Srdcařka roku Renáta Polišenská

Srdcařka roku Renáta Polišenská
Foto: pas  /  Renáta Polišenská se starosty Hradčovic a Uherské Hradiště.
Uherské Hradiště Zajímavosti 09 / 03 / 2016

Slovácký GEN

Miluj svou rodinu, protože ta je nejdůležitější na světě. To je tvá jistota, klid, láska a souznění. Ta tě podrží a ponese, když nemůžeš jít dál.  

Je jako vítr - srší energií, nápaditostí a nadšením. Řeč je o Renátě Polišenské, tajemnici Regionu Slovácko, sdružení pro cestovní ruch, která se stala historicky prvním „srdcařem“ roku Východní Moravy. Ocenění bylo vůbec poprvé uděleno na 7. výroční a odborné konferenci cestovního ruchu Východní Moravy v Rožnově pod Radhoštěm. Hodnotitelská komise, kterou tvořili odborníci z cestovního ruchu, akademické sféry a marketingu, ji ocenila za potenciální přínos pro návštěvnost regionu a jeho atraktivnost pro širokou veřejnost.
Pod rukama této subtilní energické dámy Městské informační centrum v Uherském Hradišti (MIC) doslova rozkvetlo. Díky jejím nápadům vznikly nejen akce jako Na kolech vinohrady Uherskohradišťska, Miniveletrh cestovního ruchu Slovácka, Žehnání svatomartinského vína či projekt Živý folklor, ale i dvě slovácké kuchařky a s nimi spjatý Slovácký festival chutí a vůní.

Člověk míní, život mění
Pochází z Rýmařova, z malého městečka v Jeseníkách. Velmi aktivní rodiče začali podnikat hned po revoluci, tehdy jí bylo šestnáct. Podnikání bylo od samého začátku rodinné, takže do něj byla i se sestrou vtažená. Z rodného domu byla navyklá být v jednom kole, takže celodenní zápřah - ze školy do práce - ji nijak nerozhodil. I výchova rodičů, kteří k ní přistupovali s láskou, ale i velkými nároky, ji velmi ovlivnila. Větu: „Ty už máš všechno hotové, že si jdeš sednou k televizi?“ slyší v uších dodnes. A další velmi oblíbenou větu rodičů: „Ty to neumíš? Tak pojď, já tě to naučím,“ říká s láskou svým dětem. Po gymnáziu se chtěla věnovat biologii, ale nakonec se dostala na jednu z prvních škol cestovního ruchu, ve Frýdku-Místku. Díky tomu, že rodiče v Rýmařově vybudovali hotel, už během studií prošla všemi profesemi spjatými s cestovním ruchem, od pokojské, přes servírku, delegátku v přímořských letoviscích, průvodkyni po Evropě, až po referentku cestovní kanceláře v Šumperku, kam hned po škole nastoupila. Byla jediná ze školy, kdo měl ještě před ukončením zajištěnou práci v oboru. Rodiče předpokládali, že bude na Jesenicku rozvíjet turismus a jednou po nich převezme hotelové žezlo. Na škole cestovního ruchu však potkala svou životní lásku. Po škole se vzali a oba se s vervou pustili do provozování rodinného hotelu. Kvůli obrovskému zápřahu, kdy ona provozovala pro město Rýmařov Městské a turistické informační centrum společně s cestovní kanceláří a večer byla na „place“ a její muž byl v hotelovém zápřahu celé dny a takřka se neviděli, rozhodli se po roce „žít normální život“ a mít rodinu. Manžel se vrátil do rodného Uherského Hradiště a Renáta se po ročním víkendovém dojíždění natrvalo odstěhovala za ním. Před tím ale s mužem odjela s batohem, stanem a spacáky na dvouměsíční svatební cestu na Nový Zéland, kde se ocitli v turistickém ráji. „Na Zélandu jsem teprve pochopila, co je to cestovní ruchu a jak se má dělat. Měla jsem za sebou řadu zkušeností, ale tady vše do sebe zapadalo, všechno bylo domyšlené do posledního detailu, vše využili pro cestovní ruch. Všude byla dokonale vybavená informační centra, všude propagovali své maorské kořeny, symboly, znaky, tance. V každém městě byl dokonale vybavený kemp, propagační materiály, turistické stezky, několikadenní treky, průvodce na ledovci… a k tomu neskutečně překrásná příroda,“ popisuje srdcařka roku.
Krátce po jejím přestěhování na Slovácko byly vyhlášeny hned dva konkurzy na vedoucí turistických informačních center. Díky svým zkušenostem a čerstvým poznatkům z Nového Zélandu vyhrála jak v Luhačovicích, tak v Hradišti. Vybrala si Hradiště a nelituje. „Měla jsem obrovské štěstí, že jsem dostala prázdný prostor tehdy vznikajícího městského informačního centra, volnou ruku a rozumný rozpočet. Chtěla jsem využít všech svých nabytých zkušeností a za důvěru do mě vloženou nasadit na íčku vysokou laťku a vyšvihnout jej do nejvyšší A certifikace. Tu si také držíme po celou dobu,“ popisuje začátky Renata Polišenská, pro kterou byla práce na Slovácku silně inspirativní a naplňující.

Slovácko mě okouzlilo
Díky tomu, že pochází odjinud, všímá si věcí, které místní berou za samozřejmost. „Do bývalých Sudet, Jeseníků - tvrdého horského kraje, odkud pocházím - bylo po divokém odsunu Němců v roce 1948 nahnáno velké množství lidí, od politicky nepohodlné inteligence přes Rumuny až po lumpy, kteří přišli vytěžit to, co po Němcích zůstalo. Ti vytvořili silně nesourodou společnost bez historie a souznění,“ popisuje kraj, kde se kromě pálení čarodějnic nedodržují žádné zvyky a tradice. Nechodí se v kroji a už vůbec není zvykem, aby si chlapi z vesnice pro radost třeba zazpívali. Každý si žije více méně sám pro sebe. Byť zde žije již třetí a čtvrtá generace „přišlých“, tak ještě nezakořenili. Děti se bohužel povětšinou drží rodičovského doporučení - dobře se uč, abys mohl jít do světa.
„Pak člověk přijede na Slovácko a všechno je jinak. Když jsem na Portále u pana Janouška poprvé slyšela zpívat Dolinu a uvědomila si, že to není vystoupení v nějakém kostýmu, ale že těm lidem to jde přímo ze srdce, oči se mně zalily slzami dojetí... Podruhé mě Slovácko dostalo na Javorině, kde jsem stála u našeho íčkového stánku a pozorovala cvrkot kolem. Zastavili se mi ve výhledu tři osmdesátiletí, už trošičku ovínění dědáčci. Objali se kolem ramen a začali si jen tak zpívat. Znenadání se k nim přidali tři mladí kluci. Stáli tam pospolu, staří a mladí kohúti na vrcholu Bílých Karpat, a zpívali z plných plic a jen tak pro radost - to jsem plakala dojetím podruhé. Ještě dnes mám husí kůži, když si na to vzpomenu. A o tom to celé je. To je vaše krása, poklad a neskutečné bohatství. A já ho vidím. Vy jej bohužel mnohdy nevnímáte nebo jej berete jako samozřejmost. A proto jsem tady já, abych vám nastavovala zrcadlo uvědomění.“

Važme si odkazu předků
Když se v roce 2000 vymýšlela náplň informačního centra, všichni poukazovali na přefolklorizování celého regionu a vymýšlely se akce jiného druhu. Byla to ona, která všechny přesvědčovala, aby MIC a propagaci Uherského Hradiště a regionu Slovácko naopak postavili na místních zvycích a přednostech - chodit v krojích, sbírat staré informace a vštěpovat je dětem. „Já si opravdu díky životu v Jeseníkách uvědomuju, že by lidé od nás šli za kus historie světa kraj, a přitom tu možnost nemají. Lidé ze Slovácka mají bohatou minulost, tradice i historii, tak ji musíme podporovat a odkaz našich/vašich předků chránit,“ upozorňuje Renáta Polišenská, která se po mateřské dovolené s dvojčaty vrátila na post marketingové manažerky Regionu Slovácka, kde naplno rozvinula svoji kreativitu. Vznikly tak úžasné akce - Na kole vinohrady Uherskohradišťska, Miniveletrh cestovního ruchu Slovácka, Slovácký festival chutí a vůní, Žehnání svatomartinského vína, ale i dva díly slovácké kuchařky, kdy za pomoci Slováckého muzea a Lenky Durďákové sesbírala a vydala staré recepty. „Nejsem na to sama. Vždy se snažím zapálit a rozfoukat oheň, který pak s láskou převezmou mí kolegové. A dnes jsem nesmírně ráda, že se nám práce daří a že i ostatní pochopili, jak jsou tradice důležité. Že existují Slavnosti vína, že lidé opět rádi chodí v kroji. Že je moderní, aby děti tancovaly ve folklorních souborech, že se udržují hody na dědinách, zakládají se pěvecké sbory apod. Vnímám tu vaši lásku k rodnému kraji: kdyby vám dávali miliony, tak odsud nepůjdete...

Bez rodiny bych nebyla nic
Kvůli svému založení, přístupu k práci, kterou miluje a která ji naplňuje, mnohdy nehledí na hodinky. Je workoholik, což je u ženy docela průšvih. Před nedávnem si musela přiznat, že ji práce pohltila natolik, že takřka „nežije“, ale jen pracuje. Bez větších ohledů na své děti i manžela, který starost o rodinu dokonalé zvládá, a zatáhla za záchrannou brzdu.
„I když je to rouhání, musím přiznat, že mám v životě obrovské štěstí. Mám úžasnou, milující rodinu a práci, která mě neskutečně baví a naplňuje. Mám za sebou těžké životní období, kdy jsem si uvědomila, že práce není všechno. Že nejdůležitější na světě je rodina. Přehodnotila jsem svůj postoj - v 15.59 vypínám počítač, kdybych měla rozepsanou větu, a jdu domů za dětmi a za mužem. Držím se svého vnitřního motta: Především miluj svou rodinu - ta tě ponese, když nemůžeš jít dál.

Koníček je má práce
Díky tomu, že ji práce na Slovácku naplňuje ve dne, večery věnuje rodině a v noci pomáhá rodičům s hotelem, na koníčky a zájmy už jí nezbývá čas. Přesto se v rámci vlastního sebezpomalení chystá na rukodělné práce. „Ruce mám sice olšové, ale abych se naučila větší trpělivosti, plánuji ruční výrobu zajímavých módních doplňků, samozřejmě spjatých se Slováckem. Výsledek je nejistý, ale cíl - uklidnit se, se mi snad podaří,“ prozrazuje žena, pro kterou je ležení u televize naprostým utrpením. Proto musí pořád něco dělat a z toho její děti vždycky rostou. Nejraději by chodila po výletech a poznávala Slovácko, ale všude už byli snad stokrát, jak říkávají s úsměvem její děti. Největším odpočinkem je návštěva na hotelu rodičů, kde se proměňuje v neznámý personál a odpočine si u fyzické práce. „To je pro mě naprostá mozková očista“.

Inspiruje mně všechno
Je obdařena velkou intuicí a nápaditostí. Poslouchá, co lidí říkají a o čem si povídají. Na veletrhu cestovního ruchu v Brně ji díky návštěvě mnoha Hradišťáků napadlo uspořádat veletrh jen pro region, který se z několika stolků ve vestibulu Reduty rozrostl na sedmdesát vystavovatelů ve velkém sále... „Obrovskou radost mám samozřejmě ze všech našich projektů, ale v posledních dnech mě naplňuje projekt Originální výrobek Slovácka, který vznikl už před lety, ale směr dostal až v loňském roce na konferenci Živý folklor na Modré. Letos 24. května proběhne další ročník konference, tentokrát v Redutě v Uherském Hradišti, kde představíme snoubení folkloru s moderním pojetím, ať už v odívání či bytovém designu. Ve světě je to naprosto běžná záležitost, ale u nás jsme v této otázce hodně konzervativní.“
Prosadit vlastní názory je někdy těžké. „Nejhorší bylo přijít ze soukromého sektoru do státního. Vždy jsem musela rozdýchávat, že něco nejde udělat hned, že úřednický šiml má na všechno lhůty. To byl pro mě největší šok a dodnes trpím, když se výborný nápad se snadnou realizací zdržuje jen díky úřednímu šimlu. Ale dnes už to chápu a trpělivě čekám.
Také mi dlouho trvalo, než jsem do stejné euforie vtáhla i své kolegy a lidi, se kterými spolupracuji. I dnes se bohužel stává, že někdo nepochopí mé myšlenky a úmysly. Nejlepší je, když jedeme všichni na služební cestu autem a máme čas spolu posedět delší dobu. Hned si řekneme nějaké téma a „pracujeme“. Vždy někoho z nás napadne něco úžasného. Nápadů má spousty. Ale realizace je vždy na lidech, se kterými spolupracuje. „Někdy si připadám jako šéfkuchař, který uvaří skvělý nápad, a je už na číšnících, jestli mé jídlo předloží zákazníkovi s úsměvem, nebo s unuděnou, zamračenou tváří. Na druhou stranu práce v íčku je těžká. Stále dokola lidem opakovat stejné věci. Chápu, když se někdo neusmívá, protože toho má třeba v létě plné brejle.

++++++++++++infobox+++++++++++++++++
Renáta Polišenská se narodila 17. 1. 1975 v Rýmařově, vystudovala školu cestovního ruchu Goodwill. Je vdanou maminkou čtrnáctiletých dvojčat. Od roku 2000 pracovala jako vedoucí Městského informačního centra v Uherském Hradišti. Pod jejím vedením bylo infocentrum vybudováno od úplné nuly. Po mateřské dovolené nastoupila v Regionu Slovácko jako marketingový a projektový manažer, od roku 2014 je tajemnicí Regionu Slovácko.

Inspirace číhá na každém kroku
Při povídání o životě srdcařky roku mně Renáta popisovala poslední nápad, který během tří dnů nabral velkých otáček...
Minulou neděli, kdy jsme intenzivně řešila novou náplň Informačního centra pro mládež, které Region Slovácko řídí, stejně jako Městské informační centrum, manžel s vážnou tváří pronesl: „A o práci už nechci slyšet ani slovo! Tak to už je vážné, řekla si a začala uklízet. Sedím takhle u bedny, do které dáváme věci, které už nebudeme potřebovat. Třídím hromadu věci do Charity a azylového domu Petrklíč, když mi takhle přijde do ruky voňavka. Dostala jsem ji, ale nesedí mi. Najednou mi hlavou proletí myšlenka - proč vlastně dáváme do „azyláku věci jen dětem? Proč nemyslíme i na maminy? Bude MDŽ, za dva měsíce Den matek, tak jim můžeme udělat radost v jejich už tak složitém životě. Mám kamarádku kadeřnici, tak by je mohla zdarma učesat, druhou kosmetičku - ta by je mohla namalovat. Hmm, chtělo by to spíš salon i s kávou, masáží, aby si mohly užít „holčičí den“. A co oblečení? Znám mnoho dam, které odkládají drahé oblečení po třetím použití. To ale není ono, nebudeme jim přece dávat staré hadry - domluvíme nějaký boutique, kde by si mohly vybrat. Super a teď už zbývá jen jejich souhlas a sehnat peníze pro deset maminek.
To bylo ve středu. Ve čtvrtek mi nadšeně volala bezprostředně po schůzce s ředitelkou Lucií Břečkovou z azylového domu Petrklíč. A tak se rozjela akce, kterou jsem jen tak pro sebe nazvala Netradiční dárek... Budeme vás o ní pravidelně informovat.


autor: IVA PAŠKOVÁ
TOPlist