Z hokejové brány přes emigraci až po rychlíka Stromšíka

Z hokejové brány přes emigraci až po rychlíka Stromšíka
Uherské Hradiště Zajímavosti 25 / 11 / 2015

Atletický trenér Jaroslav Vlček má na talenty „čuch“, jeho svěřenec Zdeněk Stromšík patří k nejrychlejším Čechům současnosti

V současné době patří do tréninkové skupiny Jaroslava Vlčka, která nese příznačné jméno Vlčí smečka, i jeden z nejrychlejších sprinterů současnosti Zdeněk Stromšík, kterému se letos podařilo vybojovat na ME do 22 let v estonském Tallinu stříbrnou medaili ve štafetě na 4 x 100 metrů. Do tréninkové skupiny patří i rychlé slečny Kateřina Vávrová či Mária Šimlovičová. Ovšem než se Vlčí smečka začala zapisovat do dějin české atletiky a jméno Jaroslava Vlčka začínalo být v odborných kruzích uznávané, musel dnes jednapadesátiletý trenér ujít opravdu zajímavou a místy i dobrodružnou cestu, která začala někdy ve čtvrté třídě základní školy v hokejové bráně.

Trenére, dnes jste si třeba mohl užívat  slávy coby gólmanská legenda NHL. Co vy na to?
(smích) Je pravda, že jsem kdysi v minulosti začínal s ledním hokejem v tehdejší Jiskře Staré Město, ale hrálo se už v Uherském Hradišti na nezastřešeném stadionu. Chytal jsem v bráně a patřil jsem k nejmladším v týmu. Spolu se mnou chytal i Jarda Boček, syn nedávno zesnulého hokejového moderátora. Po jeho odchodu do Zlína jsem se stal na chvíli i jedničkou. Ale když se v Uh. Hradišti začaly otevírat sportovní třídy, hokej šel pomalu stranou.

Už vás nebavil?
Tak bych to neřekl, ale výběr do sportovních tříd byl hodně zajímavý, vždyť v počátcích sportovních tříd se prováděl výběr z 1 000 dětí z celého okresu, které musely mít předpoklady nejen sportovní, ale i studijní. Stál jsem před dilematem, jestli zůstanu u hokeje, nebo zasvětím svůj sportovní život atletice. Nakonec zvítězila atletika a maminka byla ráda, že už nebudu mít na těle samé modřiny, protože v té době nebyla brankářská výstroj tak kvalitní jako dnes, kdy vás ochrání téměř na sto procent.

Vaše rodina byla sportovně založená, nebo jste byl světlá výjimka, která se zajímá o sport?
Maminka dělala atletiku na gymnáziu u velkého nadšence atletiky profesora Haška, ale nikdy vrcholově, otec hrál fotbal  za Buchlovice. Byli jsme sportovně založená rodina, ale ne nějak fanaticky.

Atletika tedy zvítězila. Co vás nejvíce bavilo a v čem jste vynikal?

Na základní škole se na výsledky nijak netlačilo, vzpomínám, že až v deváté třídě jsem se poprvé dostal na mistrovství republiky. V trojskoku jsem skončil čtvrtý. Velkou výhodou bylo, že jsme trénovali všestranně bez úzké specializace, která je v atletice v tomto věku spíše na škodu. V rozšířené výuce TV jsme se věnovali gymnastice, míčovým hrám, každý rok jsme jezdili na lyžařský kurs, zkrátka byli jsme všestranní. Až po deváté třídě jsme šli za trenéry podle specializace. Já šel k trenéru Tichavskému a trénoval jsem pod ním čtyři roky během studia na gymnáziu. Sice jsem musel studovat ve Strážnici, protože v Hradišti to z politických důvodů nešlo. Můj dědeček JUDr. Hrubý, bratr známého profesora Viléma Hrubého, který svůj život spojil s archeologickým výzkumem ve Starém Městě, byl v 50. letech uvězněn a dlouhá léta strávil v krutém žaláři v Jáchymově, můj otec jako politicky nespolehlivý sloužil v Čepičkových PTP praporech atd. I proto zvítězila Strážnice, kde řediteloval velmi slušný člověk, který se za mne v podstatě zaručil. Ostatně ve Strážnici studovali Jan Ámos Komenský, Jan Evengelista Purkyně, nebo Tomáš Garrigue Masaryk. Takže jsem v dobré společnosti. (smích)

Ve sportování vás studium ve Strážnici ale nijak neomezovalo.
Až na denní více jak hodinové dojíždění vlakem tam a zpět vlastně nikoliv. Na škole atletice fandil profesor Pšurný, bývalý československý reprezentant v hodu diskem. Na gymnáziu studovali i studenti z Velké nad Veličkou, kteří pravidelně vyhrávali atletické finále Poháru rozhlasu v kategorii vesnických škol. A právě s tímto kvalitním školním týmem jsme postoupili až do finále celostátní středoškolské atletické soutěže (dnešní CORNY cup), což se v minulosti nikdy nepodařilo. No a já se pomalu začínal profilovat jako sprinter, skokan. Přičemž v dálce jsem měl nakonec úspěchů víc. V osmnácti jsem byl skokem 712 cm dlouhým  nejlepším 18letým juniorem Československa. Na federálním mistrovství ČSSR jsem skončil na druhém místě. Uměl jsem i stovku pod jedenáct vteřin…

Předpokládám, že zvítězila dálka a studium na vysoké škole.
Na fakultu tělovýchovy a sportu v Praze mě napoprvé nevzali, kádrový profil jsem neměl zrovna nejlepší. (smích) Nicméně mě oslovil tehdejší reprezentační trenér Petr Nemšovský, který měl v 80. letech vynikající tréninkovou skupinu. Ten mě navrhl do SVS (střediska vrcholového sportu) a nastoupit jsem měl do nultého ročníku VŠE a trénovat pod jeho vedením ve Slavii Praha. Ovšem já jsem jeho velkorysou nabídku neakceptoval. Upřímně - půl roku jsem se po maturitě tak trošku hledal, zklamání z nepřijetí na VŠ bylo příliš velké a raději jsem vzal zavděk různými brigádami na nádraží, nebo v cukrovaru… Po půl roce mě ale oslovil trenér Gustav Kalivoda, abych dal přihlášku do Brna na pedagogickou fakultu, kde působil jako asistent. V době, kdy jsem se připravoval na zkoušky, tak mi oznámil, že v Brně končí a že to zkusíme v Jablonci nad Nisou.

To musel být pro vás šok, odejít na druhý konec republiky.
V životě jsem na drsném severu republiky nebyl. Na rozmyšlení jsem měl dva dny. Nakonec do Jablonce nad Nisou odjela docela početná skupina výtečných mladých skokanů z celé Moravy. Měl jsem studovat ekonomku, ale tam žádná nebyla. Byla tam jenom strojařina a to jsem věděl, že v životě vystudovat nemůžu, ani kdybych se na hlavu stavěl. Neměl jsem se o nic starat, všechno prý bylo zařízeno tak, abychom se na školu dostali. Při přijímačkách jsem seděl  v lavici a zíral na tabuli, kde bylo zadání ke zkouškám. Já na ty pro mne zcela abstraktní výjevy jen ne moc bystře koukal, maloval si sluníčka a domečky jedním tahem a absolutně nechápal, co po mě vlastně chtějí. (smích)

Jak dlouho trvalo Vaše působení v Jablonci nad Nisou?
Nakonec jsem v Jablonci zůstal 4 roky. Abych se vyhnul vojně, byl jsem zaměstnán jako samostatný plánovač v národním podniku LIAZ. Po dvou letech jsem pak byl přijat dálkově na vysněnou fakultu tělovýchovy a sportu a začal pracovat jako vedoucí trenér mládeže v oddíle, který v té době měl jen v mládežnických kategoriích přes 1 000 členů…

Vraťme se ještě k vaší první profesi. Samostatný plánovač v národním podniku LIAZ, to zní docela zajímavě.
Taky že ano. Abyste mi rozuměl - za socialismu musel mít každý zaměstnání. Bylo to právo i povinnost zároveň. U sportovců, aby mohli trénovat dvoufázově, se to řešilo jejich umístěním do nějakého národního podniku, s částečnou refundací. A tak i já jsem chodil po prvním ranním tréninku na 4 hodiny do zaměstnání. Po ředitelství závodu jsem se procházel  v bílém plášti a moje největší starost byla, jak dobře naplánovat odbyt motorů do Číny. (smích) Díky této práci jsem si trochu vylepšil i kádrový profil. Ale musím se přiznat, že jsem si s myšlenkou na emigraci pohrával i nadále.

Jenom pohrával, nebo jste se o emigraci opravdu pokusil?

V září 1987 jsem se vrátil ze sportovního zájezdu z Rakouska, kdy jsem měl poprvé možnost vyjet na Západ, a bylo rozhodnuto. Po návratu směřovaly již všechny mé kroky k emigraci, možnost žít ve svobodném světě byla příliš lákavá.

Stále ale byla osmdesátá léta a jakýkoliv náznak emigrace, nebo pokus o ni se tvrdě trestal. Neměl jste strach?
Strach jsem samozřejmě měl, ale koncem osmdesátých let, v době tzv. „perestrojky“, už byla atmosféra trochu uvolněnější. Jednu dobu existovala tzv. možnost složení devizových prostředků u ČNB. O co šlo? Stačilo, aby někdo za vás složil v bance valuty jako záruku. Stát totiž potřeboval devizy a toto byl jeden ze způsobů, jak je získat. Teta ze Švýcarska složila peníze na účet a stát už neměl výmluvu, že nemá valuty na náš devizový příslib. S manželkou, se kterou jsem se poznal v Jablonci, jsme jeli na lyžařský zájezd do Rakouska. I přesto, že jsme věděli, že se nevrátíme, žádné vysokoškolské diplomy, nebo jiné doklady o vzdělání jsme si s sebou samozřejmě brát nemohli.

Jak moc bylo těžké opustit republiku?
O našem úmyslu věděla jen maminka, otec mi ten rok zemřel. Dvakrát lehké to ale nebylo, protože jste například nevěděl, jestli svou rodinu ještě někdy uvidíte. Ale přesvědčení, že tady nechci žít, bylo silnější. Měl jsem k tomu své důvody, ale nechci je moc rozebírat. Jenom v kostce. Kdysi jsem udělal klukovinu, za kterou jsem skončil před soudem s paragrafem hanobení státního symbolu a jejího představitele. O našem činu tehdy hlásila i Svobodná Evropa. (smích)

Vzpomínáte si ještě na ten den D, kdy jste za sebou „zabouchl dveře“?
Ano, bylo o Vánocích, na Štěpána. Jak jsem říkal, měla nás čekat zimní dovolená v Rakousku. Dojeli jsme vlakem na hranice do Břeclavi. Všechno jsme měli do posledního detailu promyšlené. Až na jednu maličkost. Na otázky celníků: Kde máte lyže? Co tam jedete dělat? (smích) A následovaly podobné otázky. Naštěstí jsem rychle a pohotově zareagoval v tom smyslu, že lyže nám tam půjčí, abychom se s nimi nemuseli tahat. Hned nám udělali důkladnou osobní prohlídku všech věcí. Ještě ve Vídni jsem měl strach otevřeně promluvit, jestli nás nikdo neposlouchá, pak jsem ale pochopil, že „železná opona“ je definitivně za mnou.

Co následovalo potom?
Protože manželčina teta měla ve Volarberku, což je spolková země úplně na západě Rakouska, byt, tak jsme odjeli tam. Díky její záruce jsme nemuseli do uprchlického tábora, ale bydleli jsme v jejím bytě. Po půl roce jsme získali politický azyl.

Ale v kontextu s dnešní uprchlickou krizí se to asi nedá srovnávat?
To určitě ne! Například  tehdy bylo nepředstavitelné, že bychom neměli doklady, snímání otisků prstů bylo automatické a nešlo protestovat. Když se dívám, jak je to dnes, nechápu, co všechno je možné. Ale to by bylo na úplně jiné a hodně dlouhé téma.

Splnil život v nové zemi vaše sny a očekávání?
Bylo to nejlepší rozhodnutí mého života! Život na Západě, ve svobodném světě vás ovlivní. Než jsme ale získali azyl, nesměli jsme oficiálně pracovat a nechtěli jsme v žádném případě být závislí  na podpoře, pracoval jsem tedy načerno. Dokonce jsem se stal oblíbeným doručovatelem novin. Po večerech jsem pak předcvičoval v tělocvičnách. Díky tomu jsem se dostal i ke Konrádu Lerchovi, což je ředitel největšího desetibojařského mítinku v Götzisu. Shodou šťastných náhod mě oslovil i jeden z mých cvičenců a nabídl mi práci v jeho velké firmě zabývající se kovošrotem a zpracováním odpadu. Než jsem se pořádně zaučil, přišel listopad 1989.

S návratem do vlasti jste tím pádem neotálel?
Jak se to vezme. S manželkou jsme měli vybrány čtyři země, do kterých jsme chtěli odejít. Byla to Kanada, USA, Austrálie a Jižní Afrika, kde žije moje rodina. A najednou do toho přišla revoluce. Všichni  začali jezdit domů. Já jsem zase takový hrdina nebyl, přijel jsem až na první volby v květnu 1990 do Klatov. (smích). Také jsem čekal, jak je to s naším odsouzením za nedovolené opuštění republiky, které stále ještě platilo. Pak jsem od majitele firmy, u které jsem dělal, dostal nabídku, abych mu pomohl s investicí v Československu. Stal jsem se ředitelem pro Česko. Jezdili jsme po republice mercedesem nejvyšší třídy a hledali podniky se stejným zaměřením, do kterých by investoval peníze. Prostě takové ty divoké začátky privatizace. (smích)

Kdy nastal ten rozhodující moment, že jste se vrátili do republiky?
V listopadu 1993 se nám v Dornbirnu narodil syn Václav a bohužel i těžce onemocněla moje maminka. V Česku s maminkou žila i má devadesátiletá babička, odkázaná na maminčinu pomoc. Všechny tyto okolnosti nás přiměly k návratu do republiky. Následující rok v dubnu jsme se celá rodina vrátili. Plány na stěhování za velkou louži do Jižní Afriky, kde jsme nějaký čas pobývali, definitivně padly. Následně jsem se vrhl na podnikání v oblasti sportovní reklamy a byly to úspěšné začátky. Od roku 1996 jsem pak v manželčině rodišti provozoval pub s romantickým názvem Mys dobré naděje, kterým jsem se nechal inspirovat při našem pobytu v Jižní Africe, kam se teď po dlouhých 22 letech vracím, bohužel je na 3týdenní soustředění.

A kdy se poprvé objevil projekt Vlčí smečky?
Podnikal jsem tak dlouho, dokud syn nedorostl do věku, ve kterém se začal věnovat sportu a hlavně atletice. Napřed jsem se mu věnoval při práci, ale časově to nešlo stíhat a taky už jsem nebyl nejmladší. (smích) Mezi tím vším jsem dokončil studium na fakultě tělovýchovy a sportu a získal jsem nejvyšší trenérskou třídu. A když se  uvolnilo místo trenéra ve Sportovním centru mládeže Zlínského kraje, vrhl jsem se jen na trénování. A kolem Václava se tak pomalu začínala nabalovat tréninková skupina.

Největší hvězdou skupiny je bezesporu sprinter Zdeněk Stromšík, kterého jste objevil na školních závodech.
Na Zdenka jsem měl obrovské štěstí. Kdybych na něj nenarazil na lokálních školních závodech a neoslovil jej, těžko říct, jestli by svůj talent dokázal objevit a nezůstal pouze u fotbalu. Dnes právem patří k nejrychlejším Čechům.

Jak se na vás dívají třeba v Praze, že někde v Uherském Hradišti, kde ani není v zimě kde pořádně trénovat, máte k dispozici tolik talentů?
Ze začátku nás asi nikdo nebral moc vážně, ale když se dostavily první velké výsledky, zpozorněli a jakoby nás vzali mezi sebe. Ale pořád jsem Hradišťák. Ostatní pochopili, že s námi už musí počítat.

Momentálně světem atletiky hýbe dopingový skandál...
To jsou opravdu velká a těžká témata. Teď to řeknu hypoteticky a neberte mě prosím za slovo. Kdyby začal Stromšík „sypat“, tak je předpoklad, že se minimálně o dvě desetiny zrychlí, a to už by bylo něco. To by si ale musel najít nového trenéra. Naštěstí Zdeněk takové úvahy nemá a všechno kolem dopingu odsuzuje. Věřím však, že i bez nedovolené podpory ještě zdaleka neřekl poslední slovo.


Jaroslav Vlček
- narozen 16. 3. 1964 v Uherském Hradišti
- vystudoval Gymnázium ve Strážnici a fakultu tělesné výchovy a sportu v Praze
- v mládí závodně skákal do dálky, jeho nejlepší výkon je 742 cm
- manželka Ing. Daniela Vlčková, syn Václav (1993) momentálně studuje v USA, ve státě Idaho
- v roce 1987 emigroval do Rakouska
- od roku 2010 se profesionálně věnuje trénování atletiky
- do jeho tréninkové skupiny Vlčí smečka patří jedni z nejrychlejších atletů v Česku


TOPlist