Nejvyšší vojenský duchovní, plukovník Jaroslav Knichal z Nedachlebic, exkluzivně pro DOBRÝ DEN

Když v roce 2000 vstoupil do služeb římskokatolické církve, ani ve snu jej nenapadlo, že se jednou chopí „žezla“ nejvyššího vojenského duchovního. Plukovník Jaroslav Knichal, rodák z Nedachlebic, byl ve vojenském kostele svatého Jana Nepomuckého na pražských Hradčanech v úterý oficiálně uveden do funkce hlavního kaplana Armády České republiky.
„Určitý čas jsem zvažoval, jestli službu hlavního kaplana přijmout, a nakonec po zvážení všech pro a proti souhlasil. Je to pro mě velká výzva,“ říká v exkluzivním rozhovoru pro DOBRÝ DEN Jaroslav Knichal, který byl hlavním kaplanem jmenován 1. června. Po vysvěcení na kněze sloužil tři roky jako duchovní v Přerově, aby nastoupil základní vojenskou službu v Litoměřicích a Velké Hleďsebi a v roce 2003 se stal vojenským kaplanem 7. mechanizované brigády.

Na službu hlavního kaplana jste nikdy nepomýšlel? Jaká byla vaše reakce, když nabídka přišla?
Ani ve snu mě to nenapadlo. Osobně jsem měl představu, že ve službě vojenského kaplana zůstanu maximálně osm let a pak se vrátím do farnosti, do které mě pošle otec arcibiskup Jan Graubner.

V čem je hlavní rozdíl mezi vojenským a hlavním kaplanem Armády ČR?
Jako vojenský kaplan jsem byl daleko více v intenzivnějším každodenním styku s vojáky, navštěvoval jsem je a hovořil s nimi. Teď se starám hlavně o chod duchovní služby po stránce organizační, už nejsem v tak intenzivním kontaktu s vojáky jako dříve. Hlavní náplní je řízení duchovní služby, včetně zajišťování kontaktu s jednotlivými církvemi působícími na území republiky a s ostatními duchovními službami zemí NATO. Zastupuju duchovní službu na mezinárodní úrovni, odpovídám za výběr a další vzdělávání vojenských duchovních.

Máte za sebou zahraniční mise v Iráku, Kosovu i Afghánistánu. Jaké bylo vaše poslání?
Hlavně být s vojáky. Každý větší kontingent má svého kaplana, který je s nimi nejen na misi, ale i během výcviku. Naslouchá starostem a radostem, vykonává bohoslužby českým vojákům a na mezinárodních základnách i pro koaliční vojáky. A kaplan se snaží vyplnit i jejich volný čas, aby následující den plnili na sto procent všechny úkoly, které je čekají.

Co bylo nejtěžší?
Velmi náročné byly okamžiky při zranění nebo úmrtí vojáků, ať už českých nebo koaličních. Ale zatím jsem svého rozhodnutí služby vojenského kaplana nikdy nelitoval.

Kněžskou službu jsem začal vykonávat v Přerově, ale po třech letech přišla nabídka z armády. Dnes svou farnost nemáte. Nechybí vám?
Přiznám se, že si někdy postesknu, zda by mi nebylo lépe na malé vesnici, kde bych vedl obyčejný život faráře. Ale jsem člověk, který má rád výzvy. Vnímám to jako velké obohacení mého kněžského života, které po návratu do farní pastorace zúročím. Poznávám spoustu zajímavých lidí nejen z vojenského, ale i společenského nebo sportovního života.

Už odmalička jste chtěl být knězem?
Nechtěl, toužil jsem po kariéře fotbalisty. Odmalička jsem hrával aktivně za TJ Nedachlebice, kde jsem to dotáhl až do I. A třídy, a když jsem sloužil v Přerově, oblékal jsem patnáct let dres Sokola Lazníky v okresním přeboru. A ještě dodnes, když mi to čas dovolí, absolvuji zápasy nebo turnaje Staré gardy Nedachlebic.

Byli k vám soupeři méně důraznější, když věděli, že hrají proti faráři?
Za dlouhé roky jsem měl i u soupeřů mnoho přátel a kamarádů, ale na hřišti jsme si nic „nedarovali“. Ani jsem nechtěl, aby proti mně hráli v „rukavičkách“.

Jak často se dnes vracíte domů do Nedachlebic? Co pro vás znamenají?
Snažím se každý víkend, v obci žije maminka a bratr s rodinou. Do rodné vesnice se vždy rád vracím a budu vracet. Vždyť Nedachlebice, to je domov, odpočinek od povinností a setkávání s přáteli, spolužáky.

Hlavním kaplanem jste byl jmenován na čtyři roky. Co dál?
Mandát je možné ještě na další čtyři roky prodloužit. A pak se vrátím do pastorace a počkám, do které farnosti mě otec arcibiskup Jan Graubner pošle.