Čtvrt století sbíral materiály, než sepsal knihu

„Každé jaro odcházeli z Břestku chlapi s pinklem na zádech do světa za prací. Vraceli se, až když okolní lesy hrály podzimními barvami, pověsili pinkl na krov a užívali si domova...

Tak, jak se Tupesy proslavily hrnčířstvím, Komňa miškařstvím, tak se Břestek může pyšnit pokrývačským řemeslem, které se tady dědilo z generace na generaci. Historií pokrývačů se čtvrt století zabývá František Malík, který v kruhu přátel, rodiny a kmotrů - dlouholetého knihovníka Jaroslava Dvouletého, starosty obce Jindřicha Krušiny a prezidenta Spolku pro udržení tradic Květoslava Trávníčka - pokřtil knihu O břesteckých pokrývačích.

Během let obešel jak rodiny pokrývačů, tak archivy v Uh. Hradišti, Hodoníně a Přerově. Nejvíce se dozvěděl od tatínka, který byl posledním pokrývačem. Toto řemeslo se u Malíků dědilo z pokolení na pokolení. „Otec sedl na kolo, jel do Velké nad Veličkou dělat střechu, večer se vrátil zpátky domů do Břestku a ráno opět sedl na kolo a jel do Velké. Tak to dělal do té doby, než byla střecha hotová, což si v dnešní době vůbec nedokážeme představit,“ popisuje autor houževnatost svého otce, která je dnes nepředstavitelná a přitom v té době zcela běžná. Stejně tak tomu bylo u pokrývačských rodů Krušinů, Kučíků, Zámečníků, Maňků a dalších, jejichž práce jsou dodnes vidět na střechách na Slovácku i Hané, ale i ve Vídni a Horních Rakousech, kam chlapi odcházeli za prací.  
„V roce 1910 bylo při sčítání lidu 98 pokrývačů z 300 chlapů, což znamenalo, že každý třetí chlap byl v Břestku pokrývačem. Otec naučil syna, poté synovce, ti pak své děti a tak se řemeslo dědilo z otce na syna,“ dodává autor.  
„Když se za první republiky po měsících vracel z Vídně mistr pokrývačský Šimon Júda, vždycky se zastavil za chlapama v hospodě a poté následoval vždy stejný scénář. Svůj pinkl postavil doprostřed cesty a začal do nočního ticha vyřvávat: Já, Šimon Júda, nesu své ženě pytlík cukru, múku, máslo, čočku, ...,“ zaznamenal František Malík vyprávění svého otce. Takové a další příběhy najdete v knize, stejně jako popis vzniku pokrývačského cechu, fotodokumentaci a spoustu historických materiálů. „Byl jsem nadšený z preciznosti a razítek v pracovních knížkách (arbeitsbuch) pokrývačů, z pradávných tovaryšských listů, ale i záznamů o lidech, kterým bych pokrývačské řemeslo nepřiřkl, protože jej neprovozovali,“ říká autor.
Šikovní pokrývačští mistři s dobrodružnou povahou se s břesteckým řemeslem uchytili i ve světě. Nikodém Kovařík z Chabaní pokrýval střechy v Argentině, Ferdinand Zámečník se nechal zlákat projektem v Kyrgyzstánu, kde nejprve o všechno přišel, ale dokázal se vzchopit a vybudovat jak družstvo Interhelpo, tak elektrárnu či doly na uhlí i rudu. Byl na tom tak dobře, že se svou rodinou a zaměstnanci vytvářeli 20 % kyrgyzského národního produktu, než zahynul při závalu v dolech. Část rodiny se vrátila a paradoxem je, že jeho syn přijel s Rudou armádou v roce 1945 do Břestku. Zkrátka, život pokrývačských rodů byl pestrý. Můžete se o nich mnoho dočíst v nové knize Františka Malíka, kterou vydal Obecní úřad v Břestku, kde se dá i zakoupit.