Anna Konvalinková navázala na Riedla, im memoriam získala Cenu Charity ČR
Foto: Charita Uherské Hradiště / Cenu převzal Dalibor Jirásek (vpravo), dlouholetý přítel Anny Konvalinkové.
Anna Konvalinková, zakladatelka a první ředitelka Charity v Uherském Hradišti, která zemřela po dlouhé nemoci na konci ledna, obdržela in memoriam Cenu Charity ČR. Prestižní ocenění převzal její dlouholetý přítel Dalibor Jirásek při slavnostní mši v katedrále sv. Víta, Václava a Vojtěcha v Praze, na které nechybělo ani pět jejich dětí.
„Vždy byla usměvavá, milá, zkrátka jedinečná žena, která zanechala nesmazatelnou stopu nejen v Charitě, ale v srdcích všech, kteří měli čest se s ní potkat,“ zavzpomínal Jirásek.
Cena Charity ČR se uděluje za obětavou práci vynikajícím pracovníkům, dobrovolníkům nebo podporovatelům charitního díla od roku 2008. Slavnostní mši v katedrále sloužil pražský arcibiskup Jan Graubner. „Svůj život zasvětila pomoci druhým a i po odchodu z vedoucí pozice se dále angažovala v charitních aktivitách,“ uvádí Charita ČR stručnou charakteristiku Anny Konvalinkové, které se stala druhou laureátkou ceny z uherskohradišťské Charity. O první zápis do historie se postaral Bohumil Riedl z Kunovic, dlouholetý dobrovolník humanitární pomoci, který byl v roce 2011 rovněž vyznamenán in memoriam.
Anna Konvalinková vychovala pět dětí, byla spoluzakladatelkou a první ředitelkou Charity Uherské Hradiště, v roce 2001 předala štafetu Jiřímu Jakešovi. Zasloužila se o vznik nejrůznějších sociálních služeb - Domácí pečovatelské služby, Centra volného času, Denního centra sv. Ludmily pro osoby s postižením nebo azylového domu pro osoby bez přístřeší ve Starém Městě. V roce 1992 organizovala humanitární pomoc pro válkou postižené oblasti bývalé Jugoslávie, na což zavzpomínal její syn František. „Vracel jsem se právě z vojny, po cestě z nádraží jsem na Mariánském náměstí uviděl stát kamion, do kterého nakládali nějaké věci. Maminka to celé organizovala. Když mi řekla, že potřebuje dobrovolníky pro doprovod kamionu, jestli o někom nevím, tak jsem se nabídl. Místo domů jsem tak s kamionem odjel rovnou do Chorvatska. Maminka to sice oplakala se slovy, že poslala syna do války, ale já byl rád, že jsem mohl pomoct,“ svěřil se František Konvalinka.