Maršov. Tam, kde končí cesta

Maršov. Tam, kde končí cesta
Foto: repro z knihy Maršov - osudem zkoušená dědina  /  Maršov v roce 1967
Maršov Zprávy 16 / 03 / 2017

Masivní sesuv půdy, který před padesáti lety téměř vymazal Maršov z mapy, je dosud největším, který postihl Českou republiku

Ráno otevřete okna dokořán a nadechnete se tak čistého vzduchu, že se vám z toho zatočí hlava. Ticho kolem jen tu a tam vyruší štěkot psů. Na toaletu musíte na dvůr a vodu, tu můžete odebírat jen z vlastní studny. A když chcete mít teplo, je třeba zatopit v kamnech nebo krbu. Auto tady přes den potkáte jen zřídka, takže na procházce si to můžete bez obav rázovat třeba prostředkem silnice. Vaše cesta nebude dlouhá. Vede na jihovýchod a skončí po několika minutách. Zkrátka, dál už není kam. Pro někoho idyla, pro jiného nehostinné místo.
Jsme v Maršově, nejmenší části Uherského Brodu. Na místě bez vody, kanalizace, plynu a mobilního signálu. Kdo si chce zatelefonovat, musí vyšlapat kopec, na kterém se tyčí budova bývalé školy, dnes environmentální centrum brodského DDM. Na místě, kde se před padesáti lety dala do pohybu těžko představitelná masa 120 tisíců metrů čtverečních půdy. Ta se do vesnice v údolí začala tlačit v únoru 1967 a zastavila se až po dvou měsících. Výsledek největšího půdního sesuvu v poválečné historii republiky byl tristní. „Přírodní katastrofě unikly jen čtyři ze třiatřiceti obytných i hospodářských stavení. V Maršově tehdy žilo 117 obyvatel. Bez zásahu přírodních sil zůstala jen škola na kopci a domy s čísly popisnými 2, 12 a 13. Desítky místních musely opustit své domovy. Většina z nich se přestěhovala do Uherského Brodu. Do čtvrti, které se ve městě neřekne jinak než Nový Maršov,“ přibližuje Elen Sladká, mluvčí Uherského Brodu. Město dnes do míst, kde žije pouze dvaadvacet stálých obyvatel, vrací postupně život. „Po letech sem zajíždí pošta, radnice zajišťuje místním dětem odvoz do školy. Jedním z problémů, které se musí řešit, je stav silnice, která tady končí. A také nedostatečné pokrytí signálem mobilních operátorů.“

První praskliny po 50 letech
„Chodila jsem ráno po třetí hodině dojit do kravína, když se jednoho dne ozvalo velké praskání. Nevycházelo z jednoho místa. Neznámý zvuk byl slyšet všude kolem. Občas to tak „škublo“, že jsem se až lekla,“ vzpomíná na začátek osudného roku Marie Gabrielová. „Ty zvuky se ozývaly dlouho, možná i celý rok. A hlavně v noci. Nebudili jsme se, to ne. Ale jakmile jsem šla do práce, nešlo to přeslechnout.“
Letos dvaaosmdesátileté rodačce, která Maršov nikdy trvale neopustila, bylo v roce 1967 dvaatřicet. Dům Gabrielových s číslem 12, ve kterém dnes matka čtyř dětí žije sama, patří ke třem, kterých se katastrofa nedotkla.
Stavení se neštěstí vyhnulo také proto, že stojí na protilehlém svahu. Menší praskliny na jeho zdech se objevily až letos. „V ložnici jsou na dvou místech. U okna a nad dveřmi, vidíte?“ ukazuje Marie Gabrielová na dlouhé rozpojené pásy. „A taky se mi zdá, že už nejdou dobře zavírat hlavní dveře od domu,“ pokračuje. „Zima byla plná sněhu a okolní půda je jako houba. Takže svah tady zjevně pracuje také,“ nabízí vysvětlení vnuk Petr Gabriel. On sám sice sesuv nepamatuje, ale postižená místa zná důvěrně. Jako dítě tady společně s kamarády podnikal spoustu výprav do polorozpadlých nebo zcela zničených domů. A také do poničených sadů, vinohradů a jam, která tady zůstaly ze II. světové války po bombardování. „Na několika místech, třeba ve vinohradech, uvidíte ještě dnes velké pukliny. Jsou tak obří, že se do nich schová dospělý člověk.“

„Stěhovat se? A kam bych měla jít?“
Marie Gabrielová pracovala většinu života v maršovském zemědělském družstvu. A stěhovat se do města nechtěla krátce po katastrofě ani poté, co ovdověla. „Společně s manželem Františkem a dětmi, dcerami Marií, Ludmilou, Hanou a synem Františkem, jsme tady prožili spoustu krásných let. Stěhovat jsme se nechtěli. Navíc ani peněz nebylo nazbyt a hlavně - odejít nebylo kam,“ vzpomíná stařenka. Navzdory svému pokročilému věku si i dnes udržuje pravidelný denní rytmus vyplněný prací. Minulý týden si zasadila nový česnek, o víkendu okopala jahody. V dalších dnech se už chystá na pole, kde jí rostou brambory. „Na příbuzné nejsem odkázaná. Jen sama na sebe,“ usmívá se. „Syn František mi ve městě nakoupí všechno, co potřebuji. A strach třeba ze zlodějů? Ten nemám. Mám dva ostré psy, kteří mi už jednou pomohli. Asi před třemi lety kolem obcházeli nějací podomní prodejci. Psi se rozštěkali, já jsem jim ukázala mobil, takže dostali strach a hned utekli. Nevěděli totiž, že tady žádný signál nemáme…“

autor: JAROSLAV CHUDARA
TOPlist

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace