Více jak dvě stě let v provozu

Více jak dvě stě let v provozu
Foto: pri
Drslavice Zajímavosti 10 / 02 / 2011

Přijdu na druhý den a je tam už jen šedesát stupňů a na lésách nic. Jak to postupně chládne, tak si říkám, že je to jako život člověka, když pomalu končí. To mi dělá vždycky zle. Moje žena se mě ptá, co mi je, tak mi nezbývá než říct, že už je to studené, říká Šrámek smutně a rozléhá se obrovská propast nepopsatelného ticha

Ach krásné Slovácko

V úterý minulý týden se mi podařilo dostat se na pravé místo v pravý čas a doslova mi to vzalo dech. Prvním zážitkem bylo po dlouhé době slyšet opět cvrlikání ptáčků a také pohled do zahrady, kterou zalévají sluneční paprsky. Tou jsme procházeli na místo, kde František Šrámek vlastní starou sušírnu ovoce. Tím druhým zážitkem bylo dvouhodinové povídání u sušírny v Drslavicích, kde dle skromných odhadů jejich rod pracuje po sedm generací. Škoda že jdete o tomto čase. Lepší by bylo, když byste přišel v sezónu, kdy je na každé lísce nasypané ovoce a vidíte, jak to tu voní a pec se pořádně roztápí, vřele mě vítá Šrámek před nádhernou stavbou, která na první pohled okouzlí jistě každého. A snad na každého musí stejně dýchnout i duch doby a láska, se kterou se o ni někdo staral a s níž ji užíval. To je paráda, když vidíte ty trnky, jablka, hrušky, jak se suší. A lidi okolo, co mi pomáhají nebo jen přijdou na besedu. Ale musel byste tu být alespoň týden, abyste to pořádně pochopil, přidává nadšeně Šrámek. A já se už začínám těšit na všechny jeho vzpomínky. Snad se mi podařilo pochopit vše, co mi tento šedesátník chtěl v tak krátkém čase říct. Smáli jsme se historkám, probrali kdeco, ale přišlo i na slzy.

Kdyby opravdu mohla sušírna promluvit, bez pochyby bychom se dostali velmi daleko. Mám tady dochovaný trám ze stodoly, která tu stála v blízkosti. Je datovaná rokem 1816, a to už prý měla sušírna dávno stát. Tak mi říkal můj praděda. Původně jich v okolí stálo šestatřicet a podle vzpomínek se tu ovoce nesušilo pouze pro náš region. Lidé jej jezdili prodávat až do Vídně, říká Šrámek o své chloubě a ještě přidává neověřenou informaci, kterou se mu povedlo při pátrání v historii objevit. Našich sušíren měl být největší počet na okrese a v kronikách jsem se dopídil k informacím, že tu měly stát údajně už v 16. století.


Alchymie to není

Zub času a moderní technologie tyto tradiční sušírny pomalu, ale jistě položily na kolena. Dnes ale sušení ovoce zažívá renesanci, a tak práce je stále dost. Sušení není zas tak složité. Důležitá je samotná sušírna, jak a z čeho je postavena, a pak samozřejmě záleží také na peci, kterou se roztápí, říká Šrámek základní informace a popisuje, jak jeho sušírna vypadá a jak se musí s ovocem nakládat. Sušírna má pět lísek nad sebou na jedné i druhé straně a uprostřed nad pecí je jedenáctá. Každá lésa (líska) má velikost 2,6 x 1,1 m a vleze se na ni 50 kg ovoce. Proces sušení závisí na kvalitě a druhu ovoce. Důležité je bedlivě kontrolovat a otáčet lésy průběžně směrem k peci, aby se ovoce nesušilo pouze z jedné strany. Lehce lze tedy spočítat, že najednou se dá sušit až půl tuny ovoce. Trnky se musejí dávat dospodu a jablka, hrušky zase do horní části, protože jak se trnky začnou sesychat, začne z nich odkapávat modročerně zbarvený cukr, doplňuje Šrámek základní pravidlo.

