Ani kolo, ani motorka. Lehokolo!

Ani kolo, ani motorka. Lehokolo!
Foto: AZUB bike
Uherský Brod Zprávy 21 / 01 / 2016

Avantgardní stroje z Uherského Brodu putují do Evropy, USA, Austrálie i Japonska

„Sedněte si doma do křesla a nohy dejte na taburet nebo nižší stůl. Udělejte si pohodlí. Tak nějak se cítí jezdci na lehokole nebo tříkolce,“ říká Aleš Zemánek. Abych řekl pravdu, příliš majiteli brodské firmy, která zacílila na výrobu strojů vypadajících jako z jiné planety, nevěřím. Aleš Zemánek je na podobné reakce zvyklý. A tak dál trpělivě vysvětluje. „Vyznavači alternativní cyklistiky, kam lehokola a tříkolky patří, říkají, že my jedeme na lehokole a cyklisté na zábradlí. Je to samozřejmě fórek, ale vystihuje podstatu věci. Na klasickém kole se totiž sedí, podle nás, na zábradlí. (úsměv) Jistě, cyklistika je zdravý sport, ale přece jen jízda na klasickém kole není pro lidské tělo zcela přirozená. Sedíte na úzkém sedle, přes ruce se zapíráte, držíte poměrně velkou část těla. A hlavu? Tu musíte zaklánět, abyste viděl dopředu. Zkrátka, ergonomie kola není optimální. Naproti tomu lehokolo už od počátků své výroby, která začala ve dvacátých letech minulého století, vycházelo z potřeby udělat kolo pohodlnější. Jednak aby na něj mohl sednout kdokoliv a aby ho kromě nohou nebolelo skoro nic.“
Po takovém vysvětlení nezbývá, než do jednoho ze strojů vyrobených v malé brodské továrně zasednout. Jde o nízkou tříkolku a skutečně, první pocit nemá daleko k tomu, co zná každý při posezení doma v „ušáku“.

Říká se, že úspěšným projektům pomůže prorazit buď šťastná náhoda, nebo využití správně načasované chvíle. Jak to bylo u vás?
Vše vzniklo z těžko pochopitelných náhod v roce 1997. Při cestě po Norsku se naší turistické výpravě pokazil autobus. Zůstali jsme několik dlouhých dnů ve vesnici, čekalo se na opravu. A tehdy kolem nás poměrně rychle projelo něco, co nebylo kolem ani motorkou. Byl to vteřinový, ale o to silnější impuls k tomu, abych se po návratu domů začal o lehokola zajímat.

To asi v časech, kdy se v obchodech pořizovala kvalitnější sportovní kola občas i přes pořadník, nebylo jednoduché.
Bylo to složitější, ale nakonec jsem se spojil s podobným nadšencem z Brna. Společně jsme pak dali dohromady vůbec první funkční lehokolo. Jezdil jsem na něm asi tři roky.

Takže bylo rozhodnuto…
Ne tak docela. Vývoj teprve spěl ke klíčovému roku 2000. Byl jsem tehdy zaměstnancem brodské zbrojovky, na starosti jsem měl servis CNC strojů. Po práci jsem začal zkoušet výrobu rámů podle vlastní představy. Předloha byla jasná, první lehokolo se všemi jeho výhodami a nevýhodami. Když jsem pak doma ve sklepě vyrobil zcela sám kolo jen pro sebe, uvědomil jsem si, že mě ta práce nesmírně baví. A že navíc nejde o nijak složitou činnost. Říkal jsem si, že když budu dodržovat jednotný postup, výroba se dá opakovat. Vyrobil jsem tedy poměrně rychle tři kola a spočítal si, že když jich vyrobím za rok deset, práce mě uživí a budu mít čas na cestování, což byl tehdy můj největší koníček. Všechno se tenkrát točilo kolem toho, abych byl v práci co možná nejdéle a pak získal volno.

Jít na trh s lehokoly, to chtělo kuráž. Navíc internet měl teprve před rozmachem a spousta lidí vůbec nevěděla, jestli lehokola slouží ke sportu nebo turistice. Jak jste dal o sobě vědět?
Tady už zasáhla náhoda. Kamarád, který se zabýval výrobou internetových stránek, pomohl mým výrobkům na web. Zprávy si vzápětí všiml Seznam.cz a zařadil ji tehdy na titulní stranu v rubrice, kde se objevovaly „zajímavé zajímavosti“. Za jediný den jsem tak získal tři objednávky. Kola vznikla do dvou měsíců a k prvním zákazníkům putovala do Krkonoš autem. První rok jsem pak paralelně s prací ve zbrojovce vyrobil asi deset lehokol.

Doma, ve sklepě?
Na vlastní nohy jsem se postavil až v roce 2001, kdy procházela zbrojovka restrukturalizací a já dostal výpověď. Jako kapitál mi posloužily i peníze z odstupného. Zpočátku se vyrábělo dvacet, třicet lehokol ročně. Jako prvního jsem k sobě přibral na montáž bratra. Od roku 2005 se plus minus každý rok přibírá jeden pracovník. Dnes má firma patnáct zaměstnanců, kteří mají k lehokolům osobní vztah. Nepřeháním, když řeknu, že práce je pro ně zároveň štěstím a koníčkem.

A dnes vyrábíte 400 kol ročně a jste stále víc vyhledávaným výrobcem spíš v zahraničí než doma. Kdo si vlastně vaše stroje kupuje?
Zákazníci se dají rozdělit do tří skupin. V první jsou lidé, které zajímá konstrukce, odlišnost, alternativa. Další část preferuje pohodlí při jízdě. Třetí skupinu pak tvoří lidé, kteří mají zdravotní problém a nemohou jezdit na klasickém kole. Ať už kvůli problémům s krční páteří, bolestmi zápěstí nebo třeba pro zažívací problémy, u kterých vadí stlačený žaludek. Pokud jde o zájem na světadílech - v Evropě jezdí více turistů a cestovatelů. V Americe si lehokola kupují spíš lidé s handicapem.

