„Měl jsem štěstí. Žiju si svůj sen“

„Měl jsem štěstí. Žiju si svůj sen“
Foto: ara  /  Tomáš Hamrlík
Bojkovice Zprávy 17 / 09 / 2015

Přízemí někdejší bojkovické školy a soudu, kterým procházíme, jsou prostory bývalého vězení. „Moje pracovna s číslem jedna je tak první celou, vidíte?“ žertuje Tomáš Hamrlík, ředitel Muzea Bojkovska. Třiatřicetiletý historik samozřejmě žádným vězněm není. Naopak. Tomáš Hamrlík patří k těm, pro které je jejich práce osvobozujícím koníčkem a inspirací bez hranic.
Na Muzeu Bojkovska, kde byl nedávno kuriózně jediným zaměstnancem a šéfoval tak sám sobě, je výjimečnost vidět při pohledu do každé z jeho expozic. Všechny vznikly díky pomoci obyvatel Bojkovska, které Hamrlíkův muzejní projekt oslovil a řadu z nich bez nadsázky nadchl. Exponáty nosili a dodnes jimi muzeum zásobují ve stylu „Bojkovjané sobě“. „To víte, že se mi splnil sen,“ usmívá se.
Výjimečný je také Hamrlíkův tým. Do práce totiž chodí se svojí manželkou Evou, která je druhou zaměstnankyní. Hamrlíkovy v muzeu doplňuje na pár hodin v měsíci ještě konzervátorka, knihovnice a také dvě průvodkyně, které přicházejí střídavě na víkendy.

Jaký je to pocit mít vysněnou práci? Žít si svůj sen?
Dá se říct, že jsem měl to štěstí, že cesta k mé vysněné práci byla přímá. O historii a region jsem se zajímal už od školních let.

To vás tedy muselo nesmírně popouzet, když jste viděl původní stav muzea.
Nejen mně se nelíbily miniaturní prostory, které byly vyhrazeny na zámku Nový Světlov. Neutěšená situace se však stala také inspirací. Byla impulsem pro založení Muzejního spolku Aloise Jaška. U jeho zrodu v roce 2007 jsem byl společně s Markétou Klimentovou a dalšími lidmi, kterým situace nebyla lhostejná. Společně jsme cítili, že když už město má od roku 1931 muzeum, tak by se mělo spíš dál rozvíjet než stagnovat. Proto jsem se přihlásil do výběrového řízení na ředitele v roce 2010. Přestalo se tedy jen kritizovat a nastal čas ukázat, že jsem také ochoten udělat něco pro změnu stavu, se kterým jsem nebyl spokojen.


Prý jste získal místo jediného zaměstnance nového muzea až ve druhém výběrovém řízení. Je to pravda?
Víte, po studiích historie a muzeologie na Slezské univerzitě v Opavě jsem dva roky učil na obou stupních základní školy v Žeravicích. Říkal jsem si tehdy, že možná učitelem i zůstanu. Prioritně kvůli výuce dějepisu. I když - chvíli jsem učil i fyziku. Ředitelka mě postavila před hotovou věc. Řekla: „Jste chlap, tak budete učit i fyziku.“ (úsměv) Bavilo mě to s dětmi a nemůžu říct, že bych byl ve školství nešťastný. Objevilo se ale výběrové řízení na místo ředitele muzea, které mělo vzniknout jako příspěvková organizace města. Radnice ale nakonec zrušila první kolo, do kterého jsem se vůbec nepřihlásil. Pak ale město vypsalo další soutěž a objevil se tlak z muzejního spolku. Objevily se hlasy, že když jsme kritiky situace a nikdo vhodný se nenašel, tak se o místo musím ucházet já. Přiznávám, měl jsem obavu, ale šel jsem do toho.

Z čeho jste měl obavu?
Muzeum sídlilo na zámku a nebylo tehdy jasné, v jaké podobě bude dál existovat. Krajně nejistá byla i další finanční podpora. Stálá expozice na zámku skončila kvůli jeho rekonstrukci, mezitím se depozitáře přestěhovaly do bývalé budovy soudu, ve které jsme dnes. Nezodpovězených otázek bylo bezpočet. Říkal jsem si: Co s tím? Psal se první leden 2010, když jsem muzeum převzal, a utěšoval mě fakt, že zřízením muzea jako příspěvkové organizace město vyslalo signál, že mu na muzeu záleží. Budova byla až po střechu plná a já v první chvíli vůbec nevěděl, co muzeum vlastní, protože celková inventarizace sbírek byla na samém počátku.

Nevěděl jste, co muzeum vlastní?
A to byl právě důvod mých obav. Když si člověk uvědomí, že má pod střechou tisíce sbírkových předmětů, k tomu přibližně deset tisíc svazků muzejní knihovny, a to vše je potřeba uspořádat… Zkrátka, vypadalo to neutěšeně. Tehdy mi přišel vhod také vůbec první studijní obor. Před nástupem na univerzitu jsem totiž v Luhačovicích maturoval na střední škole v oboru knihkupec. Tady jsem dostal základy, které se mi dodnes hodí. Ale zpátky k muzeu. Netušil jsem, jestli mě nečeká fiasko, jestli muzeum nakonec úplně neskončí. Proto jsem měl obavy. Mohl byste se i roztrhat, ale pokud zřizovatel neřekne, že muzeum patří do okruhu jeho zájmu, nemáte šanci.

Ta šance naštěstí přišla.
Na podzim 2010, po komunálních volbách, kdy se obměnilo vedení radnice, jsem předložil svůj pohled na věc. Tedy že muzeum musí být pod jednou střechou, blíž lidem a dostupné. S čímž už dříve řada lidí nesouhlasila, chtěli mít muzeum na zámku. Byla ve mně malá dušička. Jednak bylo období ekonomické krize, navíc jsem věděl o lidech, kteří si pletou muzeum s institucí, která „sežene předměty, umístí je do místnosti, pověsí ceduli MUZEUM a tím vše končí“. Jenomže to je hluboký omyl. Muzeum musí rozšiřovat sbírkový fond, konzervovat, ošetřovat, prezentovat a starat se o předměty po všech stránkách. Naštěstí ve vedení města byli a jsou lidé, kteří dali muzeu, a tedy historii Bojkovic, zelenou.

Na co se muzeum zaměřuje?
Neshromažďujeme předměty jen tak, bez rozmyslu. Jako každé muzeum máme definovaný sbírkotvorný plán a sběrnou oblast. Tou je region Bojkovska a Moravských Kopanic. Pro muzeum byla vždy dominantní historie a etnografie. Když jsem nastoupil, vadilo mi, že zde nejsou zastoupeny novější dějiny. Tedy i každodennost. Byla zde díra, kterou zacelila nová expozice na téma padesátých let 20. století.

A ta se stala hitem, o kterém se ví v celé republice.
Je pro mě příjemným překvapením, jaký mají lidé zájem. Chtějí vědět, co nového se chystá, pravidelně k nám dochází základní i mateřské školy, klub důchodců Světlov, návštěvníci města. Místní si zvykli nosit předměty, fotografie. Takže stále můžeme doplňovat náš sbírkový fond. Musíme ale vybírat pečlivě. Zrovna dnes jsme získali stylovou promítačku se spoustou negativů. Mně se myšlenka zapojení veřejnosti velmi líbí. Bojkovjané vědí, že jsme jejich muzeum, že jsme tady pro ně.

Padesátá léta nemají dobrou pověst, spousta lidí na nástup komunismu nevzpomíná v dobrém. Nyní patří toto období k   retro stylu. Jak si to vysvětlujete?
Že se takříkajíc „strefíme“ a retro bude v módě, to jsme před rokem 2012, kdy jsme expozici chystali, vůbec netušili. Naopak, lidé lamentovali, co to ten Hamrlík tahá do muzea za předměty, vždyť bude z muzea skladiště. (smích) Když pak přišli do expozice, která má formu věrné kopie bytu, byli někteří velmi překvapení. Veřejnost připomínku padesátých let, která spousta lidí stále pamatuje, přijala. Většina předmětů je v ní stále funkční. Třeba televizor z roku 1957, který máme v obývacím pokoji, je jeden z vůbec prvních v Bojkovicích. Do sbírky ho věnoval jeho majitel Josef Krahula z Pitína. Plánujeme také zprovoznění soukenického stavu, který čtyřicet let nefunguje. Jde nám o to předvádět dobové předměty, ale ne u všech je to možné. V případě expozice z padesátých let jsou v provozu například mixér, rozhlas, gramofon, televize.

V rámci muzejních nocí otevíráte lidem depozitáře, což je nezvyklé.
Nejen expozice tvoří muzeum. Chceme, aby lidé poznali muzeum v celé jeho šíři včetně technického zázemí, muzejní knihovny či konzervační dílny. Málokdo například tušil, že může přijít a jako badatel prozkoumat předměty či studovat publikace v muzejní knihovně. Stačí k tomu vyplnit badatelský list. Následně dostanete k dispozici vše, co chcete vidět. Muzejní knihovna je výhodná hlavně pro studenty. Vzpomínám si, jak jsem coby student sháněl materiály v Uherském Hradišti a Brodě a nakonec jsem zjistil, že stačilo přijít do muzea v Bojkovicích…

Studenti mohou přijít i mimo dny otevřených dveří?
Ano a nejen oni. Pokud třeba někdo studuje například dějiny útrpného práva a chtěl by znát, co máme ve sbírkách, rádi ho přivítáme. Zasedne si do badatelny, kde si dokumenty prohlédne, nafotí, a k dispozici je mu také zmiňovaná muzejní knihovna. Spolupracujeme s Národní knihovnou v Praze. Náš fond je kvalitní, v knihovně máme deset tisíc svazků a větší část z nich je obsažena v on line katalogu na webu. Pokud jde o veřejnost, ta do depozitářů smí pouze výjimečně.

Muzeum je aktivní také na sociálních sítích. To je záměr?
Samozřejmě. Třeba Facebook nás dokáže rychle zpopularizovat, navíc okamžitě dostáváte v komentářích zpětnou vazbu.  

Máte vůči svým návštěvníkům nějaký dluh?
V hlavě nosím ještě stále jednu myšlenku, možná utopistickou. Na každý pád nám chybí expozice Moravských Kopanic. Přitom muzeum bylo už v čase svého vzniku orientované právě také na ně. Mimochodem, jedná se navíc o jeho sběrnou oblast. Přímo nad námi, nad horním patrem, je půda, kde by expozice jednou mohla vzniknout. Zároveň si ale uvědomuju, že pro zřizovatele není jednoduché uvolnit několik milionů na další expoziční prostory.

Na schodišti k muzeu stojí knihovnička plná svazků. Inspirovali jste se velkými městy, kde se šíří projekt Přečti a vrať?
Spíš bych to nazval projektem Přečti a nech si. (úsměv) Lidé nám do sbírkového fondu knihovny nosí často i románovou literaturu, tu ale neshromažďujeme. Nevyužitelné tituly proto dáváme volně k dispozici.

Není nepohodlné, když v budově muzea sídlí také pošta?
Naopak, považujeme to za velkou výhodu. Pro nás je to vlastně vynikající. Lidé chodí na poštu pravidelně, takže vědí, co je u nás nového. Navíc muzeum také poskytuje služby turistického informačního centra, takže návštěvníci mají vše pod jednou střechou. Nejčastějším dotazem lidí, kteří do Bojkovic přijedou, je, kudy se dostanou k zámku a kde je muzeum. Takže první turistický cíl už dosáhli. (úsměv)

autor: JAROSLAV CHUDARA
TOPlist

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace