Správně vidíme jen srdcem

Správně vidíme jen srdcem
Foto: sal
Uherské Hradiště Zajímavosti 09 / 06 / 2016

Nevidomá Helena Křiváčková se s životním osudem pere víc než statečně

Osud se s Helenou Křiváčkovou nemazlil. Narodila se s oční vadou. Ve dvanácti přišla o pravé oko, před pětadvaceti lety oslepla úplně. K tomu se přidaly i komplikace se srdcem a štítnou žlázou. Pětapadesátiletá Helena Křiváčková však odráží rány osudu statečně. Život se snaží brát pozitivně. Ale jak sama přiznává, byly chvíle, kdy to chtěla „zabalit“. A tvrdí, že kdyby byli lidé víc ohleduplní nejen k nevidomým, ale především sami k sobě, byl by život o něco veselejší. I přesto, že nevidí, věnuje se sportu, který se jmenuje showdown. Principem hry pro dva, nebo čtyři hráče je vstřelit gól do soupeřovy brány. Míček je ozvučený, v místnosti je absolutní ticho a nevidomý se musí orientovat pouze sluchem, což není vůbec jednoduché. Před dvěma lety vybojovala na mezinárodním turnaji pro nevidomé ve Švédsku čtvrté místo.

Stále se věnujete showdownu?
Letos mi bude šestapadesát, zdravotní problémy přetrvávají
a konkurence je hodně silná. Hrají daleko mladší holky, které to ale mnohdy se mnou nemají lehké a občas je dokážu i porazit. Jsou to pak pro mě sladká vítězství. Způsob hry hodně přitvrdil a to není nic pro mě. Už je to spíš o síle. Já totiž už od mala miluji lední hokej.
A jak to vnímám, i tady je to čím dál víc o síle, hrubosti, připadá mi, že už to mnohdy ani o sportu není.

Už jste tedy dosportovala?
To určitě ne, na podzim mám v plánu jet do Švédska, tedy pokud se mi podaří sehnat peníze. Ve Švédsku se mi hodně líbí, berou nás tam jako domácí závodníky. Dokud to půjde, tak se tomuto druhu sportu budu věnovat. Kolikrát cítím, že se hendikepovaní sportovci snaží vyrovnat těm zdravým, ale nevím, jestli je to správně. Je to můj osobní názor.

Jak jste vůbec přišla o zrak?
Narodila jsem se se silnou krátkozrakostí. O pravé oko jsem přišla ve dvanácti letech a bylo to kvůli velkému nitroočnímu tlaku, který tuto nemoc, spíše známou jako glaukom, tedy zelený zákal, doprovází. Musíte si uvědomit, že se psal rok 1972 a lékaři v té době léčili, jak léčili. Chvílemi jsem si připadala jako pokusný králík. Operace se nepodařila, i když mě pořád ujišťovali, že se určitě podaří. Po téměř tříměsíční hospitalizaci, den před Vánocemi, jsem se dozvěděla konečný ortel, že už na pravé oko vidět nebudu.

A co levé oko?
Musela jsem žít jenom s levým okem, kterým jsem se snažila zachytit všechno kolem sebe. A to si prosím představte, že jsem na něm měla minus sedmnáct dioptrií. Snažila jsem se žít úplně normální život, pracovala jsem ve výrobním družstvu invalidů Obzor. Jenom když jsem se třeba chtěla dívat na můj oblíbený hokej v televizi, musela jsem být doslova nalepená na obrazovce, abych viděla puk. Naučila jsem se s tím žít. Narodily se mi i dvě děti.

To asi nebylo zrovna lehké...
Zvládala jsem to v rámci možností s pomocí rodičů, takže výchova dětí nebyla tak náročná. Zlom ale nastal, když jim bylo osm a půl
a čtyři a půl roku.

Říkáte zlom. Co se stalo?
Stal se mi úraz. V první moment jsem se bála oko otevřít, ale když jsem se konečně odvážila, tak jsem viděla všechno poloviční než předtím. Všechno bylo hrozně malé.

Byla nějaká šance na záchranu oka?
Možná ano, možná ne. To je spíš otázka na lékaře, kteří mě tenkrát operovali. Podle nich jsem si tenkrát úraz měla způsobit sama pod vlivem alkoholu, což vůbec nebyla pravda. Tři týdny po operaci jsem začala přes obvazy pociťovat problesky světla od sluníčka. Cítila jsem pochopitelně určitou naději.

Dá se tedy říct, že jste o zrak přišla úplně?
V podstatě ano. Jak jsem ale už uvedla, měla jsem nepatrný světlocit, např. svícením baterky do oka, nebo malinkatou tečku, když byla puštěná televize, ale vidět, to jsem neviděla nic. Po roce jsem odjela do Levoče na východě Slovenska, kde tehdy bylo jediné středisko pro později osleplé lidi. Tady jsem se musela naučit zcela novou roli - dělat vše poslepu, chůze s bílou holí, sebeobsluhu, například se naučit jíst, což nebylo vůbec jednoduché. To se psal rok 1991-1992. Postupem času se ale nitrooční tlak tak zvětšoval, že bolest zubů je proti tomu nic. Nakonec jsem musela podstoupit operaci - enukleaci oka.

S tím se asi člověk těžko vyrovnává...
Ano, samozřejmě, ale když vám nic jiného nezbývá? Půlroční bolest byla už totiž na hranici únosnosti! Musím zdůraznit, že starší dcera mně ještě před odjezdem do Levoče předčítala z knížky a já se učila psát na stroji - jak na kancelářském, tak i slepeckém, a to všemi deseti. Maminka mě vodila k paní profesorce Kneslové, která je také nevidomá, a ta mě učila slepecké písmo. Tehdy jsem to zvládla za dva měsíce. Dnes bych to asi nedala. A právě ve slovenské Levoči jsem se už jenom zdokonalovala.

A jak to bylo s prací, měla jste nějaké příležitosti?
Určitě jsem chtěla pracovat. Udělala jsem si v Levoči kurz telefonistky, ale postupem času se všechno zdigitalizovalo. Další možností pak byl masérský kurz, sice jsem se mu napřed bránila, ale nakonec jsem ho zvládla. To bylo v letech 1993-94. Musela jsem jezdit až do Plzně. S hlídáním dětí mi pomáhali rodiče, kterým jsem velmi vděčná, že mně pomáhali se realizovat. Kurz trval devět měsíců. Dokonce se mi podařilo získat práci na zimním stadionu, ale záplavy v roce 1997 všechno ukončily. Další práci jsem pak našla až v roce 2002, kdy jsem začala pracovat v jedné firmě v Kunovicích. Pak ale nastaly další komplikace.

Jaké?
Musela jsem na operaci se srdcem, objevili u mě nedomykavost chlopně. Kvůli velkému stresu z úrazu oka se objevila nemoc štítné žlázy. Díky „báječné“ lékařské péči se z toho nakonec vyklubal zhoubný nádor. Během dvou měsíců jsem musela na dvě operace. Musím se přiznat, že byly chvíle, kdy jsem bojovala mezi životem a smrtí. Děti mi ale dávaly víru v život.

Pomýšlela jste na sebevraždu?
V podstatě ano, ale strach a moje děti to stále přebíjely. Nevím, co by to musel být za zkrat, že bych si sáhla na život. Takových situací jsem zažívala dost, a vlastně s tím bojuji dnes a denně. Proto jsem na sebe velmi hrdá, že jsem to tímto způsobem nevzdala! Dokázala jsem toho hodně a pořád zvládám. Chci plnohodnotně žít s přítelem, který je také nevidomý a přes týden pracuje v Praze.

Neříkáte si někdy, jestli to není na jednoho člověka až moc?
Lidé mně občas říkají, že musím mít opravdu všechno. (smích) Já jim na to odpovídám, že jsem si to nevybrala. Asi mi při narození nebyly dostatečně nakloněny hvězdy. Nevím.

Ale i přes to všechno, že vás tam nahoře asi nemá někdo rád, zvládáte to na výbornou.
Nevím, proč mě ten nahoře nemá rád, přitom jsem takový hodný člověk, který rád pomáhá druhým. Rodiče mě naučili skromnosti. Každopádně žiju plnohodnotným životem, a když cítím, jak je zdravá populace zahleděná do sebe a životem jenom proletí, je mi smutno na duši. Přitom bychom si měli každý den užívat a radovat se z maličkostí. Každý den se snažím něco dělat, pracuji na počítači, čtu knížky, ráda dělám ruční práce, s přítelem hrajeme šachy.

Prozradíte, jakým způsobem si dobíjíte energii?
Někdy je potřeba si pořádně ulevit od plic, zanadávat si, pobrečet si. Miluji slunce, které mi dodává tu potřebnou energii. Do slunce se klidně podívám, protože už nevidím. Díváme se spolu z očí do očí. Dalším hnacím motorem v mém životě jsou moje vnoučata. Vše negativní se snažím vykompenzovat u nich. Jsou to má sluníčka!

Přes to, že nevidíte, dokážete okolní svět vnímat většinou sluchem.
Z pětadevadesáti procent ztratíte vizuální vnímání světa, ale na druhou stranu se vám obohatí sluch. Všechno je to pak o slovní komunikaci s nevidomým. Není potřeba na nás křičet, my slyšíme. Spíš by měl každý třeba říct: Ahoj, já jsem Karel a jemně poklepat na rameno. Proto říkám: Není slepý ten, kdo nevidí, ale ten, kdo nechce vidět.

Vaším velkým pomocníkem je asi mobilní telefon.
Ano, některé věci si nahrávám i na diktafon a pak si z toho doma dělám zápisky, nebo si tam „zapisuji“ poznámky. Je v něm speciální mluvící program, který mi řekne čas nebo kontakty, a taky poznámky, co jsem si tam nahrála. Velkým pomocníkem je počítač s hlasovým výstupem. Je spousta kompenzačních pomůcek, ale je třeba si uvědomit, že zrak jen kompenzují, nikoliv nahrazují. Rozhodně nevidomý po jejich používání nezačne vidět!

Předpokládám, že doma musíte mít vše na svém místě.
Vše má své místo, ale občas něco nevrátím na své místo a pak si
v duchu nadávám, proč to dělám. Když si nechám otevřenou skříňku, tak se praštím. Nejen rodinní příslušníci musejí respektovat uložení věcí a dávat je zpět na své místo. Většinu věcí dělám doma automaticky, takže by si někdo mohl myslet, že vidím a slepotu jenom finguji. Bohužel, i to už mně bylo řečeno!

A co revizní lékaři, nebo k nim už nemusíte?
Ale musím. Nemám šanci vidět, ale kdyby se náhodou stal zázrak a já chtěla ošidit stát...

Do redakce jste přišla sama, jak moc je to pro vás obtížné chodit po ulicích?
Některé trasy mám v paměti, ve zbytku si musím nějak poradit. K tomu nám slouží bílá slepecká hůl, která nahrazuje oči. Podle poklepu poznám obrubník, jestli jdu po kostkách, v podchodu, nebo na otevřené ploše, Všechno je to o sluchu a paměti. Pro hlavu je to velká zátěž.

Co je pro nevidomého při chůzi nejhorší?
Áčka, tedy reklamní poutače ve tvaru písmena A. Největší hrozba pro nevidomé, kterou firmy stavějí před své obchody. Následují zahrádky. Potom také zapuštěné stojany na kola jako například v Havlíčkově ulici. Nebo velké květináče před vchody do budov. Nevidomí se snaží držet vodicí linii co nejblíže u zdi, když tam někdo ale postaví velký květináč a vy o něm nevíte, co se asi stane? Naštěstí jsem si zatím za pětadvacet let nezpůsobila vážnější úraz. Jednou jsem ale ve Františkánské ulici spadla, protože v chodníku chyběla kostka. Chvíli jsem se válela po silnici, ale že by nějaké auto zastavilo? Silou vůle jsem se odkutálela k chodníku, byla jsem v šoku. Je neuvěřitelné, jak jsou lidé laxní.

Není to problém jen Uherského Hradiště?
To v žádném případě. Je to celorepublikový problém.

Myslíte, že se proti tomu dá  nějak bojovat?
Myslím si, že ano. Pomohla by větší ochota komunikovat s nevidomými ze strany úřadu města a příslušných odborů, včetně veřejnosti, o jejich specifických potřebách. Kde je vůle, tam je cesta.
Vyzkoušet si například, že to opravdu není jednoduché nevidět. Třeba zkusit jít v noci na toaletu a nerozsvítit si. Aktuálně se chystá nový projekt Neviditelný Zlín aneb Není tma jako tma. Pro veřejnost budou vytvořeny místnosti, kde bude absolutní tma, aby si lidé mohli vyzkoušet, jaký je běžný život nevidomých. Od srpna do konce roku by se tento projekt měl představit i v Uherském Hradišti a já bych v něm měla pomáhat. Na závěr bych chtěla tímto poprosit nejen veřejnost, aby k nám přišla a tím projevila zájem o to, jak nevidomí žijí, případně aby si to lidé vyzkoušeli. Poté třeba na nevidomé získají docela jiný pohled.

TOPlist