Co jim nabízíte?
Především je třeba říct, že se nesnažíme zahušťovat trh běžným sortimentem. Víme, že lidé nebudou masově odkládat klasická kola a přesedat na lehokola a tříkolky. Také proto se kromě vlastní výroby zabýváme i velkoobchodem výrobků pro alternativní cyklistiku. Nemít tuto druhou „pevnou nohu“, protože výroba má sezónní výkyvy, tak by firma až dodnes nepřežila.

Nevykládejte si to špatně, ale při pohledu na lehokolo nebo tříkolku to svádí k myšlence, že máte před sebou kolo pro invalidy. Už jste se s tímto názorem setkal?
Ano a je to naše chyba. Posledních deset let se orientujeme spíš na zahraničí a doma nestíháme dávat naší činnosti osvětu. Tak se stalo, že jsme v cyklistické branži zcela jistě známí víc za hranicemi. Když jsme už u propagace - nehrajeme si na revolucionáře s tím, aby za pět let každý vlastnil lehokolo. Ne, naše činnost je alternativa.

Plných devadesát procent vaší produkce míří do zahraničí. Na kterých trzích se vám daří nejvíc?
V Německu máme stabilní odběry už mnoho let. Podařilo se nám usadit také ve Francii, kde se začal trh s lehokoly naplno rozvíjet až před několika lety. Získali jsme zde poměrně silnou pozici, patří nám nezanedbatelná část trhu. Avšak vůbec nejvíc dnes prodáváme ve Spojených státech. V posledních dvou letech jsme tam vytvořili solidní obchodní síť. Zrovna nedávno, v září, jsme se prezentovali na veletrhu v Cincinnati. Běžně také stavíme kola pro zákazníky v Japonsku nebo Austrálii.

V čem spočívá váš úspěch v zámoří?
Snažíme se výrobu personifikovat podle zákazníků. Každý si může vybrat rám podle vlastních představ a my ho dokážeme osadit na přání, počínaje barvou, převodovkou a konče brzdami. Jde o práci na klíč. Tento osobní přístup se ale týká všech zákazníků, tedy nejen těch z Ameriky.

Americký trh ale musí být v něčem odlišný.
Velký zájem tady je ze strany zákazníků s regulérním zdravotním problémem. Mimochodem, patří mezi ně také váleční veteráni po úrazu, kteří se chtějí po návratu domů zapojit znovu do života a speciálně upravená tříkolka nebo lehokolo jim k tomu pomáhají. Vyráběli jsme třeba stroj pro jednoho z vojáků, který přišel o ruku. Punc osobního přístupu ke každému zákazníkovi je naší výhodou, konkurence totiž vyrábí ve velkých sériích. Naše zakázka trvá od přijetí po dokončení výroby čtyři až pět týdnů a každé kolo má svůj vlastní příběh. Chce-li zákazník třeba snímek z montáže, pošleme mu ho e-mailem. Pro lidi je zkrátka zajímavé vidět, jak se staví a vzniká jejich vlastní kolo.

Za kolik se dá takto vyrobený stroj pořídit?
Cena se pohybuje zhruba od dvou tisíc eur za kus. (přibližně 55 tisíc korun, pozn. autora) Vyráběli jsme ale i kolo za osm tisíc eur. Byla to jedna z výjimečných letošních zakázek. Mimochodem, jednalo se o 82letého Fina, který si přál tříkolku s elektromotorem. K zajímavým zákazníkům patřil i 77letý Švéd, který k nám přijel vlakem a domů se vydal na lehokole…

Podléhá trh alternativní cyklistiky nějakým trendům?
Vůbec největší skok patří rozvoji tříkolek, o které mají stále větší zájem starší ročníky. Trend je jasný. Dříve jsme z osmdesáti procent vyráběli dvoukolová lehokola, nyní se produkce obrátila. Ze sedmdesáti procent dnes vyrábíme lehokolové tříkolky.

Vaše speciály jezdí po celém světě. Pomáhá to jejich vývoji?
Posledních pět let se naše stroje zúčastnily expedic napříč Asií, Amerikou, jedna se týkala extrémního přejezdu zamrzlého Bajkalu. Ale příběh mladé Slovinky, která se vydala na jízdu do Pekingu, ten vydá za všechny. Do Číny přijela na klasickém kole, ale nazpět se už chtěla vydat pohodlněji. Postavili jsme tedy pro ni lehokolo a poslali ho do Číny. Cesta domů jí nakonec trvala osm měsíců. Pro nás bylo zdolání těch 17 tisíc kilometrů něco fantastického. Lehokolo, které najelo v plné zátěži spousty kilometrů v nejrůznějším terénu, jsme pak rozebrali do šroubku. Byl to zároveň velký test a lidský příběh.

Pokud byste se teď vrátil v čase o patnáct roků zpět, začal byste s podnikáním jinak?
Řeknu to takto: bylo dobře, že jsem neměl vzdělání v oboru ani v managementu. Protože kdyby ano, tak bych si dokázal spočítat, že by muselo dojít k obrovské náhodě, aby mi sázka na výrobu lehokol vyšla. Šel jsem na to jinak, opačně. Jako první nevznikl byznys plán, ale produkt. A to, jak se ukázalo, rozhodlo o všem.

autor: JAROSLAV CHUDARA
TOPlist

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace