Chceme maximálně podporovat všechny, kdo o své blízké pečují doma

Foto: Luděk Ovesný  /  Eliška Olšáková, radní Zlínského kraje pro sociální věci.

Stárnutí populace, rostoucí potřeba péče i nedostatek pracovníků ve službách – sociální oblast dnes stojí před řadou výzev. Zlínský kraj se snaží reagovat nejen budováním nových zařízení, ale také posilováním terénních služeb, podporou rodin pečujících o své blízké a hledáním nových způsobů financování sociálních služeb.

Jaké jsou hlavní priority kraje, kde přibudou nové kapacity a co může pomoci lidem zůstat co nejdéle doma? O současných problémech i budoucích plánech jsme hovořili s Eliškou Olšákovou, radní Zlínského kraje pro sociální věci.

Kdybyste měla říct jednu věc, která vás v sociální oblasti poslední rok nejvíc zaměstnala, co to bylo? A proč právě to?

Sociální oblast je mimořádně rozmanitá a zahrnuje všechny etapy lidského života. Netýká se pouze seniorů, ale také lidí se zdravotním postižením, ohrožených dětí a dalších skupin, které potřebují podporu. Obsáhnout celou tuto problematiku je proto velmi náročné, zejména pokud jde o systém financování. To se skládá z příspěvků samotných uživatelů služeb, z prostředků krajských, obecních i státního rozpočtu a také z plateb zdravotních pojišťoven či sponzorských darů. Celý tento proces je často velmi složitý, a to především pro samotné poskytovatele sociálních služeb. Ti totiž mnohdy dlouho nevědí, s jakými finančními prostředky budou v daném roce hospodařit. Jako kraj se proto snažíme jim situaci alespoň částečně ulehčit a nabízíme jim návratnou finanční pomoc, aby měli na začátku roku určitou jistotu. Právě proniknutí do problematiky financování sociálních služeb pro mě bylo oblastí, která mně zabrala nejvíce času a energie.

Stárneme a přibývá lidí, kteří potřebují každodenní péči. Má už dnes Zlínský kraj plán, kolik nových míst a jakých typů služeb bude potřeba třeba za 10 až 15 let?

Vizí Zlínského kraje je co nejvíce podporovat rozvoj terénních a ambulantních služeb. Už dnes kraj ze svého rozpočtu financuje 120 pracovních úvazků pečujících a aktuálně máme schválený projekt na dalších 45 úvazků sociální asistence. Prostřednictvím nabídky terénních a sociálních služeb se snažíme co nejvíce pomáhat lidem, kteří chtějí i ve vyšším věku zůstat ve svém domácím prostředí, a zároveň podporovat jejich rodiny, které o ně pečují.

Jednou z největších investic byl nový domov pro seniory v Liptále. Je to pro kraj „návod“, jak mají podobná zařízení vypadat i jinde? Nebo uvažujete i o jiné cestě - menší kapacity, komunitní modely, posílení terénu?

Liptál je pro nás bezpochyby velmi cennou zkušeností. Nebylo to jednoduché – jak samotná výstavba domova, tak ani jeho následné zabydlování. Přesto se domnívám, že jde o správnou cestu. Do budoucna bychom však chtěli stavět spíše větší zařízení. Z mého pohledu je kapacita 58 lůžek poměrně malá, vzhledem k tomu, kolik míst aktuálně potřebujeme. Myslím si, že minimální kapacita domova by měla být alespoň 70 lůžek. To ovšem neznamená, že nepotřebujeme také menší zařízení. Ta mají své místo zejména u komunitních služeb, například u chráněného bydlení pro osoby se zdravotním postižením s vyšší mírou samostatnosti. Právě takový typ služeb se nám v rámci transformace sociálních služeb, také díky využití dotačních prostředků, daří postupně rozvíjet. Nicméně věřím, že se do stavby nových zařízení v budoucnu zapojí i soukromý sektor, protože kraje nebudou mít dostatek finančních prostředků na to, aby nové kapacity budovaly samy.

Úplně narovinu: co je dnes větší problém? Postavit nový domov, nebo do něj sehnat a udržet kvalifikované lidi?

V dnešní době není vůbec snadné nový domov naplánovat, schválit a postavit. Už jen samotné získání volného pozemku je často velký problém. Pokud jde o personální zajištění, máme aktuální zkušenosti jak z Liptálu, tak z nového domova se zvláštním režimem v Malenovicích, jehož vznik jsme podpořili prostřednictvím dotace. V obou případech se podařilo kapacitu personálu naplnit. Přesto však v řadě stávajících zařízení chybějí lidé ve zdravotnických profesích, zejména zdravotní sestry. Výrazným problémem je také například nedostatek kuchařů.

Velké téma jsou domovy se zvláštním režimem, třeba pro lidi s demencí. Kapacity často nestačí poptávce. Co teď kraj dělá, aby se situace zlepšila, a v jakém časovém horizontu?

