Věřím, že tradice dokážeme udržet i v těchto dobách

Věřím, že tradice dokážeme udržet i v těchto dobách
Foto: rodinný archiv
Vlčnov Zajímavosti 17 / 03 / 2021

Jak se v této nejisté pandemické době žije Josefu Pavelčíkovi, vlčnovskému vinaři a hlavnímu organizátorovi tamního koštu vína, ale také druhým rokem i otci budoucího vlčnovského krále? Když jsme se s ním před patnácti měsíci seznámili u nich ve vinohradech, poznali jsme absolutního pohodáře a zarytého nositele tradic. Změnilo se něco?

  Jak se za rok v pandemii změnil váš život?

Vlastně se toho pro nás konkrétně ani moc nezměnilo. Do zaměstnání chodíme pořád a práce kolem domu a vinohradu je taky pořád stejná. Příroda má svá vlastní pravidla, která ani člověk jen tak nezmění. Chodili jsme určitě častěji s dětmi po okolí, než aby se jezdilo na vzdálenější výlety. Ono nakonec člověk nemusí letět na druhý konec světa, aby viděl kolem sebe skutečnou krásu.

Změnilo se hodně věcí pro naše děti. Dříve důležité činnosti byly ze dne na den postaveny do role až zbytečných nebo lehce postradatelných věcí. Jako například různé kroužky, v určité míře školní docházka a hlavně bezstarostné hraní venku s kamarády. A určitě to platí i pro lidové tradice, které nás pevně spojují s našimi předky.

I když bydlíte na konci světa, ve vinohradech, jste nadmíru společenský člověk. Čím si v této době nahrazujete přítomnost kamarádů, kolegů, sousedů? Nebo se to na dědině tak nebere?

Když to všechno před rokem začalo, přirozený strach jsme měli všichni. V určité chvíli jsem se ale smířil s tím, že je to prostě další nemoc, kterou s velkou pravděpodobností dostanu. Jak mi kdysi někdo řekl, nejhorší smrt je z vyděšení. Jako astmatik mám popisované příznaky prakticky celý život a ty, které jsem zrovna neměl, se mi po jejich přečtení na internetu okamžitě dostavily. Takže asi nepřekvapí, že jsem se přátelům nevyhýbal a žádnou návštěvu nikdy nevyhnal. A když mě někdo k sobě pozval, čímž mi upřímně ukázal, že se mě nebojí, rád jsem oplatil stejnou mincí a pozvání přijal.

 Vypadá to, že ani košt vína letos neuspořádáte. Neuvažovali jste zkusit to se stále modernější formou on-line degustací?

Pokud to situace dovolí, tak bychom chtěli udělat alespoň přehlídku vín kdykoliv v tomto roce, bez předem určeného termínu. Je totiž potřeba ochutnat více jak 300 lahví, které jsme už dostali od našich sponzorů, a leží teď ladem ve sklepě. A nějaké to naše pravé vlčnovské víno mezi kamarády vinaři taky určitě seženeme.

Nedovedu si představit náš košt vín formou on-line degustace. Věřím, že smyslem této akce je právě osobní setkání lidí.

 Má cenu pěstovat víno sám pro sebe?

Samozřejmě, že to nemá cenu... Ale pokud to berete jako koníček, který člověka baví a naplňuje, tak je to vcelku jedno. V takovém případě dokážou lidé dělat neuvěřitelné věci bez ohledu na cenu.

A co vaše játra?

Játra děkují za optání, mají se dobře. Teda doufám...

Co na „sklépkování“ říká vaše manželka?  

Manželka teď aspoň občas ochutná naše víno. Dříve ho vlastně nepila vůbec. Hlavně kvůli ní teď každý rok dělám aspoň jedno hodně sladké víno, které jí chutná.

 Trpí hodně vinař v době pandemie?

Ono to asi není o vinaři. Každý trpí tak, jak sám chce. Důležité je, nepoddávat se tomu a udržet si nějaký životní optimismus. Kvůli omezením se nekoná spousta akcí, které mě obvykle odvádí od práce. Vloni na jaře jsem třeba za měsíc udělal doma práci, kterou jsem měl původně rozplánovanou na celý rok. Ale to zase nepovažuji za útrpné.

 Když máte víc času, už jste začal budovat vinařské muzeum, jak jste vloni říkal?

Jako spousta obdobných plánů, i vinařské muzeum bylo trochu potlačeno do pozadí. Stále se ale snažím shromažďovat staré předměty a hledám vhodný prostor. Jako první jsem se zajímal o prostory v budovách obce, ale nenašli jsme bohužel společnou řeč.

Ale stále mapujete historii vinařství ve Vlčnově?

Začali jsme s kamarádem natáčet krátká dokumentární videa o vinaření ve Vlčnově a taky rozhovory s majiteli historických vlčnovských búd. Jde nám o zachycení toho, jak dneska víno u nás děláme, a zdokumentování historie búd stávajícími majiteli. Videa po sestřihání umisťujeme na internet pro širokou veřejnost.

Zákazy setkávání zkouší nejen činnost spolků, ale i rodin. Nepřipadáte si občas jako v  domácím „královském“ vězení?

U nás ve vinohradě to zrovna moc na „domácí vězení“ nevypadá. Doma se nám povalují nebo lumpačí tři kočičky. Uděláme pár kroků a jsme venku v přírodě, skoro na samotě. Kolem domu se popásají ovečky, které z výběhu hlídá pes Hugo. Toho je taky potřeba několikrát denně vyvenčit, jinak se zlobí a štěká na všechno kolem. Naše nejmenší Julinka ale Huga neudrží a raději venčí morče. Kousek od domu je dětské hřiště, kam si děti chodí hrát. Po cestě na hřiště stojí ještě domeček pro ovečky, kde si děti taky rády hrávají, nebo lozí po okolních stromech. Nebo se domluví pár známých a jde se i s dětmi do nedalekého lesa na procházku. Přitom se dá vždycky opéct nějaký ten špekáček a okoštovat tu letošní lahodnou slivovici. V této době má bydlení na samotě ve vinohradě určitě i své nesporné výhody.

