Zahájíme nový rok dobrým skutkem?

Zahájíme nový rok dobrým skutkem?
Foto: archiv Zuzany Pospíšilové
Strání Zajímavosti 04 / 01 / 2021

Zkusme při vstupu do nového roku nemyslet jen na sebe a vlastní pohodlí. Jakýmkoli finančním příspěvkem pomozme mamince Zuzaně Pospíšilové, která se i se svými pěti dětmi Vojtíškem (3), Kubíčkem (6), Evičkou (8), Aničkou (9) a Eliškou (12) už tři roky snaží najít stálý domov.
Dva roky žijí v pronajatém domě ve Strání. Nájem je však hodně vysoký a v březnu 2021 definitivně končí nájemní smlouva. Pak nemají kam jít…

Protože rádi zahradničí, sní o vlastním skromném domku se zahrádkou v blízkosti současného bydliště, neboť za dva roky zde navázali četné vztahy a zapustili kořeny.

Přátelé před rokem zorganizovali sbírku za účelem pořízení bydlení, kde by mohli trvale žít bez okamžitých dalších vysokých nákladů na rekonstrukci. I přes velké úsilí se domek sehnat nepodařilo. Proto se sbírka na „Znesnáze 21“ opakuje a zanedlouho definitivně končí.

Pokud vám v dnešní době plné existenčních nejistot zůstal v srdci ještě plamínek lásky a vůle pomoci dobré věci, předejte tento plamínek symbolicky dál a pomozte rodině Zuzky postavit se na vlastní nohy, aby už konečně mohli žít v klidu, míru a bezpečí. Jistě se vám dobrý skutek jednou vrátí...

 Zuzko, jaký jste s dětmi prožila rok?

Letošní rok s dětmi byl poměrně náročný. Hodně náročný. Řešila jsem spoustu věcí v sobě, do toho samozřejmě každodenní rutina kolem dětí, domácnosti, vzdělávání, pocit velkého vyčerpání ze všeho…  Také situace s covidem poněkud zamíchala kartami mnohým z nás a přiměla spoustu jednotlivců dívat se na všechno trochu jinak. Nicméně díky těmto okolnostem jsme v Bílých Karpatech pravděpodobně našli naše skutečné Doma. Zamilovali jsme si to tady, vytvořili mnohé vazby s místními lidmi, začali plánovat spoustu našich aktivit pro druhé a definitivně začali hledat naši chaloupku tady v těchto místech. Předtím jsme měli tendence směřovat více do města, ale tato myšlenka se díky všem možným okolnostem rozplynula a moc bychom si přáli zůstat v místě, kde nyní žijeme.

Pocházíte od Kroměříže, ale žijete v Bílých Karpatech - zapustili jste zde kořeny? Chcete tady zůstat natrvalo?

Ano, určitě ne náhodou jsme se octli v samém srdci Bílých Karpat. Toto místo nám tak přirostlo k srdci, že děláme maximum pro to, abychom tu mohli zůstat. Ten čas, který jsme tu měli možnost prožít, byl natolik dlouhý a život zde tak intenzivní, že jsme tu hodně zapustili kořeny a už bychom se opravdu neradi přesazovali.

Životní situace vás dostala až na úplné dno. Když se na to podíváte s odstupem - co bylo příčinou, že jste s pěti dětmi zůstala na ulici?

Toto je samozřejmě otázka, na kterou stále hledám odpověď i já. Mnohokrát jsem se ptala onou pověstnou otázkou „Proč“? Nemám pocit, že bych udělala něco tak špatně, že bych za to měla být potrestána tím, že zůstanu 3 měsíce po porodu na ulici. V životě jsou ale situace, které prostě můžeme jen těžko ovlivnit, a do hlavy druhým lidem bohužel nevidíme. Možná jsem příliš důvěřivá, možná se hodně dlouho snažím najít cestu ke smíru a možná dávám mnoho příležitostí i lidem, kteří opakovaně zrazují a ubližují. Postupně ale zjišťuji, kolik takových příběhů a takových žen s dětmi je. Není tedy chyba asi jen ve mně či v mém příběhu. Něco je špatně v celém systému. Jako jednotlivec to můžu jen těžko ovlivnit, věřím ale, že když se o těchto věcech mluví, jsou tím pádem vidět a mohou přinést naději a světlo druhým. Když „problém“ zůstává jen za zavřenými dveřmi, může končit velmi smutně, ba někdy i tragicky.

Kdybyste měla s odstupem času upozornit na první varovný signál „špatného vztahu“, který to byl?

Tak určitě první zásadní neshody, které váš partner odmítá efektivně řešit. Nenabízí žádné konstruktivní řešení ani vidinu čehokoliv smysluplného do budoucna. A vy se začínáte obracet jinam. To není dobře. Metoda „cukr a bič“ a první pocity strachu a nejistoty ze svého partnera, kterému byste měla přece důvěřovat. Strach je velmi mocný nástroj, který někteří lidé, se záměrem získat moc nad druhými, umí opravdu velmi mistrně ovládat.

Co byste poradila ženám, které jsou na tom obdobně?

Mluvit o tom! Mluvit, mluvit, mluvit! Bože, spousta žen se stydí za to, v jaké jsou situaci, všechny máme pocit, že to zvládneme samy, že je to přece jenom naše chyba, co se nám děje, a že si to zasloužíme. Toto je cesta do pekel. Velmi vyčerpávající, vysilující, destruktivní a pokud nepromluvíme, v tom pekle i zůstaneme. Nikdo netvrdí, že je jedna ze stran, v tom či onom příběhu, vždy zcela nevinně. V každém mezilidském vztahu se něco řeší a v každém se máme něco naučit, to je v pořádku. Děti by ale neměly být nástrojem moci a rozhodně by mámy neměly být trestány za to, že s láskou pečují o děti, tudíž logicky většinou nemají peněz nazbyt, nemají majetek a ani jiné zabezpečení. Azylové domy jsou narvané a většinou pro mámy s dětmi. I muži bývají samoživitelé samozřejmě… ale společnost se na ně dívá úplně jinak. Smutné.

Během své cesty jste potkala hodně dobrodinců, přinesli vám naději?

Kdybych svůj příběh neotevřela veřejně „světu“, nikdy bych nebyla tam, kde jsem teď. Ba kdo ví, kde bych byla a jestli bych vůbec ještě byla. Naše nelehká cesta s dětmi je požehnána obrovským množstvím podporujících lidí a samozřejmě i těch, kteří nám nepřáli a nepřejí. To je v pořádku. Každý máme právo na to se rozhodnout, komu dáme kousek ze sebe a ze svého a komu věnujeme svoji pozornost a energii. Bez podpory druhých totiž jen těžko můžeme projít nelehkými cestami života. A to platí pro všechny z nás. Nejde to a není to špatně, jak si někteří myslí. Vždy potřebujeme mít někoho - přátele, kteří nás vezmou za ruku a přimějí nás jít, když někde na cestě uvízneme. Přátele, co nám posvítí na cestu, když naše vlastní světlo na chvíli pohaslo. Jsem obrovsky vděčná všem, kteří jdou s námi a rozhodli se tak být součástí našeho příběhu. Neumím to ani popsat, jaký je toto nabíjející a hřejivý pocit… když víme, že v tom nejsme sami.

Změnily se vám hodnoty a životní směr?

V průběhu celého mého života a teď poslední dobou velmi intenzivně. Spíše ale ve směru prohlubování než nějakých zásadních a radikálních obratů jiným směrem. Pro mě je v životě určující vzájemná laskavost, respekt, úcta jednoho k druhému, vzájemná snaha o přijetí se vzájemně a hledání cesty k sobě jako člověk k člověku. Jsme tu všichni společně, i když si to mnozí neuvědomují, a dle mého je správné být tu pro ty, kteří to momentálně potřebují. Nikdy totiž nikdo nevíme, co nám život ještě nachystá, a i těm, co mají zdánlivě všechno a v pořádku, se může situace radikálně a rychle změnit. Toto je nevyzpytatelné a nesouvisí to s tím, co máme „teď“. Proto nikoho neodsuzuji a tam, kde mohu pomoci, pomůžu.

Našli se i tací, kteří se vám vysmívali?

Nevím, jestli je výsměch to správné slovo, ale samozřejmě mi třeba přistály i takové nabídky, že mi nejmenovaní jednotlivci hrdinně udělají šesté dítě. Tak to by se dalo pochopit jako výsměch. Spíše jsem se ale setkala s kritikou, posuzováním a odsuzováním. Nicméně si myslím, že je toto hlavně o nás samotných. Čím více jsem totiž toto řešila a nechala se těmito lidmi deptat, tím více jsem se s jejich útoky setkávala a nechávala se tak úplně rozložit. Trpělivě a nekonečně jsem se snažila o vysvětlení a nějakou konstruktivní diskuzi, ke které ale nedocházelo. Až časem jsem si uvědomila, že tito lidé diskutovat netouží, touží prostě někoho slovně a morálně umlátit a tím sami sobě něco dokázat. A tak jsem jim přestala věnovat svůj čas. Jasně, nikdy nikdo nemáme jen přátele a své příznivce, což se týká hlavně těch, kteří jsou nějak „vidět“ a kteří žádají o pomoc druhé. Je důležité se ale naučit rozlišovat a svoji pozornost efektivně směřovat tam, kde to pro obě strany má nějaký smysl. Nemám zapotřebí, aby se na mě lidé dívali jen kladně, o to vůbec nejde. Spíše se snažím být i já nadějí a světlem pro ty, kteří jsou svázaní strachem, jako jsem bývala já. Takových příběhů je tolik… a kdyby náš příběh měl pomoci třeba jen jedinému člověku, pak to má velký smysl.

Prošla jste si peklem, ale nakonec se vám poštěstilo žít jinak než většina lidí. V pospolitosti a souznění s přírodou... Je to vaše vítězství?

Žijeme na vesnici, jsme součástí jedné ulice, celé vesnice a děti mají více sociálních kontaktů než mnohé jiné děti. Tento rok jsme nakonec byli v domácím vzdělávání všichni, tak ani v tomto jsme nijak výrazně nevynikali. A co se týká přírody, tak to je jedna z mých priorit pro děti a pro jejich zdravý růst a vývoj. Bez kontaktu s ní nejen děti, ale i my dospělí mnoho ztrácíme. Ztrácíme sami sebe a vzdalujeme se od postaty života. Příroda je pro všechny živé bytosti nezbytná, bez ní bychom nebyli a je třeba být s ní co možná nejvíce v kontaktu. S tím souvisí i aktivity, které tu do budoucna (až pomine covid) nejen se svými dětmi plánuji a chci realizovat. Samozřejmě opět nečekám, že budu mít v tomto 100 % zastánců. Každý ať žije tak, aby hlavně jemu samotnému v tom bylo dobře. Ale neodsuzujme se za cokoliv a už vůbec ne, když o věci nevíme nic, či jen útržkovitě odkudkoliv.

Jak vaši situaci berou starší děti?

Pokud myslíte situaci s bydlením, tak samozřejmě věříme spolu, že chaloupka, která už se nám snad rýsuje, vyjde a my budeme moct zakořenit a následně růst ještě více. Jinak jsou děti spokojené, zdravé, plné života a nápadů a věřím, že spolu zvládneme vše, co nás čeká.

Nebojíte se však, že až děti porostou, budou je vrstevníci brát za mimoně z lesa?

Nebojím, naopak! Jednak se vždycky najdou tací, kteří budou mít potřebu snižovat a urážet jen proto, aby byli o něco výš než ten druhý. A jednak je to o tom, jak se vnímáme my sami. Za mimoně nás nepovažuji, tedy není důvod, aby se tak někdy cítily děti. A pokud se někdy najde někdo s takovými poznámkami, myslím, že to nebude úplně o nás. Často si o tom s dětmi povídáme. Nejen s mými dětmi. A kdo nás zná, tak ví...

Jste vystudovaná pedagožka - máte recept, jak obzvlášť v pubertě, kdy člověk hledá své místo na Zemi, ustát tlak společnosti?

Mám pocit, že své místo na Zemi hledáme všichni a stále. Když už to vypadá, že jsme ho našli, přijde něco, co nás přiměje se o nějaký kousek posunout a najít si jiné místo. To je přece život. A život je pohyb. Tedy samozřejmě maximálně a v rámci svých možností sleduji a provázím i své děti na jejich cestě hledání sama sebe a svého místa na Zemi. Recept podle mě neexistuje. Snad jen otevřít své srdce důvěře v sebe sama jakožto rodiče a maximálně tu pro děti být a být jim oporou. I v tomto je tlak společnosti obrovský. Rodiče se s dětmi vídají velmi málo, když jsou spolu, tak jsou obě strany unavené ze všeho toho tlaku a stresu a více a více dochází ke vzdalování se a odcizování. Jsem opravdu vděčná za všechen ten čas, který mi byl s dětmi dán ve „spolu“, i když mnohdy v drsných podmínkách.

 Byla vyhlášena další sbírka, protože ta první na bydlení nedosáhla. Tlačí vás čas, kdy vám vyprší nájemní smlouva na současný „domov“... Nemáte obavy, že by to nemuselo klapnout?

Nájemní smlouvu tu máme do konce března. Samozřejmě je tu i možnost, že by to nemuselo vyjít. Ten tlak a nejistota je opravdu stresující a já si to hlavně nechci moc pouštět do hlavy. Věřím stále, že to nějak poskládáme, že větší část domu zaplatíme ze sbírky a zbytek třeba hypotékou. Najdeme cestu… pořád v to věřím.

Finance se snažíte shánět i vlastními silami. Pečete s dětmi „raw“ cukroví. Našli jste i jiný způsob přivýdělku?

Ano, děláme s dětmi nepečené dobrůtky, které jsme nazvali „Mlsání ze Strání“. Zapojujeme se také do činností obce a věřím, že vyjde i práce z domu, kterou jsem započala, a věřím, že u ní ještě nějakou dobu zůstanu. Také jsme již toto pololetí měli vést volnočasový kroužek pro děti, který se ale nekonal kvůli covidu. Tedy je asi třeba se prvně usadit a pak můžeme rozvíjet dál.

Jak podle vás vypadá šťastný konec vašeho příběhu?

Štastný konec? Teď momentálně bych nám přála opravdu stabilní zázemí, ze kterého bychom se mohli rozvíjet dál. Existenční jistota, která věřím, přinese více klidu a jistoty do našich životů. Je ale jasné, že tímto náš příběh nekončí, a věřím, že nás čekají mnohá další dobrodružství, na která teď momentálně ještě nedohlédneme.

Vstupujeme do nového roku, věku Vodnáře - co od něj čekáte vy osobně? 

Přeji si pro nás všechny hlavně klid v duši, radost v srdci a maximální samostatnost. Růst spolu, v bezpečí a ve vzájemné podpoře a souladu. Také spoustu sil, které už někdy dochází, a to nejen na další kroky v naší cestě, ale také pro podporu druhých. Toto mi prostě v životě dává smysl.

Link: https://www.znesnaze21.cz/sbirka/cesta-k-domovu-pro-maminku-a-5-deti

autor: Iva Pašková

Tagy článku

TOPlist

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace