„Sprejer“ vystavující v galerii

„Sprejer“ vystavující v galerii
Peter Oriešek studoval na Strednej škole uměleckého priemyslu v Bratislavě (prof. Ľudovít Korkoš) a v letech 1960-1966 na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze, v sochařských ateliérech prof. Jana Kavana a Josefa Malejovského. Po absolvování školy je sochařem ve svobodném povolání, vystavuje od roku 1969. Jeho žena Petra je také malířka
Uherské Hradiště Zajímavosti 10 / 03 / 2015

Moderní galerijní síně jdou s dobou a s nimi i ta uherskohradišťská. Málokdo by totiž ještě nedávno věřil, že i autor tvořící technikou americké paintbrushe za pomoci fixírky může do konce března vystavovat v Galerii Slováckého muzea.
Nemoc Peteru Orieškovi nedovolila osobní účast při zahajovací vernisáži. Na kus řeči s kurátorkou výstavy Miladou Frolcovou se ale zastavil při přejezdu z Prahy na rodné Slovensko. Při pohledu na jeho práci, která je časosběrnou životní poutí, padlo hned několik zajímavých myšlenek. Slovo, které by Orieška charakterizovalo, je: nevím. Několikrát jej použil před odpovědí. Vždy ale klidným hlasem, se spokojeným úsměvem a nejspíš s životním i erudovaným nadhledem dodal potřebná vysvětlení.

Jaké jste měl dětství?
Zemědělec jsem moc velký nebyl. Práce na poli mě nebavila. Když už jsem musel jít, spíš jsem vyřezával z polínek postavičky do betléma. Dřív z hlíny mrkev vymodeluji, než bych ji zasadil.

Kde jste bral inspiraci k tvorbě?
Nevím. Byl to reálný svět, který jsem kolem sebe viděl - lidi, zvířata, příroda, to vše mě zajímalo.

Můžete v krátkosti popsat svou životní cestu?
Rodiče neměli na školu. Všiml si mě ale ředitel a umožnil mi posunout se dál. Vše, co jsem se kdy naučil, bylo ve škole. Nejvíc mě však oslovil týdenní pobyt na Krétě, kde na mě silně zapůsobila antická kultura a umění.

Když se podívám na ta plátna, co vede člověka k vytvoření takového díla?
Nevím. Asi rychlost stříkací pistole. Při práci není čas na přemýšlení.

To se stříká bez příprav?
Skica na desce musí být dokonale připravená, abych věděl, jak mám stříkat. Práce s pistolí v ruce je pak velmi rychlá a vše musím mít v hlavě srovnané. Nejde se zastavit, chyby se neodpouští, a pokud se tak stane, je vše ztracené. Poslední fází se štětcem pouze zvyšuji a ubírám kontrast, překrývám detaily, dodělávám světla.

I v sedmdesáti čtyřech letech stále tvoříte?
Rád pracuji na zvířatech. Nyní modeluji koně, kterého napadl tygr. Přiznám se, dnes jsme se tady zastavili i z důvodu pracovního. Se synovcem hledáme někoho, kdo by nám blíž ke Slovensku do budoucna odléval do bronzu. V plánu mám přestěhovat se z Prahy zpět domů. Rozpracovanou mám také ženu se zdviženou rukou, které na kolenou sedí malé dítě.

Od vašeho synovce jsem se dozvěděl, že vám doma běží televize nonstop.
Televize, resp. nějaký kanál o přírodě, mi opravdu běží nonstop. Naživo tam totiž vidím anatomii zvířat. Při pohybu je dokonale vidět třeba propnutí svalů a to vše je důležité k co nejreálnějšímu přenesení do každého díla, které tvořím. Díky televizi mám větší přehled a nemusím studovat tolik knih.

A je ještě co vylepšovat?
Neustále! Pořád na sobě pracuji. Už nepřemýšlím, kolik toho vytvořím, a neřeším ani čas, kdy co dodělám. Klidně model z vosku roztavím a zkouším jinou variantu. Moc mě těší, že když přijde inspirace, tak vždy pookřeji.

Uvolněme setkání nějakou historkou...
Jedna paní mě oslovila a poprosila mě, abych namaloval Trenčínský hrad. Musel jsem se pousmát a říct jí, že takto malovat opravdu neumím. Nedokáží vyrobit takovou nebo makovou sochu, namalovat obraz do kroužků a čtverečků. Bojím se, že se pořádné umění vytrácí.

autor: Pavel PRINC

Tagy článku

TOPlist