Z deníku archeologa aneb Střípky minulosti XIII.

Foto: Ondřej Mour  /  Čištění bronzových artefaktů pomocí ultrazvuku.

Co stojí za tím, než se dostane artefakt do vitríny v muzejní expozici? Cesta ze zapomenuté minulosti až ke zrakům návštěvníka obnáší často mravenčí práci nejen archeologů, ale také konzervátorů a restaurátorů.

Pokud vyslovíme spojení archeolog a výzkum, povětšinou si jej spojíme s movitými nálezy. Každý archeologický výzkum v terénu nám však zpravidla poskytuje tři základní zdroje informací. Jsou jimi nemovité archeologické situace (např. zahloubené suterény zaniklých domů, hroby, zásobní jámy atd.), vzorky pro účely různých přírodních, chemických či dalších analýz a movité nálezy (záměrnou či nezáměrnou lidskou činností vzniklé předměty). V tomto článku se zaměříme na to, co se po dokončení terénní části výzkumu dále děje právě se zmíněnými movitými nálezy, ke kterým jako návštěvníci často upínáme zraky v muzeích. Vyjmutím ze země jejich cesta nekončí, ale teprve začíná - hlavní slovo dostávají konzervátoři a restaurátoři.

Různé materiály, různé postupy

Mezi vyzvedávané archeologické nálezy se nejběžněji řadí kuchyňská, stavební a technická keramika, vypálené hliněné omazy domů či pecí, štípané a broušené kamenné artefakty, kovové předměty, výrobky ze skla, textilní a kožené produkty, dřevěné artefakty, lidské a zvířecí kosti včetně kostěných výrobků, skořápky, ulity a lastury. Laboratorní zpracování těchto nálezů je nedílnou součástí archeologického výzkumu a každý z jednotlivých materiálů vyžaduje jiné postupy a jinou úroveň péče, nutné pro zachování předmětů bez rizika jejich rozpadu na dlouho do budoucna. Většinou platí, že artefaktu bylo nejlépe pod zemí, v místě, kde byl uložen, v půdě, která jej zachovala až do chvíle jeho nálezu. Okamžikem vyzvednutí se pro artefakt prudce změní jeho okolní podmínky (přístup kyslíku, teplota, vlhkost, chemické vlastnosti okolí atd.), proto je nezbytně nutné po přemístění nálezů do laboratoře okamžitě zahájit procesy nutné k jejich konzervaci. Materiály, jako je kámen, keramika a kosti, jsou většinou stabilní, stačí je tedy opatrně umýt ve vlažné destilované vodě bez použití saponátů či jiných chemických přípravků, důsledně vysušit a uložit v depozitáři při stálé teplotě a vlhkosti. Tyto základní postupy jsou proveditelné v laboratoři archeologického oddělení Slováckého muzea v Památníku Velké Moravy - Cyrilometodějském centru, která je k tomuto účelu uzpůsobena. Předměty z ostatních materiálů mají tendenci rychle podléhat zkáze, vyžadují zvláštní pozornost, jsou tedy co nejrychleji po svém vyzvednutí přemístěny do laboratoří konzervačního a restaurátorského oddělení našeho muzea, kde jsou neprodleně zahájeny procesy směřující k jejich zachování.

Tryskání, lakování a složité chemické postupy

Kovové předměty představují pravidelnou složku nálezů, se kterou naši konzervátoři pracují. Předměty ze železa je potřeba zbavit korozních produktů, k čemuž lze využít chemické procesy za použití slabých roztoků různých kyselin či elektrolýzu a v neposlední řadě tryskání pomocí umělých abraziv či drcených ořechových slupek. Poté je potřeba železné předměty stabilizovat a zamezit dalšímu rezivění. Velmi důležité je předměty vysušit a uzavřít jejich povrch voskovým nebo lakovým nátěrem, případně kombinací obou. U předmětů z mědi či bronzu bylo ještě v minulém století zvykem zbavit jejich povrch patiny a navrátit jim tak původní lesk. Tento postup se již z pravidla nepoužívá, přirozeně vzniklá ušlechtilá patina tyto předměty chrání, a proto přistupujeme pouze k její stabilizaci a ochraně bezbarvým voskem. Artefakty z drahých kovů, jako je zlato a stříbro, zkáze téměř nepodléhají, proto je často stačí jen důkladně očistit. Ač se může zdát, že sklo je trvanlivé a nepodléhá v průběhu času rozkladu, opak je pravdou. Už i na skleněných předmětech uložených do země v raném novověku je často znatelná vrstva patiny. Uvolněné šupinky této patiny je potřeba opatrně odstranit, neuvolněnou patinu pak stabilizovat nanesením vrstvy bezbarvého laku. Předměty z přírodních materiálů, jako jsou dřevo, kůže a textil, jsou nejnáchylnější k samovolnému rozpadu, jejich konzervace tedy zahrnuje nejsložitější a časově nejnáročnější procesy, se kterými je nutné začít neprodleně po jejich vyzvednutí ze země. Dřevo se dochovává pouze v trvale podmáčeném prostředí (takové nálezy máme z Uherského Hradiště, které bylo vystavěno na ostrově obklopeném vodou - půda byla tedy trvale podmáčená a dřevěné prvky uchovala). V případě jeho vysušení hrozí zhroucení obalů buněk v buněčné struktuře dřevěných předmětů, v jehož důsledku může dřevo popraskat, zkroutit se nebo se úplně rozpadnout. Pro jeho uchování v suchém prostředí je tedy nutné vodu v buňkách dřeva nahradit pevnou látkou, k čemuž se používá metoda máčení dřeva v roztocích na bázi sacharidů či polyethylenglykolu. Takto konzervované dřevěné předměty je pak nutné skladovat v prostorech s řízenou teplotou a vlhkostí. Čištění a konzervace předmětů z kůže a textilu představuje natolik náročné chemické procesy, že by jejich popis vydal na samostatnou vědeckou publikaci, zde však zmiňme pouze to, že postup těchto procesů zahrnuje u kožených výrobků jejich čištění a dezinfekci, vytěsnění vody, změkčení a tukování, u výrobků z textilu pak chemické očištění za účelem zbavení vláken mikroorganismů, narovnání látek do autentické podoby a jejich proschnutí za pokojové teploty pod přítlačným sklem.

Kde nahlédnout pod ruce konzervátorů

Laboratoře konzervačního oddělení jsou ve svém principu odtržené od očí veřejnosti. Návštěvník našich nejen archeologických, ale i historických, etnografických a uměnovědných expozic si při prohlídce jednotlivých předmětů umístěných ve vitrínách i v dalších výstavních prostorech běžně nepředstaví složitou a zdlouhavou práci, kterou naši konzervátoři museli vykonat, aby mohly být vystavené předměty studovány a obdivovány dalšími generacemi badatelů a návštěvníků. Přiblížit jejich práci širší veřejnosti tak chceme nejenom tímto článkem, ale také chystanou výstavou věnovanou detektorovým prospekcím, v rámci které bude atraktivní formou prezentována také práce našeho konzervačního oddělení. Výstavu bude možné navštívit od 9. 11. 2023 do 4. 2. 2024 v prostorách hlavní budovy Slováckého muzea. Do dílny konzervátorů a restaurátorů se mohou podívat také děti v rámci speciálního programu pro školy s názvem Konzervátor a restaurátor v muzeu - naši kolegové je seznámí s postupem konzervace a restaurování, v druhé polovině programu se mohou samy stát restaurátory.

Třinácté číslo našich střípků minulosti je číslem předposledním. V závěru našich „setkání“ se podíváme za památkami velkomoravského Veligradu.