Ruční výroba umělých květin, vonic a vínků

Ruční výroba umělých květin, vonic a vínků
Foto: Kateřina Nosková
Zlechov Zajímavosti 09 / 12 / 2022

Květiny provázejí lidské pokolení už od pradávna. Mají bohatou symboliku a jsou nositeli náboženských a společenských významů, které nás fascinují po staletí. Aby se lidé mohli květinami zdobit celoročně, vzniklo ojedinělé řemeslo známé jako ruční výroba umělých květin, vonic a vínků. Jednou z posledních, kteří toto mistrovské umění ovládají, je Marie Skrežinová ze Zlechova na Slovácku.

Pod jejíma rukama vznikají dokonalé imitace květin, které dodávají lidovým krojům ten pravý půvab. Z každého kvítka je cítit nekonečná trpělivost, radost a láska k řemeslu, kterému se Skrežinová naučila od svých předků a které se v její rodině předávají z generace na generaci.

 Jak dlouho se ve vaší rodině tomuto řemeslu věnujete?

 U nás je to už asi páté pokolení. Moje maminka Marie Hejdová se vyučila u svého strýce Leopolda Kleina v Kyjově. Jeho děti nechtěly v této práci pokračovat, tak od něj maminka stroje odkoupila a začala dělat tady ve Zlechově. Já jsem mamince od dětství pomáhala, to ještě ani ty stroje neměla, navlékala jsem perličky, myrtu a takové věci. A tak jsem si na to zvykla, zalíbilo se mi to a už jsem u toho zůstala.

 Jak na dětství vzpomínáte?

 Já jsem už jako děcko strašně ráda kreslila a šila ručně, ne na stroji. Takové ty piplavé práce mě strašně bavily. Maminka mně vždycky říkala: uč se vázat! Protože já jsem dělala všechno, jenom jsem ta kvítka nevázala. Pořád mi hleděla pod ruce a já jsem jí říkala: neboj se, až tebe nebude, budu to umět. Ale v duchu jsem si říkala, zásadně nebudu vázat, udělám kvítka, ale ať už si to ženské navážou samy. Pak ale maminka umřela a já jsem musela...

 Na co při výrobě kladete důraz?

 Když mi někdo donese věneček nebo vonicu, rozdělám si to kvítko po kvítku, abych viděla přesně tu barvu. Barva musí sedět přesně tak, jako se to dělalo kdysi. Každá vesnice, každé město má svoje barvy a přesný řád věnce nebo vonice. Udržuji to přesně tak, jako to bylo kdysi.

 Můžete v něčem popustit uzdu své fantazii, nebo na to není prostor?

 Některé věci se musí striktně dodržovat, ale můžu se i vyřádit. Udělám třeba nějaký věneček, který jsem ještě nikdy nedělala, a on se líbí a jde na odbyt.

 Kolik druhů vonic a vínků dovedete vyrobit?

 Těch druhů, co už jsem seskládala, všech těch věnečků, vonic, copánků a copů a pruhů, toho už byly tisíce! Kdo to neuvidí, ani neuvěří... A kolik je na tom jednom kvítku práce, než vznikne! Například když dělám konvalinku, vysekám si naráz až pět tisíc maličkých koleček. Takže musím pěttisíckrát cvaknout nohou, protože se to vysekává po jednom. A až když mám hotová všechna kvítka, začnu teprve vázat věnec a až pak je to dílo hotové.

 Víte o nějakém výrobku, který už nikdo kromě vás nedělá?

 Třeba vlčnovský věnec. Ten už, jak mě nebude, nenaváže nikdo. To už dneska nikdo neumí, je to nejsložitější vazba. Mamka mi vždycky říkala: vázej všechno, jen ty vlčnovské věnce nevázej, to je hrozná práce. A já je vážu nejradši! Protože když to člověk udělá, je za ním opravdu vidět kus práce. Ty věnce jsou složité, ale opravdu krásné…

 Jaké by měl mít člověk, který by se chtěl do tohoto řemesla pustit, vlastnosti?

 Musí být vždycky trpělivý a musí dokázat složit barvy tak, aby hrály dohromady. Musí mít to řemeslo rád, protože jinak se to nedá vůbec dělat. Je to práce od nevidím do nevidím.

 Co při práci pociťujete?

 Když si chci odpočinout a dostat se z toho koloběhu běžného domácího života, jdu do dílny a tam si pracuju a nemyslím vůbec na nic. Myslím jen na to, jakou bych mohla udělat novou vonici, aby se líbila...

 Dostala jste za tuto činnost nějaká ocenění?

 Dostala jsem od ministra kultury titul Nositel tradice lidových řemesel, cenu Vladimíra Boučka a také ocenění Mistr tradiční rukodělné výroby Zlínského kraje. Vždycky si říkám, že kdyby maminka ještě žila a viděla to, měla by ze mě strašnou radost...

 Co vás na té práci nejvíc baví?

 Já jsem při té mojí práci spokojená. Všechno ze mě spadne, nemyslím na nic, jenom na to, aby to bylo krásné. Aby to všechno sedělo úplně přesně, do puntíčku. Mě to tak hrozně baví, že kdybych mohla, nechodím ani spávat. Ráno vstávám o půl čtvrté a už sedím v dílně. Nemůžu se dočkat rána!

 Z čeho máte největší radost?

 Mám radost z toho, že se to všem líbí a že děvčata ty moje věnečky ráda nosí. Když mě potkají, vždycky mě už z dálky zdraví. Já kolikrát ani nevím, kdo to je! Ale mám velkou radost, že si mě pamatují.

 Měl už někdo zájem se tomuto řemeslu u vás naučit?

 Jednou za mnou přijela dívka, která se to moc chtěla naučit, strašně se jí ta práce líbila. Byla tu na celý víkend. Ale když pak pro ni rodiče přijeli, říkala, že by to nedělala ani za nic na světě… že to je práce pro Boha!

autor: Kateřina Nosková

Tagy článku

TOPlist