 

Rodinné tajemství

Ta druhá, podstatná a nejdůležitější část je samotná sušírna a pec v ní. Aby nedocházelo k tepelným ztrátám, musí být vše dobře utěsněné. Dodržuji tradiční způsob a je tak vidět a hlavně - jak je časem prověřené, nejlepší je zůstat při staré a ověřené kvalitě. Celá stavba je postavena z kotovic, dřeva a vše je dobře utěsněno blatem promíchaným s plevami, kravinci, proloženo udusanou slámou a znovu zalité blatem, popisuje Šrámek a v příběhu, ve kterém přijeli obkouknout jeho sušírnu až někde ze Šumavy, přiznává, že tajemství onoho bláta, které drží sušírnu i pec pohromadě jako beton, nikomu zatím přesně neprozradil. Vše jsem se dozvěděl od rodičů a hlavně od maminky, která tady hospodařila, a tak to také prozradím zas jen svým synům, stroze uzavírá toto téma, ale ještě přihazuje: Pokud tam nedáte to, co tam má být, tak vám to vyškrábou slépky.

 

Na plné obrátky

Tři dny trvá, než se sušírna rozehřeje na správnou teplotu. Na začátku ještě není teplem pořádně nažhavená a všechno to teplo pohlcují suroviny. Jak se ale zahřeje, je to lážo plážo, usmívá se Šrámek, když vzpomíná, a je vidět, že se mu rázem vybavuje vše kolem této záliby. Komu suším, tomu říkám, ať si doveze i dřevo. Těm, co ale nemají možnost, musím nachystat naše. Na začátku sezóny je potřeba pec vyčistit a vymazat novým blatem a postarat se o celkovou údržbu.

Při samotném sušení má vše pod kontrolou. Aby práce a využití tepla bylo co nejefektivnější, je zapotřebí, aby lidé, pro které suším, chodili průběžně. Když se zatopí a suší, není možné odejít. Pec zbytečně nenechávám vychladnout. Při optimálních podmínkách se křížaly neboli krajánky nebo štěpány z jablek usuší za 24 hodin, říká Šrámek. Vzpomínky směřují tři roky nazpět. Zhruba před těmi třemi roky jsem tu byl tři měsíce v kuse a neustále bylo nasypané. Čtrnáct dní jsem nebyl vůbec doma. Spím tady v místnosti, kde se přikládá.

Povinnosti jsou jedna věc, ale je dobré vše prokládat rozumnou zábavou. A že jí Šrámek pamatuje! Jé, historek, těch je! Když stojíme tady před sušírnou, tak si pamatuji, jak se ženské štengrovaly, kdo uvnitř vydrží déle. Je tam 90 °C a všichni jsme se bavili, když po deseti minutách každá vylezla mokrá jak lipa. V zadní části, kde se přikládá, tam se schází všechny generace. Kluci si přijdou nechat udělat pečené brambory. Mladí za mnou zajdou, když jdou z diskotéky, a ti starší na pivo, něco dobrého pečeného nebo jen tak na kus řeči. O tom, že sušírna je v provozu, se dozví velmi brzy celá dědina a každý večer za ním někdo zavítá. Rozhodně se tu nenudím, přikyvuje spokojeně. V peci se upeklo nejedno kuře, králík, děcka zkusily loni i pizzu. Aj nějaká ta štamprlka byla a zažili jsme kopec srandy.

 

Když pec vyhasíná

Práce kolem sušírny je mu vlastní od dětství až po dnešek. Jaké při ní máte pocity? Vždyť jistě máte vše uloženo dobře v genech vaší rodiny. Když se nad tím zamyslím, tak prací a naší snahou jsme to tu uchovali. Věnuji se tomu od dětství, ale když jsem byl v práci, tak se o to starala mamka a já jsem jen o víkendu pomáhal. Víte, už když jsem jezdil do práce, tak jsem se musel starat. Bylo to, jako bych šel na druhou směnu. Ráno jsem šel po druhé hodině na trávu na krmení a v 5.20 jsem už jel. Kdyby mě to nebavilo, tak aj ta naše už by byla dole a za čas by tu nezůstala stát žádná. Jsem spokojený, když mohu být tady, i když někdy si také zanadávám, aby už to skončilo a lidé nejezdili. Ale i potom, když už se netopí, tak sem vyběhnu a vzpomínám a je mi smutno, zvážní Šrámek. Přijdu na druhý den a je tam už jen šedesát stupňů a na lésách nic. Jak to postupně chládne, tak si říkám, že je to jako život člověka, když pomalu končí. To mi dělá vždycky zle. Moje žena se mě ptá, co mi je, tak mi nezbývá než říct, že už je to studené, říká Šrámek smutně a rozléhá se obrovská propast nepopsatelného ticha, doprovázeného několika slzami, které slouží k tomu, abychom si uvědomili, jak je vše pomíjivé. Naštěstí tento stav netrvá dlouho a další vtip je na světě. Ještě tak na světě nebylo, aby nějak nebylo, říká Šrámek a pouští se do nového popisování, co se vše kolem této budovy odehrálo, aby rychle zahnal chmury. Každý rok tu někdo je na exkurzi nebo mu udělám prohlídku, když si přiveze ovoce na sušení. S těmi, co zůstanou déle, si to pořádně užijeme.

 

Není na prodej

Několikrát se našli i takoví, kteří o sušírnu projevili zájem. Tady na okolních kopcích mají chaty Pražáci. Nějak se dozvěděli, že tu suším, a když jednou přijeli, zeptali se, za kolik bych to prodal. Je to tak čtrnáct let nazpět. Dali mně hned nabídku, že to koupí za 750 tisíc. Chtěli ještě kousek zahrady a už měli i vymyšlené, že si odkoupí pole, aby měli příjezdovou cestu. Řekl jsem jim, že neprodám, popisuje Šrámek, jak probíhaly snahy o koupi sušírny, ale příběh ještě nekončí. Zakrátko nato jsem dělal v Praze, už jen volali a že dají milion. Když jsem se vrátil, tak jsem jim zavolal a řekl, že i kdyby dali pět, tak to stejně neprodám, doplňuje Šrámek. Chtěl jsem se dozvědět, co ho vedlo k takovému rozhodnutí. Zkouším nadnést otázku spekulace, že si mohl postavit novou nebo zrekonstruovat sousední, která chátrá. Byl jsem potěšený, že jsem dostal jasnou a rychlou odpověď. Je to po rodičích, a to se neprodává. To bychom si řezali haluz, na které sedíme. A ona je i tak už tenká.

 

Pomáhá i kraj

Výrazným pomocníkem je Zlínský kraj, který přispívá na uchování odkazu našich předků. Loni jsem se přihlásil do soutěže o nejlepší lidovou sušírnu a získal jsem druhé místo. Hejtman Mišák přislíbil, že mi peníze nepřispějí naráz, ale postupně. Doslova řekl: ‚Je škoda to nechat zchátrat. To je jako se starým člověkem. Když se o něj nebudete starat, tak brzo zemře a pak ho obrečíte. Tak by to bylo i s těmito sušírnami. Spravujte to,’ říká Šrámek, jak ho hejtman vyzval, aby se dál staral o svou sušírnu. Já bych to nevzdal ani tak, ale potěšilo to. Vzpomínám totiž, jak postupně mizely sušírny v okolí. Některým vyhořely nebo je již nechtěli opravovat. Mladí to nechali tak a teď někdy slyším jejich nářky, že to mohli zachovat. Teď už je to platné jako nebožtíkovi hubertus. Zůstaly jen kopečky a vzpomínky, že tu stála sušírna, dodává Šrámek.

autor: Pavel Princ
TOPlist