Snažíme se nové domovy se zvláštním režimem jednak sami budovat, ale také jejich vznik finančně podporovat, jako v případě už zmíněného zařízení ve Zlíně-Malenovicích, které otevřelo město. Také při rekonstrukcích našich stávajících zařízení často část jejich kapacity měníme právě na domovy se zvláštním režimem. Z přijatých žádostí totiž víme, že v poslední době je výrazně vyšší poptávka po tomto typu služby než po klasických domovech pro seniory.

Co byste poradila rodině, která zjišťuje, že péči doma už nezvládá? Kam se má obrátit jako první?

Lidé se mohou obrátit například na sociální odbor své obce nebo města, případně i přímo na starostu, který dokáže poradit, koho v této záležitosti oslovit na příslušných úřadech. Máme také web Zlínského kraje nejstenatosamizk.cz, který žadatele přehledně provede jednotlivými kroky, vysvětlí, co je potřeba udělat, a pomůže jim najít další potřebné informace a kontakty.

Často se říká, že péče má být „co nejblíž domovu“. Co to znamená v praxi pro obce a města?Budou přibývat odlehčovací služby, denní stacionáře, pečovatelská služba? Co chcete posílit nejdřív?

Jak už jsem uvedla, posilování terénních služeb, které pomáhají lidem zůstat co nejdéle v jejich domácím prostředí, patří mezi naše priority. Podporujeme proto pracovní úvazky v pečovatelských službách a usilujeme také o rozšiřování odlehčovacích služeb pro rodiny pečující o své blízké i o vznik nových denních stacionářů. Příkladem je nedávné rozšíření Centra Áčko ve Valašském Meziříčí, kde se nám podařilo zdvojnásobit kapacitu zařízení. Centrum se zaměřuje na podporu dětí a mladých dospělých s poruchou autistického spektra, mentálním či kombinovaným postižením a zároveň poskytuje pomoc i jejich rodinám.

Kraj zkouší i moderní technologie, které mohou zvýšit bezpečí seniorů doma. Co konkrétně to může přinést seniorovi a co rodině, která se o něj stará?

Moderní asistivní technologie jsou obrovským pomocníkem pro péči doma. Jde o nejrůznější dohledové a monitorovací systémy, které vám pomohou v tom, že nemusíte být u toho, o koho se staráte, 24 hodin denně, 7 dnů v týdnu. Jde například o bezpečnostní kamery s detektorem pohybu, detektory pádu, monitory spánku, chytré přístroje umožňující měření krevního tlaku, teploty, saturace krve kyslíkem, ale například i kolejnicové systémy, ulehčující manipulaci s osobami se sníženou schopností pohybu. Ve Zlíně máme ukázkový byt těchto asistivních technologií, kde si je všichni zájemci po předchozí rezervaci mohou prohlédnout a naši pracovníci jim rádi poradí s výběrem, obsluhou i instalací nejvhodnějších technologií.

Financování sociálních služeb je složité a pro veřejnost často nepřehledné. Je podle vás tenhle model dlouhodobě udržitelný?

Myslím, že nejen pro veřejnost, ale i pro samosprávy se může zdát financování sociálních služeb nepřehledné. Kraj má nicméně systém, jak ty peníze rozdělovat a jak kontrolovat jejich využití. Jsme vděční za každou podporu, a to i ze strany obcí, které by se sice na financování měly podílet, často tomu tak ale bohužel není. Myslím, že pro všechny by bylo komfortnější, kdyby bylo víceleté financování, což se ale zatím na celostátní úrovní nepodařilo prosadit. A to i přesto, že se o tom už dlouho mluví. Jak už jsem zmínila, abychom poskytovatelům sociálních služeb situaci na začátku roku ulehčili, poskytujeme jim pravidelně návratnou finanční výpomoc. Patříme mezi několik málo krajů v České republice, které ji poskytují, a zároveň ve vůbec nejvyšším objemu ze všech.

A osobně na závěr: kdy si řeknete, že to má smysl? Je to konkrétní příběh rodiny, otevření nové služby – nebo spíš změna v systému, která není vidět hned, ale pomůže tisícům lidí?

Samozřejmě mám jako každý člověk radost, když se něco podaří, když se otevře nějaká nová služba nebo když víme, že se nám daří připravovat projekty, které jsou během na dlouhou trať. To mě těší. Co mě naopak mrzí, je například to, že se nařízením vlády zvýšily platy pracovníkům v sociálních službách. Což je samozřejmě samo o sobě skvělá zpráva – tito lidé si to zaslouží a pomůže to personální stabilitě. Nicméně, v systému chybí 2,8 miliardy korun, takže v podstatě se toto navýšení přehazuje ze státu na kraje a obce. Nás jako kraj to má přijít na zhruba 120 milionů korun ročně navíc, které nám pak budou chybět jinde, nebudou peníze na rozvoj sociálních služeb, na stavbu nových zařízení. Na celostátní úrovni jsem proto podala pozměňovací návrh, který by aspoň částečně zasanoval to, co v těch službách bude chybět.