Filantrop Horecký. Muž na cestách

Filantrop Horecký. Muž na cestách
Foto: iDobryDen.cz
Šumice Zprávy 20 / 07 / 2016

Existují první setkání, na která se nemusíte připravit. Setkání, na kterých otázky zkrátka vyplynou z debaty. Toto je jedno z nich. Seznamte se. Ondřej Horecký. Filantrop, překladatel, novinář, pečovatel. Světoběžník, který se nejraději vrací do rodných Šumic.

Nezapomněl jsem na něco? Čím jste nejvíc? Ve které kůži je vám nejlépe?
Cítím se sám sebou. Žiju tím, v co věřím a o čem jsem přesvědčen, že má své uplatnění a smysl. Působil jsem v Tanzánii, v roce 2006 jsem založil občanské sdružení Bez mámy. To byla jedna z velkých kapitol mého života, kterou jsem předal před třemi lety jiným. Nyní se věnuju spíš Falun Gongu. Učím cvičení, pořádáme výstavy, koncerty, překládáme knihy, filmy, ... Všechno to má jediný smysl, a to dát lidem vědět, co se skutečně děje v Číně. Co to Falun Gong je, proč je pronásledovaný. Sdělujeme lidem, jak mohou pomoci. Také ve volném čase píšu a překládám pro českou pobočku Epoch Times.

To vás uživí?
(úsměv) Pracuju jako pečovatel, starám se o vozíčkáře v Anglii, o lidi, kteří v důsledku poranění páteře zůstali na vozíku. Moji klienti žijí doma. Dostávají kompletní servis, který jim hradí stát. Praxe je taková, že s nimi trávím jeden nebo dva týdny, pak následuje volno. Je to poměrně flexibilní zaměstnání. Mohu se věnovat překládání, psaní a denní meditaci.

V jednom z rozhovorů jste řekl, že jste v Anglii zažil něco, co vás změnilo. Co se stalo?
Prožíval jsem období, ostatně jako spousta jiných mladých, v němž převládala touha vycestovat a začít žít jinde a jinak. Psal se rok 2004, když jsem dostal práci v Londýně, to ještě Česká republika nepatřila do Unie. Staral jsem se o tetraplegika a v Londýně strávil celkem čtyři měsíce.

To ale jako žádný životní zlom nevypadá.
Když jsem viděl, jak lidé v Anglii žijí, jaký blahobyt si mohou dopřát všichni včetně těch, které osud upoutal na vozík, začal ve mně převládat nový pocit. Chtěl jsem začít pomáhat v Africe. Netrvalo to dlouho a za pomoci jedné americké organizace jsem se tam dostal jako dobrovolník, a ještě za to musel zaplatit. Nabízeli několik míst. Vybral jsem si Tanzánii. O dva roky později jsem v Česku založil občanské sdružení Bez mámy, které pomáhá sirotkům. Působil jsem tam až do roku 2012, kdy jsem svoji agendu kompletně předal jiným.

Vyměnit Anglii za Tanzánii, to musel být šok.
První měsíc byl hodně těžký. Člověk tam vidí spíš negativní věci. Špínu, chudobu a lidi, kterým nerozumí, nechápe jejich kulturu. Po měsíci se ale ve mně něco zlomilo. Začal jsem uvažovat pozitivně. Navedlo mě to k tomu, abych začal uvažovat duchovnějším směrem.

Jak vypadá běžný den v africké vesnici?
Působili jsme v Mahangu, to je vesnice stojící v místech, kde bývaly mokřady a kde se dnes ve velkém pěstuje rýže. Hovoří se tam svahilsky, anglicky se domluvíte většinou jen ve městech. V Africe vás to donutí přizpůsobit se okolnostem. Všechno jde pomaleji. Tempo je umírněnější, což někdy irituje. Na druhou stranu, nemusíte spěchat. Ostatně to ani nejde. Jak si den uspořádáte, takový bude. Harmonogram záleží jen na vás. V mém případě záleželo hodně na tom, co se zrovna stavělo. Pomáhali jsme totiž se stavbou školy nebo sirotčince. I když byla fyzická práce pro duši nejpřínosnější, tak se ukázalo, že nejvíc mě bude potřeba při organizaci. Moje role se tedy proměnila v zajišťování dělníků, materiálu a financí. Šlo o to sladit všechno tak, aby vše navazovalo. Do toho je třeba se také postarat o sirotky. Třeba platit školné nebo se vydat na trh a koupit tam boty. Mezitím za vámi chodí lidé jen tak, aby vás pozdravili. Mimochodem, vyměňování pozdravů je velmi významnou součástí tamní kultury. Takže vyřizujete i návštěvy. (úsměv)
 
Odchod z Tanzánie už patří k uzavřeným kapitolám?
Ano. Naposled jsem tam byl před čtyřmi roky. Dnes už všechno sleduju jen zpovzdálí. Agenda je předaná, na pokračování projektu se účastním maximálně poradním slovem. Nikomu do ničeho nemluvím. Jak říkáte, je to uzavřená kapitola.

