Vyznání Hradišťanu - Ladislava Košíková

Vyznání Hradišťanu - Ladislava Košíková
Foto: archiv Hradišťanu
Staré Město Zajímavosti 17 / 12 / 2020

Když jsem v patnácti letech vstupovala jako tanečnice do Hradišťanu, netušila jsem, že se mi tak hluboko vryje pod kůži. Jako znamení, které od těch časů cifruje mé tělo i duši stejně jako starodávná slovácká výšivka. Ty první cifry v podobě melodií, písní a tanců jsou vyšity z vlákna vzácného a hned tak nevyblednou.

Vyšíval je choreograf, muzikant, výtvarník v jedné osobě, zakladatel a umělecký vedoucí Hradišťanu, Jaroslav Václav Staněk. Právě pod jeho vedením začalo moje působení v Hradišťanu.

Jaroslav Staněk odešel, ale zanechal po sobě stopu a poselství, které otevíralo cestu pro další tvorbu. Žezlo převzali Jiří Pavlica a Jana Polášková. Přicházeli i další choreografové, kteří obohacovali jevištní slovník moravského folklóru. Pokračovalo se v hledání nových cest. Cest, které otevírají brány k lidovému umění. Vznikala úspěšná hudebně-taneční pásma jako Svatba, Byla vojna, byla, U muziky…

A jak jsem více a více vstřebávala vůni písní, tanců, starodávných obřadů, začala jsem přemýšlet o počátcích toho, čemu dnes říkáme folklór, hledat za všemi těmi proměnami lidového umění něco víc než jen kroky tanců… Pod povrchem se mi otevřel prostor, v němž se zachovaly netušené poklady, které překlenuly věky a odvanula ruka moderní civilizace. Začala jsem se dívat na tanec v kontextu celé šíře lidového umění, hledat inspiraci v historicko-společenských souvislostech, objevovat skrytou řeč symbolů, archetypálních znaků, a to nejen v tanci, ale i v písni, v lidové poezii, výtvarných projevech, prvcích lidového divadla, zaříkáních, magických obřadech. Snažila jsem se odhalovat a svou vlastní fantazií dotvářet skrytá tajemství lidového umění. Měla jsem plnou náruč barev a tvarů a rázem touhu je rozprostřít…

Bylo to v devadesátých letech, kdy jsme začali tvořit společně s Jiřím Pavlicou. Vedli jsme dialog se světem prostřednictvím dávných rituálů, hledali řád života přírody a života člověka… Uctívali jsme Slunce, odemykali Zemi se svatým Jiřím, očišťovali se velkopáteční vodou, zaříkávali bouře a blesky skrze svatého Františka Xaverského, modlili se za lásku ke svatému Antonínku, rozmlouvali řečí květin… a děkovali za jablko. Rodily se pořady, pro které jsem dýchala a rvala se za ně na zkouškách s tanečníky, kteří jen zvolna přivykali našemu pohledu na folklór… Pořad O slunovratu byl jistým vyvrcholením naší spolupráce a také vyznáním přírodě a člověku. Byl o hodnotách platných v každé době. Tvořili jsme, jak jsme nejlépe cítili. Vyjádřit se dnešním jazykem, ale s úctou k tradici. Překlenout velký oblouk mezi tím, „co bývalo“, a tím, „co znovu kdysi bude“. Velká část hradišťského publika to nepřijala. Dnes jim rozumím. Bylo to příliš nové, jiné a mnozí nechtěli přemýšlet jinak… A mně se v té době doslova podlomila kolena...

Naštěstí byli i ti, kteří stáli za námi a věřili… A představení si razilo svou cestu v desítkách repríz u nás i v zahraničí. Přicházely nabídky od nejprestižnějších festivalů (Pražské jaro, Smetanova Litomyšl, Zlatá Praha, …) a s tím spolupráce s významnými hudebními tělesy (Filharmonie Bohuslava Martinů, Pražská komorní filharmonie, Vídeňská filharmonie, Ensemble Baroque, …) a taneční soubor si začal razit cestu i na poli „vážné hudby“ v těch nejkrásnějších replikách folklóru v tvorbě Bohuslava Martinů, Leoše Janáčka, I. Stravinského, J. J. Ryby, …

To všechno by nebylo bez obětavé práce několika generací tanečníků, kteří mi věřili. A já věřila jim a stále věřím, že každým krokem a pohybem vytančí mé myšlenky a vdechnou tanci život. Za to jim patří velký dík. Bez nich by bylo moje dílo mrtvé. A jsem ráda, že je mám.

A co mi Hradišťan dal? Dal mi lásku. Lásku v podobě písní a tanců ukrytou hluboko v duši člověka, která od nepaměti utváří naši moravskou krajinu. Lásku, která vás na jedné straně pojme do své náruče, jste na ní závislí, dokážete pro ni udělat cokoliv na světě - ale také spoustu pro ni ztratit. A na straně druhé vám dává obrovská křídla, která vás vynesou vysoko a vy musíte dávat a rozdávat. Protože rázem to cítíte jako povinnost…

Ale jak říkal Jaroslav Staněk: „Zamilovanému je těžko hovořit o lásce…“ Proto se snažím mluvit tancem a vyšívat cifry nejkrásnější. Vyšívat vláknem, které nás spojuje s těmi, co tu žili před námi, a otevírat lidská srdce.

Tagy článku

TOPlist

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace