Sladké mámení z Kunovic

Sladké mámení z Kunovic
Foto: pri
Kunovice Zajímavosti 07 / 04 / 2011

Možná kecali, ale potěšilo nás to. Jako jasný důkaz ale zanechali do posledního drobečku vylízané talířky.

Dobírané Kunovice
To, že v Kunovicích psi štěkají blaf, blaf kroutivě, že mají Kunovjané speciální výraz pro čalamádu a spousty dalších úsměvných vtípků či průpovídek na adresu zdejších obyvatel lidé z nejbližšího okolí znají dost a dost. Stejně také vědí, že plněným kynutým knedlíkům zde říkají pěry nebo guliváry. Jak se takové kunovické guliváry dělají, jsem zajel zjistit za Zdenkou Schneiderovou, která obětavě vstávala již před šestou, aby co nejdříve mohla začít zadělávat těsto, abych se při příjezdu mohl kochat nejen vizuálně, ale také si na této sladké dobrůtce dokonce pochutnat.
Nikdo tomu jinak než guliváry neřekne. „Ano, je to tady hodně typický název tohoto pokrmu, jinak než guliváry tomu starší generace neřekne. U mladších je to jiné, ti už pomalu ani nevědí, co to je,“ hodnotí Schneiderová v úvodu, ale vzápětí přiznává, že trochu přehání, protože sama se snaží nenechat tento recept ležet v zaprášených starých knihách. „Je to, jako když jsem bývala i já malé dítě a babička mi je o prázdninách vařila. Dnes jsem to já, která je dělá vnučkám, když  přijedou na prázdniny. Dokonce i několikrát v roce guliváry putují za nimi do Prahy.“
Je to jídlo prosté, levné a kalorické. Zkrátka výborná pochoutka pro mlsné jazýčky, jejíž výroba ale zabere hodně času. „Babička je vařila převážně v pátek, kdy se dodržoval takový malý půst. Dřív se vařilo každý den doma, nechodilo se na obědy do restaurací, takže když jsme celé dopoledne vařili, nikomu to nevadilo. K tomu jako polévka byla fazolovica a když už jsme byli gulivárů přejedení, pochutnávali jsme si na buchtách,“ vzpomíná Schneiderová na babičku, která jim jídla s láskou připravovala.

Oblíznete všech deset prstů

Recept není těžký, přípravy se však protáhnou. „Nejprve se proseje polohrubá nebo hrubá mouka. Osobně dnes vařím z polohrubé, jsou pak křehčí. Přidá se špetka soli, vejce a naskočený kvásek, který si připravím z vlažného mléka, kvasnic a trochy cukru. Těsto se pořádně vymísí a nechá kynout,“ popisuje Schneiderová přibližně hodinovou přípravu, která předchází druhé části výroby. „Když je těsto nakynuté, lžící se z něj vykrojí kousky, které se prsty roztahují, dovnitř se přidá přichystaná náplň a těsto se pečlivě zabalí do tvaru kuličky. Přikryje se utěrkou, aby neosychalo, a opět se nechá překynout.“
Mezitím už nám vře voda a knedlíky se dávají do parní lázně. „Babička je vařila ve vodě, ale někdy se zdrcly a byly nevzhledné. Zjistila jsem, že z parní lázně vypadají lépe. Dospod kastrolku ještě vkládám ubrousek nebo gázu, aby se nepřilepily ke dnu. Důležité je také znát správnou dobu vaření. Použiju-li syrové ovoce, musejí se vařit asi o dvě minuty déle, než když dovnitř dávám zavařeninu, povidla nebo tvaroh,“ upozorňuje kunovická kuchařka tělem i duší. „Po uvaření, když se vytahují, tak se musejí špilkou propíchat a v misce pěkně promazat olejem, aby se neslepily,“ radí všem, kteří by si chtěli guliváry také zkusit uvařit.
Zbývá jen vyrobit posypku a můžeme jít koštovat. Měl jsem na výběr makové nebo ořechové. „Původní plán byl, že připravím pouze makové, ale když jsem měla v devět první várku hotovou, rozhodla jsem se udělat i ty ořechové, abyste mohl okoštovat oboje,“ říká Schneiderová a přidává i další možné typy na posypku. „Já si je nejvíc pamatuji s makem nebo opraženou strouhankou, protože spíš nebylo tolik ořechů. V dnešní době si to děti vylepšují třeba tím, že si nastrouhají tatranku. Je možné posypat je i tvarohem, skořicí nebo sušenými a postrouhanými oškerušemi,“ doplňuje, na kolik způsobů se dají guliváry ochutit.

Přišlo to časem

Paní Schneiderová se narodila v Kunovicích, ale 8 roků žila s rodiči v Mikulově. Zkouším zjistit, je-li tamní kuchyně odlišná a jestli si přivezla nějaké speciální recepty. „Nemyslím si, že by kuchyně byla jiná. Nic takového jsem nezaznamenala. Maminka pocházela z Podolí, takže jsme si své zvyky a tím pádem i kuchyni přivezli ze Slovácka, pokud to vůbec tak jde popsat. Navíc jsem každý rok jezdila na prázdniny do Kunovic k babičce, která pro nás tato jídla vařila,“ přemítá Schneiderová a přidává zajímavou myšlenku: „Nikdy mě vaření nebavilo, hrávala jsem házenou. Až když jsme se přestěhovali zpět, vdala jsem se a musela začít vařit pro svou rodinu. Nikdy jsem to moc neprožívala, ale asi to máme v rodu, protože maminka vařila v hospodě a babička byla též velmi dobrá kuchařka. Snad to bylo její poslání či koníček, protože vařila až do svých 97 let,“ vzpomíná Schneiderová a přidává období, kdy ji vaření nebavilo vůbec. „Když jsem byla na mateřské, tak jsem vařila pro celou rodinu. Rodiče, bráchu, děti, manžela. Byly to roky, kdy už jsem vůbec nevěděla, co mám vařit. Každý měl svoje chutě, pro děti to muselo být jiné a pořád dokola. Snad to byla ale dobrá škola, alespoň jsem se „vyvařila“, protože jsem se nerada ptala, a tak jsem na to zkoušela přijít po svém,“ dodává Schneiderová při vzpomínce na perné chvilky v kuchyni.

Vaření pro televizi
Důkazem jejích kulinářských schopností je účast při ukázce přípravy tradičních jídel pro televizi do pořadu ČT Pod pokličkou a pro celorepublikový týdeník Týden. „Přípravy na první zmíněné vaření byly šup šup. Jeden den zavolala Romana Habartová paní Staškové, ať si někoho k sobě sežene, a druhý den jsme už vařily. Pustily jsme se do škvarkového krajance, zasmaženého zelí, krup s fazolemi a metyje. Nepředpokládala jsem, že to bude v takovém rozsahu, ale připravené jsme byly. Věděly jsme, že přijede štáb sedmi lidí, takže jsem si to předchystala doma, aby to bylo rychlejší,“ připomíná si Schneiderová akci před dvěma roky, šitou řádně horkou jehlou.
Vše se ale snědlo. „Všechny suroviny televize zaplatila, takže vše, co jsme navařily, pěkně spořádali a jednohlasně prohlásili, že nic tak dobrého nejedli,“ tak trošku chválí sebe i Boženu Staškovou. „Možná kecali, ale potěšilo nás to. Jasný důkaz ale zanechali do posledního drobečku vylízané talířky.“
Bifteky, filety, všelijaké mořské potvory a speciality prohrávají v boji s prostým jídlem. „Dobré jídlo vařené s láskou, k tomu dobré suroviny, a těžko hledají konkurenci. Lidé dříve neměli peníze, vařili obyčejná, skromná jídla. Důkazem jsou vnučky, kterým, když jedu do Prahy, volám, co chtějí uvařit, a ony říkají: Babi, to tvoje sláďo. A klidně jim vezu i přes padesát kusů gulivárů.“
Druhé vaření zorganizovala Marie Jilíková. „To přijeli dva redaktoři přímo k nám domů a chtěli po mně, abych připravila jídlo oblíbené a zároveň starodávné. Nachystala jsem si patenty a oblíbené kroupy s fazolemi. Jeden popíjel vínko a zapisoval si postup a druhý fotil. Ale chutnalo jim stejně jako prvním.“
 
Vaření, drby, zpívání a kroje

Pravidelně od roku 2005 chodí také do zdejšího ženského pěveckého kroužku Tetičky z Kunovic. „Je nás celkem čtrnáct, zkoušky máme pravidelně každou středu. Probíráme nejen vaření, ale proklebetí se i celá dědina,“ říká Schneiderová s úsměvem, ale tak trochu i nejspíš pravdivě. Kromě zpěvu je to i o věcech obyčejných, jako je právě vaření. „Že by se vařilo na zkoušky, to ne. Poctivě zpíváme, ale jak někdo slaví narozeniny nebo svátek, tak každá něco přinese a hned je o čem diskutovat. Předáváme si tak rady nebo fígle k vaření. Máme mezi sebou dvě holky, které pečou. Ty nosí recepty a ostatní si to zkouší,“ přidává Schneiderová. Ptám se tedy, jestli se zdokonaloval i recept na guliváry. „Myslím si, že nebylo a není co zlepšovat. Možná se dnes používá polohrubá mouka nebo se vaří v páře. Obměňovat se to dá pouze posypkou nebo náplní podle chuti,“ dodává Schneiderová, která se vyznává také k lásce ke krojům.
„Nevím, kde se to ke mně dostalo. Nikdy jsem k tomu tak velký vztah neměla. Maminka chodívala v kroji, když jsme se stěhovali do Mikulova. Chtěla velice, abych v tom chodila, ale měla jsem k tomu odpor. Možná dnes mám více času, od roku 2001 jsem se prostřednictvím pana Štěrby dostala do historické komise. Nevím, ale jisté je, že jsem ráda, že se mezi folklorem a kroji mohu pohybovat,“ přidala Schneiderová jen tak mimochodem, když jsme narazili na téma co ona a kroje a slovácké tradice.
Cestování s folklorem spojuje i s pozorováním pohostinnosti hostitelů. „Když jsme byly s Tetičkami na zpívání v Buchlovicích, uhostili nás houbovým kubou a tak mně to zachutnalo, že jsem si to na druhý den musela vyzkoušet uvařit. Místo hub jsem tam dala hlívu ústřičnou a bylo to výborné,“ rozplývá se při vzpomínkách.
Pokud jste v úvodu nepřišli na to, jak se řekne po kunovicku čalamáda, zde je odpověď - no přeci kunovjanka. :-)

autor: Pavel Princ
TOPlist