 Měli jste možnost Pepíkovi povyprávět rodinné příběhy?

Při každé příležitosti se snažím Pepíkovi předávat naše rodinné vzpomínky. Tak jak se o to snažili i moji rodiče. Pepík i Julinka jsou od narození součástí každé jízdy králů, kdy se oblečou do kroje a projdou Vlčnovem v krojovaném průvodu. Věřím, že právě takové veřejné používání kroje v nich podporuje hrdost na svůj původ.

A nejen vzpomínky, ale také Pepíkovi předávám své vlastní životní zkušenosti, aby měl z čeho ve svém životě jednou třeba čerpat. I když se říká, že vlastní zkušenost je nepřenosná a každý si v životě musí udělat svoje vlastní chyby.

 Věříte jako královský otec, že letos projede jízda králů Vlčnovem?

Věřím, že stojí za to bojovat o zachování něčeho takového, jako je naše jízda králů. Už jsme s manželkou na začátku února poslali rodinám legrútů i družic dopis, že jsme připraveni vypravit v květnu Pepíka, když vypraví své syny a dcery - královskou družinu.

Věříme, že tradici naší jedinečné vlčnovské jízdy králů dokážeme udržet i v těchto dobách. A právě teď je možná skutečně důležité postavit se za naše tradice, které tu byly dlouho před námi a které bychom měli nezapomenuté udržet, aby tu stále byly i po nás. Věříme, že právě letošní jízda králů může být tou nejdůležitější pro udržení naší starobylé tradice jako trvalé hodnoty, která nás spojuje s našimi rodiči a prarodiči. Protože nikdo neví, jak dlouho tu stejná situace ještě bude anebo jestli se něco podobného nebude v budoucnu opakovat.

 Myslíte, že se scénář přiblíží tomu vloni plánovanému?

Záleží na úhlu pohledu. Pro nás Vlčnovjany je asi jízda králů něco jiného než pro přespolního diváka. Pro udržení skutečné tradice je důležité dodržet jen opravdu malou část jinak třídenního programu, který obvykle probíhal po celé obci. Tento doprovodný program se totiž postupně rozrůstal hlavně pro pohodlí a pobavení přespolních návštěvníků. Takže jestli se jízda králů letos pojede, bude to spíše návrat ke kořenům původní jízdy králů bez doprovodných programů. Ale na nějaké konkrétní plány je ještě příliš brzy.

 Takže něco jako komorní jízda?

I kdyby se měla jet jízda králů prázdnými ulicemi a v rouškách, tak to podle mě smysl má. Je potřeba se vzepřít nepřízni osudu a ukázat sobě i ostatním, že některé hodnoty by tu po nás měly přetrvat.

 Nevadila by vám absence pozornosti celého světa?

Asi to nebudete slyšet rád, ale právě pozornost celého světa se u nás považuje spíše za nutné zlo. (smích) Pro nás jako královskou rodinu je opravdu nejdůležitější, aby všechny oficiální ceremonie proběhly co nejlépe podle prastaré tradice. Na to dohlíží nejen oficiální pořadatelé, ale také maminky, babičky, tetičky a další pamětníci. Ti nás pak samozřejmě pomluví nejvíc. (smích)

A taky je velmi důležité, aby si tuto nezapomenutelnou „zkoušku dospělosti“ zažili všichni legrúti a družice. Protože pak na tento jedinečný zážitek budou celý život vzpomínat. Což nám dává šanci pro budoucí zachování našeho tradičního způsobu života i jízdy králů samotné.

 Co bylo vás nejtěžší, když se vloni jízda zrušila?

Nejhorší byla nejistota, jestli bude, nebo nebude. Tradice jízdy králů je pro mě poměrně důležitá záležitost, a tak jsem se musel se zrušením taky vnitřně vyrovnat. Pomohl mi v tom určitě fakt, že se po celém světě rušily všechny společenské a kulturní akce. A taky mě uklidnilo, že zrušila jízdu králů i další místa na Moravě. Protože to by vlčnovská hrdost jen těžko překousla, kdyby se jízda králů jela někde jinde a u nás ne. (smích)

 Co všechno vám přípravy kralování vzaly?

Vloni se připravily hlavně růže a ty zůstaly uschovány v krabicích na další rok. Když jsou v suchu a ve tmě, nic se jim nestane. Rozhodnutí o zrušení padlo dost brzy, takže jinak nebylo nic dalšího ještě zajištěno.

 V jaké fázi jsou ty letošní? Pokračujete, nebo spíš vyčkáváte?

Máme vše připraveno ještě od loňska, takže není co velice chystat. Koně máme zamluveného a pomocníky taky. Jenom Pepík nám za rok trochu vyrostl, takže jsme museli shánět jiné nohavice a krojové boty. Krojová košile má naštěstí téměř univerzální velikost.

 Jak to vzal Pepík z Búd?

Byl z toho před rokem zklamaný, ale když jsme mu řekli, že o nic nepřijde, jenom bude muset rok počkat, tak to vzal dobře. Je moc rád ve společnosti legrútů a družic. Přeci jen je o rok starší - v prosinci mu bylo deset - a bude to brát zase trochu dospěleji.

autor: Pavel PAŠKA

Tagy článku

TOPlist

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace