Dál dobýváme svět. I bez Ruska

Foto: ara  /  Ředitel skláren v Květné Marek Mikláš ukazuje na sortiment, který je nejžádanější v Rusku. Sklárny tam nepřetržitě dodávají od roku 1918.

Představte si situaci, kdy 99 procent vaší produkce, v tomto případě ručně vyráběného skla, vyvážíte za hranice. Z toho plných šedesát procent končí na ruském trhu, kde zájem o broušené a zlatem bohatě zdobené sklo nepolevuje téměř sto let. Váš export trvá nepřetržitě od roku 1918. Jenže časy a svět se mění a mezi jeho obchodně nejrizikovější zóny patří rázem Rusko. Přesně tento problém dnes a denně zaměstnává sklárny v Květné. Oslabený rubl, válka na Ukrajině a pokračující evropské sankce vůči Rusku nutí skláře hledat a usadit se na nových trzích. Sklárny, které jsou od roku 2011 součástí Crystalite Bohemia podnikatele Lubora Cervy, se tak nově soustředily na Čínu, Malajsii, Indonésii, Brazílii, ale také třeba Itálii, Spojené arabské emiráty a Írán. Nabízí se ale otázka, jestli je právě neklidný Írán, případně celý arabský svět, tou pravou volbou.
„Jdeme správou cestou,“ je přesvědčen Marek Mikláš, ředitel skláren v Květné. „Írán dnes patří k jednomu z nejlepších a nejstabilnějších odbytišť. Je to lev, který má obrovský hlad po skle, a toho samozřejmě chceme využít.“

Proto po únorové světové výstavě Ambiente ve Frankfurtu následovalo rychlé „turné“ nejdříve do Chorvatska a pak do Asie a Arábie?
Přesně tak. Především kvůli navázání nových kontaktů a partnerství jsme byli také na veletrhu v Dubaji.

S čím jste se vrátili?
Předně je třeba říct, že uplynulý měsíc květen je prvním, ve kterém jsme se po výpadku ruského trhu dostali na plusová čísla. Výpadek byl nečekaný a velmi rychlý, ale my očekáváme, že ve druhé polovině roku se ruský trh začne znovu zvedat a zakázky se znovu objeví.

Můžete být konkrétní?
Jednoznačně největší úspěch jsme už tradičně zaznamenali na veletrhu Ambiente ve Frankfurtu nad Mohanem. Je to historicky nejvýznamnější a nejnavštěvovanější sklářský veletrh na světě. Vedle něj jsme ještě navštívili pro nás dosud nové veletrhy zaměřené hlavně na gastronomický sortiment, a to v Chorvatsku, čínské Šanghaji a Cheng Du a indonéské Jakartě. Dobré zprávy máme také z Dubaje. Právě v těchto dnech se účastníme podobně významné akce v Tokiu. Pokud bych nové smlouvy chápal jako ty vzniklé právě na zmíněných veletrzích, pak jejich hodnota rozhodně přesáhne částku 100 milionů korun. Nesmíme ovšem zapomenout, že plody těchto veletrhů budeme sklízet ještě několik měsíců po jejich konání.

Vraťme se ještě k Rusku. Jak se s ním komunikuje v časech, kdy jsou jeho vztahy k Evropské unii napnuté až k prasknutí?
Nikdo si nepřeje žádnou eskalaci napětí, ani my, ani ruští partneři. Pro naši firmu byl ruský trh zásadní, obraty se pohybovaly v řádech desítek milionů korun za měsíc. Ruský trh se přitom z hlediska zájmu nezměnil. Stále chce dekorované, broušené a zlacené sklo.

Loni v prosinci mělo na východ vycestovat deset plně naložených kamionů. Nakonec neodjel ani jeden, v lednu se vypravily jen dva. Výpadek na ruském trhu se odrazil také v personální politice. Na konci minulého roku jste neprodloužili smlouvy dvanácti zaměstnancům v pomocných profesích. Co bude dál?
Šlo výhradně o pomocné pracovníky, kvalifikovaných sklářů a dalších odborníků se propouštění samozřejmě nedotklo.

Skláři ale jsou na vymření, to nepopíráte.
Samozřejmě, že jsou na vymření. Měli jsme víc projektů, jak situaci řešit. Například se školami, ale… Vývoj mě zklamal. Nechci to už rozebírat. Chceme situaci nakonec řešit sami, na spolupráci se státem či samosprávou se spoléhat nechceme.

Co se nabízí?
Pořízení automatické linky.

Automatická linka v baště ruční výroby?
Nebýt  loňského výpadku na ruském trhu, tak už jsme ji pořídili. V tomto roce končí životnost naší stávající pece a to musíme řešit. Společně s majitelem skláren Luborem Cervou už máme naplánovanou cestu do Anglie, kde chceme vybrat novou pec. Pracuje se intenzivně také na průzkumu trhu, který nám napoví, co by pro naše podmínky bylo tím nejlepším řešením.

Máte prostory?
Zcela jistě ano. Naše hutní hala byla původně konstruovaná na čtyři pece, přitom v současnosti máme jen jednu.

Neschyluje se ke konci ruční výroby?
Vůbec ne. Zachováme ji jako dosud, ale jiným způsobem. Přes den by pokračovala klasická ruční výroba a večer by ji vystřídala automatická.

Co plánujete vyrábět?
Můžeme lisovat lahve, svícny, sklenice na víno… možností je téměř bezpočet. Záleží na tom, co bude trh požadovat.

Takže žádná radikální změna. Mám tím na mysli zánik výroby podle původních postupů.
Ne, to opravdu nehrozí. Dnes zaměstnáváme třiatřicet sklářů a tento počet chceme udržet.

Nesklouznete časem k automatické výrobě skleniček, pro které si lidé jezdí do nejmenované nábytkářské firmy, kde si je nakoupí za ceny, které v Květné nabízíte jen v rámci dnů otevřených dveří?
To zcela odmítám. A řeknu to takto. Právě proto, aby něco podobného nebylo myslitelné, vyrábíme 99 procent na vývoz. Domácí kupní síla není postavena na naše ceny, ale v zahraniční je to jinak. Tam jsou zákazníci ochotni si za ručně vyráběné sklenice připlatit.

Jak vypadá srovnání ruční versus automatická výroba?
Šest sklářů vyrobí za osm hodin práce 400 sklenic na víno a automat 10 tisíc.

Proto se linka v Květné jednou spustí.
Ano, ale bude zajišťovat pouze doplňkovou produkci. Nepůjde o klasickou výrobu, která chrlí tisíce skleniček denně.

Je pravda, že dokážete vyrobit skleničku navlas stejnou jako vaši předchůdci třeba před třiceti lety?
Zcela jistě. Vyrábíme pro zákazníky, kteří chtějí, aby sklenička odpovídala výkresu s tolerancí půl milimetru včetně váhy na tři gramy. Je to jako s auty. Když chce někdo Mercedes, musí si ho zaplatit. Ve světě stále žije spousta lidí, kteří si na přesnost potrpí. Výrobek musí být podle jejich návrhu. A ruční výroba má oproti automatické velkou výhodu. Automat sice denně vyrobí 20, 45 i 50 tisíc kusů různého skla, ale startovací náklady jsou obrovské. V automatické výrobě vám nikdo nevyrobí zakázku obsahující tisíc nebo jen sto kusů skla. A my se zabýváme především těmito zakázkami. Vyrobíme na přání sto, tisíc nebo dva tisíce kusů skla. Což je množství, které vám stroj sice vyrobí, ale je to velmi drahé. Proto cílíme na zákazníky, kteří si objednávají kvalitní, české, ručně vyráběné sklo pod značkou Crystalite Bohemia. Garantujeme jim stoprocentní kvalitu s certifikátem. Složení naší skloviny odpovídá tradici a kvalitě. Jinde si koupíte sklenici vyrobenou v Číně, která se vám po roce doma víceméně rozpadne. To u nás nejde. Naše receptura i barvy se nemění. Když si zákazník u nás před třiceti lety objednal světle zelenou sklenici a dnes za námi přijde s přáním, že by chtěl dalších 500 kusů stejné sklenice, dostane ten samý odstín, barvu a tvar jako před třiceti lety. Na to jsme velice hrdí.

Kterou zakázku byste označil za nejkurióznější?
Právě v těchto dnech vyvíjíme pro zákazníka z Anglie vodní dýmku ve tvaru globusu, s pískováním zeměkoule. Musím přiznat, že jde o skutečně tvrdý oříšek. Tohle vyžaduje preciznost ve všech směrech. Také prodejní cena dýmky bude výjimečná. Možná přesáhne sto tisíc korun.

A který úkol byl zatím nejsložitější?
Určitě vývoj nové skloviny rubínu. Vyvíjela se barva, o které jsme věděli, jak vypadá, jenomže jsme netušili, jak ji namíchat. Měli jsme k dispozici asi pět složení různých rubínů a granátů, které se vyráběly v zemi od 19. století. Ale nevěděli jsme nic o poměrech dříve používaných látek ani surovinách. Tedy jestli šlo o chemické, nebo přírodní látky. Jde o to, že jediný gram ingredience vám zabarví sklo zcela jinak, než jste měl v plánu. Naše alchymie trvala čtrnáct dnů. Nakonec jsme tu správnou směs našli. Sám jsem se divil, že to netrvalo déle. Kromě toho, že se musí receptury vyvažovat na gramy, hraje velkou roli i každý výpadek teplot. Stačí třeba změna venkovního tlaku nebo změna tahu v komínu a máte problém. Zkrátka - každý výrobní den je u nás jiný, ale my musíme mít každý den stejný výrobek. (úsměv)

Po čem je dnes ve světě největší poptávka?
Právě rubínový odstín je dnes velmi oblíbený. Jak už jsem říkal, vyvinuli jsme jej před dvěma lety. A právě v těchto dnech jednu zakázku této barvy vezeme do Benátek. Velmi žádaný a módní je také alexandrid, který dokáže měnit barvy. Pod zářivkou, za denního světla, v přítmí, pokaždé je sklenička jiná. Mezi „in“ barvy patří také svítivá safírová. Odstíny se zkrátka mění. V minulosti velmi módní tmavě modrou a tmavě zelenou dnes úspěšně nahrazuje také černá nebo odstín „šedý kouř“. Tyto dvě barvy chtějí především v Itálii. Mimochodem, černou barvu dokáží vyrobit ručně už jen dvě sklárny v Evropě. My jsme jedna z nich.

Za dobu, co spolu hovoříme, vám čtyřikrát zazvonil telefon. Patříte k lidem, kteří nechtějí promarnit ani minutu?
Mobil si vůbec nesmím vypnout. Nikdy nevíte, co se může stát. Sklárny fungují čtyřiadvacet hodin. Například před dvěma měsíci praskla voda, muselo se to okamžitě řešit.

Sklárny ale nevyrábí non-stop.
To ne, ale tavič a nakladač připravují od neděle do čtvrtka přes noc za neustálých 1 450 stupňů sklo pro skláře, kteří přijdou ráno. Měli jsme spoustu případů, kdy nastal nějaký problém. Tíha nebezpečí je obrovská a vy musíte být neustále připraven.

Pokud jde o vás a výrobu skla, kterou zručně ovládáte - zkusíte si ještě někdy, třeba v rámci relaxace, vyrobit nějakou maličkost?
Na den otevřených si to někdy zkusím, ten nejbližší je v sobotu 4. července. (úsměv) Nebo sklo naberu před zákazníkem, kterého zajímá výroba. Ale to jsou jen výjimečné případy. Můj čas v tomto ohledu je naplněn. Nyní mám ve sklárně jiný úkol.  

Odpočíváte vůbec někdy?
Jedenkrát týdně chodím na ryby. Kouzlu rybaření jsem propadl před třemi roky díky synovi. Je to krásný koníček. Vyrážím brzy, v neděli ve čtyři ráno. Buď přímo k rybníku ve Strání, nebo jedu chytat na Moravu, na Baťův kanál. Ale musím přiznat, že ani u vody si mobil nevypnu.