A začaly další.
Projektů, kterým se ročně věnuji, je víc. Třeba loni mě kromě práce pro Epoch Times vytížil překlad knihy Paula Midlera Made in China. Společně s kamarádkou jsem také překládal knihu Ethana Gutmanna Jatka, ta vyšla loni v listopadu. Zkraje letošního roku na ni pak navázaly doprovodné akce, včetně křtu v pražské Lucerně. Kniha se věnuje závažné tematice odebírání lidských orgánů politickým a náboženským vězňům. Čína je jediná země, která používá a zabíjí vězně svědomí k tomu, aby prováděla orgánovou transplantologii, na rozdíl od civilizovaného světa, kde nemocný člověk čeká, až dárce zemře. Udělali si z toho výnosný byznys. Mimochodem, v Číně je komunistickým režimem pronásledovaný i Falun Gong.

Kdo praktikuje Falun Gong, ten je na indexu? Proč?
Ano, je to absurdní, když se nad tím zamyslíte - perzekuovat někoho za to, že medituje? Za to, že chce být dobrým a dbá na svůj morální charakter? V normální zemi by se to nestalo. Jenže Čína je pořád totalitní stát. Falun Gong se stal v 90. letech nejrozšířenějším čchi-kungem v ČLR. Vláda ho nejdřív propagovala, jenže z milionů příznivců se stávaly desítky milionů, včetně členů strany. Každá velká skupina lidí, kterou nemůže totalitní režim kontrolovat, je pro něj potenciálně nebezpečná, i kdyby to byl Svaz zahrádkářů. A tak přišel zákaz. Aby ospravedlnil stoupající brutalitu a přibývající oběti a poštval veřejnost proti Falun Gongu, režim přišel s nálepkou „sekty“ a bizarními obviněními. Zničit pověst je standardní taktika, jak dostat disent na kolena, vezměte si případ Milady Horákové u nás. Jenže Falun Gong nevyhladili, stále v Číně mezi lidmi žije a stoupenci tam i v zahraničí se ze všech sil snaží dát veřejnosti vědět o perzekuci. Naštěstí se dnes situace mění k lepšímu, i díky podpoře lidí z celého světa.
 
Byl jste někdy v Číně, abyste si porovnal propagandu s realitou?
Před pár lety jsem byl v Čínské republice, to jest Tchaj-wanu. Je to také Čína, ale demokratická a Falun Gong je tam velice oblíbený. Cvičí se v každém trochu větším městě. Do pevninské Číny se zatím asi nedostanu. Jako aktivní odpůrce tamního režimu jsem skoro jistě na černé listině, čínská ambasáda bedlivě monitoruje, co děláme. Ostatně odvrácené straně čínského režimu se bude věnovat celý náš příští speciál Epoch Times.

Když jsem vám psal e-mail se žádostí o schůzku, měl jste naspěch. Cituji: „Zítra jsem v Šumicích do cca 15.30. Pátek Vídeň až do neděle, pondělí Bzenec do cca 17.00, pak Bratislava a druhý den ráno Anglie až do konce měsíce…“ Když si představím, že si vyměníme role, po několika dnech budu na odpis. Odkud berete tolik energie?
Z Falun Gongu přece. (úsměv) Cestuju hodně, to je pravda, i když už ne tak jako dřív. Je to taková moje karma, kterou si musím vytrpět. (úsměv) Někdo dojíždí do Prahy, já dolétám do Anglie, většinou párkrát za měsíc.

Cítíte se někde doma?
Všude, kam přijedu na víc než jeden den. (úsměv) Trvalé bydliště mám stále v Šumicích a tam je moje základna a srdce. Na rodné Slovácku su velice hrdý. Někde jsem četl, že člověk je vnitřně svázán s místem, kde vyrůstal - půdou, vodou, vůněmi, klimatem - a když k tomu připočtete lidi, které máte rád... každý se rád vrací, odkud vzešel.

Máte velký rozptyl. Nepřevládne někdy jeden směr?
Možná, že jednou nebude tolik času a prostoru a budu muset některé aktivity zúžit. Třeba ve chvíli, kdy přijdou děti. Uvidíme, co přinese čas. Rozjímat nad tím teď je zbytečné.

Nepřispěje ke hledání jednoho směru také Brexit?
To se uvidí. Bylo to nečekané rozhodnutí, výsledek šokoval i hodně Britů. Ale předpokládám, že se pro nás gastarbeitery z EU moc nezmění. Británie Evropu potřebuje a když nepřijdou k moci horké hlavy, věci budou ok. Ale kdybych tam bydlel trvale, a měl tam rodinu, začal bych se rozhodovat, jestli nepožádat o britské občanství anebo se přestěhovat jinam.

autor: JAROSLAV CHUDARA
TOPlist