Hospicová péče má smysl a přesah až na věčnost

Foto: iDobryDen.cz

„Je to náročná práce, ale mám štěstí, že dělám, co mě baví, má smysl a přesah až na věčnost,“ říká Renata Jančářová, vrchní sestra Domácího hospice Antonínek. Kariéru přitom začínala před jedenatřiceti lety na gynekologicko-porodnickém oddělení Nemocnice v Chebu. Jenže po životním restartu, kdy se po rozvodu s dvěma syny přestěhovala na Slovácko, si našla práci v Charitě Uherské Hradiště.

„Žiji tady dvacet let a Charitě jsem věrná s malou přestávkou už sedmnáct a půl roku. Začínala jsem v Domácí zdravotní péči,“ vzpomíná stále usměvavá vrchní sestra. První kontakt s přestárlými a vážně nemocnými lidmi ale zažila ještě na západě republiky, když pracovala v léčebně dlouhodobě nemocných.

„I když to bylo jen krátce, pamatuji si, jak byli někteří pacienti nešťastní, že je blízcí odložili, a toužili se vrátit domů. Hodně mě to ovlivnilo, když hradišťská Charita rozjížděla domácí hospic,“ říká Jančářová. Snaha v roce 2005 ale vyzněla do ztracena, protože iniciátorka myšlenky hospicové péče odešla na mateřskou dovolenou. Ani ještě nebyl vytvořený tým sester a lékařů. V květnu 2019 se už ale „zrodil“ Domácí hospic Antonínek. „Nabídku stát se součástí týmu jsem ráda přijala. Zpočátku jsem pracovala na dohodu, ale postupně jsem se stala vrchní sestrou, kterou dělám druhým rokem,“ pokračovala Jančářová, podle které má mít vážně nemocný v terminálním stavu možnost se rozhodnout, jestli dožije doma, nebo v nemocnici. „Vždy je nejdůležitější, aby rodina a nemocný vše probrali s vedoucím hospice. Můžeme jim navíc doporučit i další služby Charity, třeba pečovatelskou službu nebo odlehčovací pobyty. Na prvním místě však stále zůstává přání nemocného,“ je přesvědčená vrchní sestra.

Nejvíce ji potěší, když pacientům předá svůj pozitivní pohled na svět, když se společně ještě zasmějí. „Vím, že je moc těžké a smutné, když někdo odchází, ale snažím se to každému trošku zpříjemnit a odlehčit, nemocného třeba pohladím, usměji se a povídám si s nimi. Moc ráda poslouchám jejich životní příběhy a zkušenosti, to padají bariéry a člověk se tak vlastně stává součástí rodiny, což je pěkné, ale i zavazující,“ uvědomuje si Jančářová.

Sílu do dalších dnů čerpá v kruhu rodiny. Jako relax ji slouží dobré knihy, práce na zahradě nebo projížďka na kole. „Baterky ale dobíjím taky při službě na dětské pohotovosti v nemocnici, což někomu přijde nepochopitelné. Je to ale zase jiná práce, vím, že malí pacienti se uzdraví a mají celý život před sebou,“ vysvětluje vrchní sestra Domácího hospice Antonínek.