Horolezecký oddíl Tělocvičné jednoty Sokol působí v Uherském Brodě již od roku 1986. V počátcích jste jeho členy mohli potkat na pískovcových skalách pod Barborkou ve Chřibech nebo na mostním pilíři železniční vlečky do Slováckých strojíren. I po téměř čtyřiceti letech brodské horolezce stále spojuje skvělá parta lidí, nekonečná dobrodružství, pestrost lezeckých disciplín a vše, co je s lezením spojené.

Přijďte společně s nimi oslavit 40. výročí Dnem otevřených dveří v sobotu 14. února do sokolovny v Uherském Brodě. „Budete si moci vyzkoušet lezení s lanem, bouldering - lezení bez lana nad žíněnkou do bezpečné výšky, prohlédnout si lezecké vybavení, historické fotografie i oddílový časopis CLIMBzin.

"Od 15.00 pak legendární horolezec Mára Holeček promítne a okomentuje fotografie z nejvyšších hor světa,“ zve Zbyněk Sušil, se kterým jsme si o horolezeckém oddílu povídali.

Jak vznikl nápad založit HOUB oddíl (Horolezectví Uherský Brod) a kdo patřil mezi jeho první „tahouny“?

Myšlenka založit horolezecký oddíl v Uherském Brodě se zrodila v roce 1986, pravděpodobně někde u piva. Někteří bývalí členové oddílu ve Starém Městě nebyli spokojeni s dojížděním, jiní zase potřebovali oddílovou příslušnost pro výkon výškových prací.

Z vyprávění pamětníků jsem se dozvěděl, že u zrodu oddílu stáli především Boja Kočica, Zdeněk Cules Vaculík, Jaroslav Koníček, Zdeněk Šimoník, Zdeněk Himer a dosavadní aktivní členové Petr Pilka a Laďa Pospíšil.

Horolezecký oddíl TJ Sokol Uherský Brod byl následně založen jako součást Tělocvičné jednoty Sokol Uherský Brod a stal se pevným bodem horolezecké komunity.

Jaké byly úplně první tréninky nebo výjezdy?

Z vyprávění pamětníků vyplývá, že úplně první výjezd budoucích členů brodského horolezeckého oddílu směřoval do Chřibů, na pískovcové skály vedle hradu Buchlov zvané Barborka. Právě zde proběhlo základní metodické zaškolení nováčků a krátký nácvik lezeckých dovedností.

Už o několik týdnů později následoval odvážný krok – výjezd do Vysokých Tater, konkrétně na Voliu vežu. S odstupem času se až těžko chápe, že se při tehdejších zkušenostech a vybavení nikomu nic nestalo.

 Jak vypadalo lezení v Brodě před čtyřiceti lety?

V té době v Uherském Brodě neexistovala žádná umělá lezecká stěna. Naši předchůdci se proto scházeli na mostním pilíři železniční vlečky do Slováckých strojíren, která vede přes řeku Korečnici. Pilíř si osadili několika málo kruhy a sloužil jim jako improvizovaná tréninková stěna.

Před několika lety jsem se tam vypravil, abych si tuto část historie připomněl. Kromě toho, že jsem u pilíře nečekaně vyrušil spícího bezdomovce, překvapila mě především jeho výška. Měl jsem totiž informace, že se zde často trénovalo bez jištění. Pilíř je sice částečně zapuštěný do koryta řeky, takže nástup začíná v malé výšce, přímo pod mostem však může dosahovat až šesti metrů, navíc s nebezpečným dopadem na vybetonovaný okraj řeky.

Syn jednoho z bývalých členů mi vyprávěl, že si někteří lezci dokonce sprejem označovali cesty s přírodními chyty na žulových kostkách, tedy bez využití relativně snadnějších spár mezi nimi. Několik těchto tréninkových směrů jsem si vyzkoušel v moderních lezečkách – a přesto jsem je všechny nezvládl. Zkrátka: klobouk dolů před tehdejšími horolezci.

Které období bylo pro HOUB nejtěžší? Byl někdy oddíl blízko tomu, že skončí?

Z vyprávění pamětníků vyplývá, že oddíl prošel i svým „parašutistickým“ obdobím. Někteří bývalí i současní členové si tehdy šili vlastní padáky a objevovali nový zdroj adrenalinu metodou pokus–omyl. Kolovalo o tom mnoho historek, z nichž většina končila neplánovanými přistáními, modřinami a často i zlomeninami. Je velkým štěstím, že toto období všichni přežili bez fatálních následků. Později následoval útlum, kdy se členská základna výrazně zmenšovala a zdálo se, že oddíl postupně zanikne.

Zlom přišel kolem roku 2000 s nástupem nové generace kolem současného předsedy Martina „Masika“ Masaře. Spolu s ním do oddílu přišli například Honza Lekeš, Víťa Šobáň, Pavel Maršálek, Kuba Jurčík nebo Břeťa a Marcela Leblochovi. Díky nim se začala intenzivně rozšiřovat umělá stěna na sokolovně a oddíl znovu nabral dech.

Dalším impulzem se stalo pořádání prvních oddílových závodů, které se postupně rozrůstaly, až přerostly v pravidelný rankingový závod v lezení na obtížnost – Slovácké OUPN, které v letech 2003 až 2020 připravil, řídil a celkem 16 ročníků odmoderoval Břeťa Lebloch. Úroveň závodů neustále rostla, o čemž svědčí i účast špičkových českých lezců, jako byli Adam Ondra, Aleš Eichmeier, Ondra Nevělík, Nelly Kudrová, Iva Vejmolová, Kristýna Ondrová, Tomáš Binter, Michal Rožek, Kateřina Zachrdlová, Andrea Pavlincová, Jana Vincourková, Jakub Konečný, Gabriela Vráblíková a mnozí další.

Nezapomenutelný byl zejména ročník kolem roku 2011, kdy u nás Adam Ondra zvítězil naprosto exhibičním způsobem. Po dolezení finálové cesty se otočil a část stropu ještě vylezl zpět. Při spuštění na zem byla celá tělocvična zhasnuta a Adam obdržel dort i štamprli slivovice k osmnáctým narozeninám, které ten den slavil.

Do dalšího rozvoje oddílu jsem se již zapojil i já. Společně s kamarády Ondrou Polehňou a Jenysem Sedlačíkem jsme během VŠ studií v Brně objevili svět lezení na umělých stěnách. Vstup do brodského oddílu pro mě znamenal zásadní životní etapu – poznal jsem nové disciplíny: bouldering, vícedélkové lezení, zimní lezení, lezení v ledu, naučil se cestovat nalehko, spát pod širákem, bivakovat a fungovat s minimálními náklady. Především jsem však poznal mnoho inspirativních lidí se stejnou vášní pro lezení.

Za nejvýznamnější posun v novodobé historii oddílu považuji vybudování boulderingové stěny a založení Horokroužku, ke kterým se ještě dostanu.

Jak se za čtyřicet let změnilo lezení? Co by dnešní lezci záviděli „starým časům“ – a co máme dnes lepší?

Vzhledem k tomu, že se lezení věnuji přibližně dvacet let, nedokážu tuto otázku hodnotit zcela objektivně. Z vyprávění starších lezců i z různých dokumentů však vnímám, že se lezení změnilo téměř ve všem – kromě toho podstatného. Stále jde především o hlavu, pohyb a radost z cesty.

Dříve lezci vyráželi do neznáma. Na skalách vytvářeli nové cesty, aniž by věděli, zda půjdou vylézt, natož jak. Neměli k dispozici dostatek jisticích prostředků, ani kvalitní vybavení – lezli například v botách, které bych si dnes nevzal ani na doma. Někteří navíc nerespektovali dnes již zavedenou lezeckou etiku a při vytváření cest používali majzlík, což by bylo v současnosti nepřijatelné.

Velkou část vybavení si lezci vyráběli amatérsky ve fabrikách a dílnách po večerech. Neměli dostatek informací o systematickém tréninku, kompenzačních cvičeních ani o správné životosprávě. V tomto směru jsou dnešní možnosti a dostupnost informací neporovnatelné.

Na druhou stranu byla tehdejší komunita mnohem uzavřenější a soudržnější. Všichni se znali, sdíleli zkušenosti u ohňů, na chatách a při společných výjezdech. Většina lezců nelezla primárně kvůli výkonům, ale kvůli partě, dobrodružství a společným zážitkům.

Právě tuto atmosféru soudržnosti „starých časů“ by dnešní generace mohla možná trochu závidět.

 Na co jste z celé historie nejvíc hrdí?

Nedokážu mluvit za celý oddíl. K dnešnímu dni má náš oddíl přes 70 členů - a dalších 45 dětí v Horokroužku - a obecně se o horolezcích tvrdí, že jsou silné osobnosti. Proto co horolezec, to jiný názor. Ale za sebe můžu říct, že nejzásadnějším milníkem v historii oddílu bylo otevření 1. ročníku Horokroužku v roce 2018.

Do té doby byl oddíl uzavřenou skupinou, která mezi sebe pustila nováčky jen velmi ojediněle. Setkával jsem se s názory, že „lezení nemá být sportem pro širokou veřejnost, prostory sokolovny nejsou nafukovací, horolezeckou stěnu jsme si postavili svépomocí pro sebe a že nikdo nebude mít zájem trénovat cizí děti. Doufám, že se mně podařilo tyto názory vyvrátit.

Pro Horokroužek jsme s vedením Sokolu našli časy mimo tréninkové hodiny oddílu. Z oddílových poplatků, darů a dotací pro Horokroužek každoročně investujeme do rozvoje horolezecké stěny, boulderingové stěny a samozřejmě do nákupu chytů.

Díky Horokroužku získáváme do oddílu nové členy z řad starších dětí i jejich rodičů, kteří lezení často sami propadnou. Typickým příkladem propojení kroužku a oddílu je tento scénář: dítě se přihlásí do Horokroužku, rodič si na ukázkových hodinách a výjezdech ke skalám lezení vyzkouší, vstoupí sám do oddílu, dítě přejde z kroužku do oddílu…

Někdy se stane, že kvůli škole nebo jiným sportům s lezením skončí, ale dost často se nám po čase vrací anebo se lezení věnují na středních školách v jiných městech.

Velkým štěstím je pro mě podpora kolegů z oddílu. Pravidelně mi se dvěma skupinami dětí pomáhají Martin Masik Masař, Jarda Uškrt, Kuba Semela a Lenka Mikušková. V letošním roce se navíc podařilo otevřít třetí skupinu pod vedením Libora Trtka. Je vidět, že dobře nastavené prostředí kroužku přitahuje další děti i nové trenéry.

Jako oddíl můžeme být hrdí především na silnou komunitu přátel, která se potkává častěji než většina rodin. Dále na úžasné zázemí, které jsme si vlastnoručně s podporou Sokolu vybudovali, na 16 ročníků uznávaných závodů Slovácké OUPN a také na pravidelné úspěchy v regionálním cyklolezeckém závodu Chřibský hnědák, které pořádá HO Uherské Hradiště.

 Jak se změnil přístup k tréninku?

Především bych rád zdůraznil, že v HOUBu, respektive v Horokroužku, nevychováváme primárně závodní lezce. Toto směřování jsme si s Masikem jasně nastavili už na začátku. Naším cílem je dát dětem pevné základy, klást důraz na metodiku, bezpečnost a probouzet v nich lásku k lezení.

Pokud jsou děti šikovné a mají zájem své schopnosti rozvíjet směrem k závodnímu lezení, nemáme problém je doporučit do specializovaných oddílů, například do Vertikonu Zlín.

Co se týká tréninku v Horokroužku, začínáme vždy zahřátím - v poslední době oblíbenou vybíjenou, přejdeme na důkladné protažení a pak přijde samotná práce v rozdělených skupinách. Obvykle fungují dvě až tři skupiny podle aktuální účasti dětí a počtu trenérů.

Jedna skupina se většinou věnuje boulderingu na menší stěně, kde se lezou krátké, ale intenzivní cesty. Další skupiny pracují v tělocvičně s lanem - zaměřují se na techniku lezení, slaňování, jištění, chytání pádů nebo na různé pohybové hry a soutěže. Z vlastní zkušenosti vím, že máloco děti namotivuje víc než přátelská sázka s trenérem - třeba o sladkost, nebo naopak o trest v podobě kliků.

Jsou děti stále tak nadšené a houževnaté, nebo je dnes náročnější je zaujmout?

I po osmi letech vidím u dětí v Horokroužku stejné nadšení jako na začátku. Na konci každého ročníku je často přemlouvám, aby už přešly mezi dospělé, protože jsme je naučili vše potřebné a mohly by uvolnit místo dalším zájemcům. Tréninky dospělých jsou častější a svobodnější - nikdo nikomu nepřikazuje, co musí nebo nesmí. Přesto většina dětí chce pokračovat i v dalším roce. Chtějí se dál zlepšovat, soutěžit mezi sebou a užívat si tréninky formou hry.

To, že děti u lezení zůstávají, je sice příjemná pochvala, ale zároveň to klade vyšší nároky na obsahovou náplň tréninků. Už dnes umí bezpečně lézt, jistit, slaňovat, dobírat druholezce i budovat jisticí stanoviště. Do budoucna se proto chceme více věnovat záchranným technikám, dopomocím i základům první pomoci.

Velkou výhodou je pro mě instruktorský kurz ČHS, který mi poskytl mnoho odborných znalostí, jež mohu dětem předávat. Zároveň čerpám i z vlastních zkušeností z tréninků dospělých, kde se se spolulezci často věnujeme různým metodám - rozvoji vytrvalosti, síly, dynamiky či techniky.

Specifickým fenoménem našeho kroužku je slovo: Nejde! Během jednoho z prvních tréninků jsem ho slyšel snad padesátkrát, a tak jsem zavedl pravidlo: kdykoli ho někdo vysloví, trénink se na chvíli zastaví a všichni - včetně trenérů, někdy i rodičů - udělají deset kliků.

Právě podobné hry, sázky a soutěže podle mě v dětech probouzejí největší zájem, motivaci a chuť se neustále zlepšovat.

Při náboru nových dětí máte vždy velký přetlak – zůstávají pak jako tahouni oddílu?

Je sice příjemné, že naše kroužky jsou každý rok plné, zároveň si však uvědomujeme, že mnoho dětí musíme každoročně odmítnout. Už od druhého ročníku jsme stanovili, že ve skupině může být maximálně 15 dětí odpovídajících minimálně první třídě, aby byla zachována kvalita tréninku a bezpečnost.

Při náboru, který probíhá vždy první středu v září, doplňujeme do skupin jen jednotlivce. Rodiče předem vyplňují přihlášky a děti se pak losují. Nepreferujeme lezecky nadané, mladší nebo starší děti. Jedinou výjimkou jsou děti, které již v kroužku pokračují, případně jejich sourozenci.

Letos nastala výjimečná situace: po dlouhém přemlouvání se mi podařilo přesvědčit člena oddílu, dlouholetého tělocvikáře a nyní ředitele ZŠ Libora Trtka, aby převzal vedení nové úterní skupiny. Díky tomu jsme mohli při náboru přijmout všechny zájemce – do středeční, páteční i nové úterní skupiny.

S přechodem dětí ze základních na střední školy se často mění jejich rozvrhy, dojíždění i zájmy. Právě tito starší účastníci někdy s lezením končí. Snažíme se jim ale vysvětlit, že u nás mají vždy dveře otevřené a mohou se vrátit.

Byl bych velmi rád, kdybychom v budoucnu mohli otevřít další skupinu Horokroužku pro starší děti v pozdějším čase. To by však vyžadovalo samostatného trenéra, který by se této skupiny ujal. Takový krok by zároveň umožnil plynulejší přechod do dospělých oddílových tréninků.

 Jak se daří propojovat starší a mladší generaci?

Propojování generací v Horokroužku jde vlastně samo. Lezení je sport, kde věk často nerozhoduje - mladší lezec může klidně přelézt toho staršího. Rozdíly se snažíme vyrovnávat například tím, že v cestách vymýšlíme obtížnější kroky, aby byly podmínky férové. Když mají starší děti výhodu, v další cestě upravím chyty tak, aby získaly zase mírnou výhodu zase ty menší. Díky tomu se děti výkonnostně vyrovnávají a tréninky si společně užívají.

Zajímavé je také propojení zkušenějších a méně zkušených lezců. V úterní skupině, kde jsou téměř všichni nováčci, se děti učí nové lanové techniky pomaleji než ty, které doplnily středeční a páteční skupiny s většinou zkušených lezců. Starší děti přitom často samy poučují nováčky. Potvrzují to i ukázkové hodiny s rodiči nebo sourozenci, kdy nemusíme jako trenéři téměř nic vysvětlovat. Děti to zvládnou samy.

Kdyby měl oddíl motto, jaké by bylo?

Zkusím trošku zjemnit oblíbenou Masikovu větu, když na každoročním zasedání valné hromady Sokola popisuje činnost oddílu za uplynulý rok: Houby jsme vylezli, ale zato jsme si to parádně užili. To přesně vystihuje hlavní myšlenku oddílu. Lezení nemusí být super těžké, převislé, dlouhé, ve velkých nadmořských výškách, hlavně, že je super.

 Společně s Martinem Masařem jste „duší současného oddílu“. Co vám lezení dalo mimo sport?

Masik je člověk, který dokáže člověka naštvat a za minutu se s ním smát u piva, proto se logicky stal předsedou oddílu. Dokáže i nepříjemné problémy řešit přímočaře bez okolků. Od založení Horokroužku mě zezačátku odrazoval a byl autorem několika pesimistických scénářů a tvrzení, které jsem už uváděl, dokonce po mně chtěl, aby byl Horokroužek samostatnou jednotkou Sokola, kdyby to náhodou nevyšlo, aby se mohl oddíl od neúspěchu distancovat. Ale právě on byl prvním z oddílu, který mně s Horokroužkem začal pravidelně pomáhat. A již mnohokrát jsme si spolu vyhodnotili, že Horokroužek oddílu přináší jen samé výhody a že nás to obrovsky baví.

Lezení je sport pro každého – někdo se věnuje závodům s lanem, boulderingu, lezení na skalách, vysokohorské turistice, skialpinismu nebo ledu. Vypůjčím si oblíbenou lezeckou frázi: Lezení není sport, ale životní styl. Často je to kombinace lezení, kempování, cestování, přírody, komunity a kamarádství. I když v horách vylezu jen jednu cestu a táhnu za sebou spoustu vybavení, stojí mi to za to.

 Jaká je největší výzva do dalších let?

S rostoucí členskou základnou oddílu bude určitě náročné vyhnout se osobním střetům ohledně vedení oddílu, provozu, financí i mezilidských vztahů. Věřím však, že máme v čele oddílu diplomata, který si s tím svým způsobem poradí.

Za Horokroužek bych velmi rád udržel kvalitu všech 3 skupin, otevřel ještě jednu, klidně i menší skupinu pro starší děti a vychoval si trenéry, kteří budou vést děti „naším“, snad již za ty roky vypilovaným směrem.

A ještě si pohrávám s myšlenkou obnovení slávy Slováckého OUPN, tentokrát v boulderingu. To vše je však zatím ve fázi plánů a vizí.