejen k arcibiskupovi, ale také k chlapci, který v tomto domě vyrůstal. Zachovala se původní kuchyně s kachlovým sporákem i část mobiliáře. Další prostory připomínají Matochovo dětství, studia, kněžskou a pedagogickou dráhu, jmenování arcibiskupem i tragické období internace.

„Nechtěli jsme vytvořit pouze chronologický životopis na výstavních panelech. Velkou hodnotou je samotný dům. Návštěvník vidí prostředí venkovské rodiny s jedenácti dětmi a odtud může sledovat neuvěřitelnou cestu člověka, který se z Pitína dostal přes Řím a akademické prostředí až do čela olomoucké arcidiecéze. A potom také jeho střet s totalitní mocí,“ vysvětluje historička Blanka Rašticová, která expozici připravovala společně s Jiřím Čoupkem.

Historické fotografie a dokumenty doplňují moderní audiovizuální prvky, filmy, úryvky z audioknihy Josef Karel Matocha – biskup a vyznavač i digitální archiv. Centrum tak nechce být pietním místem, kolem kterého se bude chodit po špičkách, ale místem, kde se o historii bude mluvit také s mladou generací.

Ne muzeum, ale živý dům

Právě v tom spočívá druhá důležitá část celého projektu. Pitín neinvestoval pouze do expozice. Obnovený areál má sloužit také obyvatelům obce, školám, spolkům, rodákům a kulturním či společenským akcím.

„Od začátku jsme říkali, že nechceme opravit dům, jednou za čas jej odemknout návštěvníkům a zase zavřít. Největší poctou Josefu Karlu Matochovi podle mě bude, když bude jeho rodný dům znovu žít. Když sem přijdou děti, budou se tady setkávat naši lidé, spolky nebo rodáci a zároveň každý návštěvník pochopí, kdo se tady narodil a čím byl jeho život výjimečný,“ zdůrazňuje starosta Pitína Michal Vrba.

Právě tato kombinace paměti a každodenního života odlišuje pitínský projekt od klasického památníku. Záchrana historického objektu se díky ní mění v investici, která má obci sloužit dlouhodobě.

„Za svůj život jsem měl příležitost spolupracoval na mnoho velkých projektech. Ale staveb, které mají takto silný příběh jsem mnoho nezaznamenal,“ říká Libor Lukáš, radní Pitína a supervizor obnovy objektu. Podle jeho slov se podařilo v Pitíně obnovit rodný dům významného rodáka a zároveň připomenout významnou osobnost, kterému česká společnost po mnoho let dlužila uznání i rehabilitaci.

„Díky citlivé obnově objektu jsme vytvořili prostor pro setkávání a vzdělávání současné i budoucí generace. Myslím si, že právě takový projekt může uspět v celorepublikové architektonické prezentaci typu „Stavba roku“, do které náš projekt určitě poputuje. V tomto případě se totiž nejedná „jenom“ o architektonický počin, ale současně i o souhru týmu skvělých spolupracovníků, kteří měli ambici nasvítit příběh a životní kořeny olomouckého arcibiskupa a vytvořit tím jedinečný prostor pro uchování trvalé paměti na něj, “ dodává Libor Lukáš.

Příběh překročil hranice

Obnova rodného domu by v tomto rozsahu nebyla možná bez evropské spolupráce. Pitín spojil síly se slovenskou obcí Horné Srnie a společně připravily projekt Křehká linie svobody: Inspirační příběhy hrdinů z příhraničí.

Projekt získal podporu z programu přeshraniční spolupráce INTERREG Slovensko–Česko 2021–2027 ve výši 80 procent, dalších pět procent spolufinancuje Ministerstvo pro místní rozvoj.

Stavební náklady včetně vybavení interiérů, stálé expozice a audiovizuální techniky dosáhly 1,483 milionu eur.

Česko-slovenská spolupráce přitom nekončí u jedné stavby. Její součástí je také Karpatský digitální archiv, který má dlouhodobě shromažďovat a zpřístupňovat příběhy lidí spojených s bojem za svobodu v příhraničí. Vedle Matochova osudu tak vzniká širší paměť Bílých Karpat – krajiny, kterou státní hranice v minulosti nejen rozdělovala, ale jejíž obyvatele zároveň po generace spojovala.

V sobotu se dveře otevřou veřejnosti

Symbolické završení několikaleté práce přijde v sobotu 5. září 2026. Slavnostní otevření začne v 9.30 hodin v kostele sv. Stanislava modlitbou olomouckého arcibiskupa Josefa Nuzíka a položením květin k Matochovu hrobu. Následovat bude průvod obcí s dechovou hudbou Straňanka a v 10.30 hodin slavnostní přestřižení pásky a požehnání nového centra.

Od dopoledne bude možné obnovený dům navštívit. Odpolední program nabídne vystoupení DFS Pitíňánek, program pro děti s klauny, pěvecký sbor Cantare ze Slavičína a v 16.15 hodin se obyvatelé sejdou Na besedě u Matochů s Jožkou Kubáníkem a cimbálovou muzikou Burčáci.

Po desetiletích tak bude mít Pitín opět otevřený dům svého významného rodáka. Ne jako pomník minulosti, ale jako místo, kde se minulost může potkávat se současností. A možná právě v tom je největší smysl celé investice: nezapomenout na člověka, kterého se totalitní režim snažil vymazat z veřejného života, a jeho příběh předat těm, kteří dobu jeho utrpení znají už jen z učebnic.