„Bohem zapomenutá dědina“

„Bohem zapomenutá dědina“
Foto: ara  /  Radovan Jančář, ředitel hradišťské Knihovny Bedřicha Beneše Buchlovana, autor knihy Maršov - osudem zkoušená dědina
Uherské Hradiště Zprávy 16 / 03 / 2017

Kniha Maršov - osudem zkoušená dědina není jen publikací, která popisuje historii málem zaniklé vesnice. „Mojí snahou byly také různé redukce dobových zpráv. Některé třeba odkazují na první sesuv z roku 1911. Jenomže já jsem žádnou důvěryhodnou zprávu o tom nenalezl. Nevím, kde se o tom lidé dozvěděli,“ říká autor Radovan Jančář, ředitel uherskohradišťské Knihovny Bedřicha Beneše Buchlovana.
Mimochodem - pokud jde o redukce, jednou prošel i samotný název knihy.
Ale nepředbíhejme.

Kde se u rodáka z Těšova vzalo tak silné pouto k Maršovu?
Sesuvem zničená vesnice byla vítaným cílem našich dětských dobrodružných výprav. Coby devítiletí kluci jsme se na ně vydávali cestou, která byla už sama o sobě zajímavá. Do Maršova se šlo lesní stezkou přes kopec nad Těšovem. A na jejím konci se před vámi objevilo místo s polorozpadlými nebo zcela zničenými domy. To všechno zasazené do nádherné okolní přírody. Takže ideální místo pro chlapecké hry a příležitost, jak se tam vyřádit. Druhým důvodem mého zájmu pak bylo rodinné pouto. František Jahoda, bratranec mého dědečka, vlastnil v Maršově dům. Říkalo se mu tam „zvoník od svatého Bartoloměje“. To proto, že zvonil v kapličce, která dodnes stojí na návsi. Jezdívali jsme za ním i kvůli tomu, že vlastnil kozla. Což byla v širokém okolí jistá rarita. Zkrátka, kdo chtěl mít kůzlata, musel přivézt kozu do Maršova. Ve vesnici bydlela také sestra mojí prababičky a vzdálená rodina Sukupových, bratranci mého otce. Samotné místo mě pak samozřejmě přitahovalo i přírodou a scenérií kolem.

Kdo přijede do Maršova sám, toho se může na chvíli zmocnit pocit zmaru. Do spokojeného života lidí tady v roce 1967 zasáhl osud, který jim obrátil život na ruby. Jak jste jako dítě vnímal atmosféru místa?
Dítě návštěvu zničené vesnice nijak depresivně nebere. Naopak, místo vidí jako cíl svých hrátek. Mně i kamarádům přišlo poničené okolí dobrodružné. Místní sice na nás občas zakřičeli s varováním, že na nás něco spadne. Přece jen jsme se pohybovali také na nebezpečných místech. Nás ale okolnosti nezajímaly. Bylo to ryzí dobrodružství. Kvůli němu jsme ale nepodnikali výpravy jen do Maršova. Navštěvovali jsme třeba zatopený statek na Ordějově a také spoustu dalších míst. Jaký osud obyvatele Maršova potkal, to jsem si začal uvědomovat až mnohem později.

Když jste se rozhodl napsat knihu o Maršovu, přemýšlel jste o knize s příběhem, který by navázal na vlastní zážitky z dětství, nebo jste hned zpočátku věděl, že informace použijete pro monografii?
V knize nenajdete nic smyšleného, vše je podloženo daty a příběhy konkrétních lidí. Jistě, kniha pro čtenáře dostává díky prolínání citací a příhod charakter beletrie. Ale vedle toho jsou jen tvrdá data a fakta. Mojí snahou byly také různé redukce dobových zpráv. Některé třeba odkazují na první sesuv z roku 1911. Jenomže já jsem žádnou důvěryhodnou zprávu o tom nenalezl. Nevím, kde se o tom lidé dozvěděli.

Všechny dostupné informace hovoří o sesuvu. Třeba náš týdeník v textu, který připomíná 45. výročí sesuvu, napsal, cituji: „Mimochodem - už v roce 1911 postihl Maršov velký sesuv a vesnice se měla stěhovat.“ Tato informace je nepravdivá?
Odkud lidé čerpali a jak tato zpráva vznikla, to vážně nevím. Pokud se tehdy země dala do pohybu, rozhodně to nebylo tak tragické jako v roce 1967. Záznam o sesuvu by se musel někde objevit.

Podivné…
Slova, která jste mi odcitoval, se vyskytují velmi často. Ale po pravdě - nikdo neuvádí, odkud čerpal a jak k informaci přišel. Podle mého soudu vznikla zpráva na základě vyjádření některého z pamětníků. A následně se s ní začalo pracovat. Orální historie je velmi důležitá, ale všichni víme, jak je to s lidskou pamětí.

Když si přesně nepamatujeme, tak si vzpomínku upravíme podle svého.
(úsměv) Řeknu to takto. Paměť se léty mění a není příliš spolehlivá. Už v roce 1967-68, když se o sesuvu hojně psalo v regionálním tisku, tak se stále připomínal zmíněný rok 1911. Ale nikde není uveden zdroj.

Na co jste při svém bádání narazil?
Prošel jsem si kroniku obce i farní kroniku Újezdce u Luhačovic, pod kterou Maršov tehdy patřil. A nikde žádná zmínka o sesuvu. Prolistoval jsem i dobové Slovácké noviny a Moravskou Slovač z let 1909 až 1914 a žádnou, byť sebemenší, zmínku jsem neobjevil.

A váš závěr?
Pokud by k obrovskému sesuvu v roce 1911 skutečně došlo, tak by to muselo být zdokumentované. Následně jsem čirou náhodou našel dochované obecní účty z let 1835-1943 a také obecní rozpočty. Položil jsem si otázku. Pokud by se v Maršově stala nějaká velká přírodní katastrofa, tak by se to v účetnictví nutně muselo objevit. Nebo ne? Jenomže ani zpráva o bouracích pracích nebo odklízení sutin neexistuje. Nalezl jsem pouze zmínku o příspěvku na malé chudé děti v okresu Uherské Hradiště. A položil jsem si další otázku. Pokud by došlo k velké tragédii, pak by obec přece dala příspěvek vlastním lidem, kterým spadl dům. Nebo ne? Navíc, farnost už tehdy běžně pořádala sbírky. V účetnictví se objevila jen částka vyplacená komisi, která přijela do obce v rámci vodoprávního řízení kvůli sváženému území a melioraci v roce 1912. Což naznačuje, že sesuv půdy v roce 1911 možná nastal, ale rozhodně ne zásadního rozsahu. Uvědomme si také, že v roce 1911 vládl na Maršově „středověk“. Většina domů byla z „kotovic“ s dochovou střechou. A pokud jde o kompletní odvodnění svahu, k tomu došlo v čase první světové války.

Je pravda, že se lidé měli stěhovat už po roce 1911?
Jde spíš o spekulace. Mezi lidmi se říkalo, že tehdejší starosta Josef Pančocha si nechal v roce 1910 postavit dům s číslem popisným 13 a do stěhování se mu prý nechtělo. Avšak žádnou hodnověrnou informaci si o tom nikde nepřečtete. Následná meliorace zajistila, že obec žila přes padesát let normálním životem.

Svah ale nikdy stabilní nebyl.
Celé území je nestabilní. Meliorace se postupně dostávala až do dezolátního stavu. Voda se neodváděla, ale vsakovala. A území, kde se střídá flyš s jílovcem a které funguje jako houba, se postupně dávalo do pohybu. Sesuvu v roce 1967 předcházelo několik tuhých zim s přívaly sněhu. Zimy navíc navazovaly na velmi deštivé podzimy a jara, což půdě nepomohlo. Na některých domech se začaly objevovat praskliny, ale tehdy tomu nikdo nevěnoval pozornost.

Další nesrovnalostí jsou informace, které přibližovaly velký sesuv na začátku roku 1967. Událost je vylíčena tak, že svah rychle zničil spoustu domů a na obyvatele čekala hromadná evakuace. Co tomu říkáte?
Sesuv trval dva měsíce a naštěstí se nikomu nic nestalo. Stěhování obyvatel bylo postupné, o žádný rychlý odsun se nejednalo. Jako první byl zničen zcela nový dům rodiny Habrovanských. I když se jednalo o novostavbu na pevných základech, dům nápor svahu nevydržel. Začalo v něm praskat a jednoho dne se místo vody objevilo ve studni kamení. Dveře nešly zavírat a indicií, že se schyluje k něčemu závažnému, bylo stále víc. Ale znovu nikdo nic neřešil. Masivnímu sesuvu, jenž nastal v březnu a dubnu, předcházely srážkově nadprůměrný leden a únor. V čase neštěstí stálo v Maršově celkem 33 domů, z nichž bylo 25 obydlených. Zbourání následně postihlo dvanáct domů, bez úhony sesuv přečkala jen škola na kopci a několik málo domků. V polovině dubna pak přijelo padesát vojáků rozebrat domy, ze kterých se dal ještě použít nepoškozený stavební materiál.

V roce 1976 se stal Maršov součástí Uherského Brodu a dnes je oblíbeným cílem výletů a škol v přírodě. Malým návštěvníkům k tomu slouží environmentální centrum, které sídlí v budově bývalé školy.
A dá se říct, že i obec postupně ožívá. Po sametové revoluci v roce 1989 našla spousta polorozpadlých chalup nové majitele. Ty přilákala levná cena, a třebaže platila a stále platí stavební uzávěra, dali se do budování. Uzávěra se totiž nevztahovala na opravy. Takže pokud jste si koupil parcelu se základy poničeného domu, na jeho základech jste si mohl postavit nový. Nikdo vám sice stavení nepojistil, ale zároveň ani nezakázal. Maršov tak dostal nový impuls. Lidé začali nejdříve jezdit do vesnice na víkendy, někteří z potomků původních obyvatel se pak přistěhovali. Dnes tedy Maršov znovu žije a funguje. Pořádají se tady i hody. Přitom není vyloučeno, že sesuv před padesáti lety byl posledním.

A co vy? Vracíte se do Maršova?
Vracím se stále. A dám vám tip na výlet. Když se vydáte z návsi se zvoničkou nahoru kolem školy a dorazíte ke kříži, rozvine se před vámi nádherný výhled do okolí. Mimochodem, romantické je to na kopci i díky ovocným sadům. Maršov býval pověstný velmi kvalitními jablky, hruškami a ořechy. Ovoce se odtud vyváželo i do Německa. Některé místní sady tady navíc zůstaly v podobě z roku 1967. A na různě pokroucených stromech jsou pozůstatky sesuvu stále jasně patrné. Málokde uvidíte něco podobného.

Čím byl Maršov před přírodní katastrofou ještě zajímavý?
Měli tady skutečnou raritu. Někdejší husí farma byla po celé zemi známá křížencem husy a labutě. Tento zvláštní druh se choval v přidružené výrobě, na které družstvo docela slušně zbohatlo. Na rozdíl od normálních hus nesly ty křížené od února až do června. Pro husy si do Maršova jezdili až ze Slovenska. A pověstné byly také maršovské hody, na které se sjížděli lidé z celého okolí.

Prý jste měl loni před vydáním knihy potíže s jejím názvem. O co se jednalo?
(úsměv) Původní název Maršov - Bohem zapomenutá dědina jsem skutečně změnil. Text s ukázkou z knihy, který jsem publikoval v Brodském zpravodaji, totiž měl nečekanou odezvu. Jednomu z obyvatel Maršova se sice text líbil, ale měl výhrady k názvu knihy. Povídal mi: „Víš, nemohl bys ten název změnit? Kdyby nás Bůh neměl rád, tak dnes už třeba nežijeme. Ale on nás má rád, a proto tady jsme.“ Nenapadlo mě, že by název mohl někomu vadit, šlo mi o nadsázku. Ale měl pravdu. Tak vznikl název Maršov - osudem zkoušená dědina.

autor: JAROSLAV CHUDARA
TOPlist

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace