Advokátka: Spor o těžbu štěrku zřejmě skončí až u Ústavního soud
Foto: archiv / Jana Zwyrtek Hamplová
Spor o těžbu štěrkopísku na Uherskoostrožsku má za sebou další dějství. V těchto dnech Krajský soud v Brně zrušil dřívější rozhodnutí báňského úřadu, který i přes odbor kraje, měst a obcí vyhlásila danou lokalitu za dobývací území. Otevřel tím tak dveře společnosti České štěrkopísky, které zde již mnoho let usiluje o zahájení těžby. Podle uznávané advokátky Jany Zwyrtek Hamplové, která v tomto sporu zastupovala Jihomoravský kraj i několik obcí, zatím není možné mluvit o výhře. V rozhovoru pro slovácký týdeník DOBRÝ DNE S KURÝREM připouští, že celý spor může skončit až u Ústavního soudu.
Je rozhodnutí Krajského soudu v Brně výhrou nebo porážkou pro obce na Slovácku, které bojují proti plánu těžby štěrkopísku na Uherskoostrožsku?
Mluvit o výhře či porážce je předčasné, a já to snad nevnímám ani jako boj. Je to spíše spor o pozici samosprávy v podobných rozhodnutích, které ovlivní na desítky let život na jejím území. Ostatně to byl důvod, proč jsem do věci vstoupila, protože samospráva je už dvacet let mé profesní zaměření. Dlouhodobě například tvrdím, že pokud jde například o otázku vody, neměly by být obce a města řadovými účastníky řízení, ale měly by mít významnější procesní postavení, protože hájí důležitější zájmy, než soukromý vlastník nemovitostí v dané lokalitě. Obdobně jako kraj.
Těžaři tvrdí, že soud vyvrátil většinu klíčových argumentů odpůrců záměru. Jste stejného názoru?
Tato řízení jsou už řadu let ovládána formalismem, a podobné spory podléhají skutečně mechanickým úvahám. V tomto smyslu mohou mít pravdu. Nicméně tvrdím, že je třeba dosáhnout zcela jiného pohledu soudů na dopady daného rozhodnutí. Těžaři, a nyní i soud v daném rozhodnutí, de facto tvrdí, že ještě nejde o povolení konkrétní těžby, takže vlastně není důvodu mu bránit, že vlastně „o nic nejde“. Jenže je to podobné, když to zjednoduším, jako s územním plánem. Jak nějaké území změníte na stavební lokalitu, nemůže stavební úřad bránit výstavbě. A tady jde o to samé – jak toto rozhodnutí projde, nikdo už těžbě, když těžaři splní podmínky, nezabrání.
Jak si vykládáte to, že soud konstatoval, že i těžba štěrku je ve veřejném zájmu a že v případě záměru nedaleko Uherského Ostrohu nehrozí střet s veřejným zájem, který se vztahuje na zásobování obyvatelstva pitnou vodou?
Opět si dovolím citaci, která nejlépe vystihuje to, na co se ptáte. „Žalovaný (báňský úřad) by pak měl při podobné rizikové záležitosti zvažovat, zda dá přednost soukromému rizikovému záměru, nebo veřejnému zájmu reprezentovanému desítkami jednotek územní samosprávy“. Já vůbec nepopírám, že těžba písku je potřebná, protože je potřeba ten písek. Zde ale vážíme na miskách vah dva veřejné zájmy – těžbu písku jako potřebné suroviny (která jako vedlejší efekt bude přinášet zisk soukromé firmě), a dostatek pitné vody v regionu, které když nebude dost, spadne řešení na samosprávu a stát, nikoli na těžaře. Tedy při porovnání dvou veřejných zájmů, což se mimochodem stává často, že si veřejné zájmy konkurují, se musí dobře zvážit, který by měl mít přednost.
Těžební společnost tvrdí, že soud vyhověl Vaší žalobě převážně díky formálním nedostatkům, kterých se dopustil Český báňský úřad, když povoloval dobývací území. Opravdu šlo jen o formalismus?
Ve své podstatě ano, ale to jen proto, že soud rozhodoval právě mechanicky, výkladově zvykově, a nezabýval se tím, o čem hovořím – o konkurenci dvou veřejných zájmů, a dále nedůvodně význam rozhodnutí procesně bagatelizoval – že toto ještě těžbu nepovoluje. Zcela bokem zůstal dopad rozhodnutí, že jak projde, nepůjde už těžbu při splnění podmínek zamítnout – podobně jako s oním územním plánem obce a stavebními parcelami. Tedy ano, já tu ve své podstatě reprezentuji pohled praktika, a rozhodnutí soudu vychází z teorie správního práva - kterou si ovšem dle mého názoru vykládá v daném případě nesprávně.
Těžaři také citují z rozsudku soudu, který označil za lichou snahu navodit dojem, že těžba štěrkopísku v blízkosti vodního zdroje je obecně extrémním rizikem. Patří podle vás toto posuzování do gesce soudu?
Velmi správná otázka. Cokoli blízko vodního zdroje je rizikem. Ale soudy by měly posuzovat pouze to, zda rozhodnutí úřadu vychází z dostupných listin, zda tyto listiny spolu tzv. kooperují, tedy neodporují si, zda jsou aktuální, zda na výhradách jednotek samospráv jako nositeli veřejného zájmu občanů daného území může být něco pravdy, a zda by je například úřad neměl lépe vyvrátit… Chci tím říct, že na soud to tak sice může působit, ale přesto si musí klást otázku, zda rozhodnutí, které vytváří zcela jasně podmínky pro těžbu písku, a listiny použité v řízení, nebezpečí, pojmenované ne jednou, ne dvěma, ale desítkami obcí a krajem, tyto obavy jednoznačně, a to slovo bych zdůraznila, jednoznačně ve svém textu vyvrací. Soud zvolil jiný přístup – z řízení nevyplývá, že by tam toto nebezpečí bylo, zatímco by měl chtít jasné důkazy, že tam toto nebezpečí jednoznačně není. A navíc se mezi řádky říká, že toto rozhodnutí ještě není nijak důležité - není pravda, je neskutečně důležité - jako ten územní plán.
Co se bude dít teď? Báňský úřad bude celou těžbu posuzovat od začátku? Jaký očekáváte další průběh? A kdy se podle vás občané mohou dočkat dalšího dějství?
Báňský úřad se bude zabývat jen výhradami, které vyslovil soud. Podle mého názoru pak vydá obdobné rozhodnutí, které bude opět napadeno správní žalobou, ale ta už nebude patrně úspěšná. Pokud bude soud spokojen, jak se báňský úřad vypořádal s jeho výhradami, jeho rozhodnutí nezruší. Následně se věc dostane k Nejvyššímu správnímu soudu ČR, jehož rozhodnutí si již nedovolím předjímat, ale v případě, že by podpořil onen formální výklad, budu obcím a městům doporučovat obrátit se na Ústavní soud ČR. Není to až tak překvapivé. Snažíme se o změnu léta zakonzervované výkladové praxe, a to s sebou nese obtížné právní bitvy. Ústavní soud může být z našich soudů nejvíce odvážný, a my doufáme, že by v daném případě odvážný byl.
Ještě bych zmínila jednu okolnost, kterou považuji v daném případě za nepřijatelnou. Ministr životního prostředí se vyslovil, že by se obce měly omluvit za svou argumentaci a kritiku práce ministerstva v žalobním návrhu. Každý v této zemi má právo se bránit u soudu, a uvést argumenty, které považuje za důležité, a hodnotit věci podle svého pohledu. To, že si státní úředník, za kterého ministra považuji, dovolil žádat samostatné obce o omluvu za to, jaké argumenty použily v žalobě při obhajobě zájmů svého území, považuji za neomluvitelné. Je to podobně, jako by obce žádaly o omluvu po státu za často nesprávná hodnocení při dotačních kontrolách. Za obsah právní obrany ve správních řízeních a žalobách se není nikdo povinen nikomu omlouvat, a už vůbec ne svrchované obce státním úředníkům, i kdyby to byli ministři.