2. Díl – 1952 – 1991 – Od kompasu po radiostanice

Vývoj začal vysílačem teploty

Se stavebním rozmachem v areálu tehdejšího Aeropalu se velmi rychle rozvíjel i výrobní program. Vedle jednoduchého montování zástrček, motoampérmetrů, náramkových kompasů a prvních autobusových ventilů, které bylo přeneseno z provizorních prostor U Pučalíka, se začínalo v nové budově M1 pracovat i na náročnějších výrobcích a po roce přešla výroba zásuvek a zástrček do Elektro-Pragy Tanvald. Závod na Slovácku dostal svůj první vývojový úkol. Zpracovat novou koncepci odporového vysílače teploty pro využití v leteckém i dopravním průmyslu. Vybavení pracoviště, kde se vývoj realizoval, odpovídalo pochopitelně tehdejší době a ke zkoušení a hledání nových řešení se využívaly prostředky, které byly doslova po ruce, jako například tlakový hrnec. Vedle problémů s vybavením vývojové dílny se nový závod potýkal s nedostatkem vývojářů. Na Slovácko začali nejprve přicházet vzdělaní a zkušení odborníci z Prahy, které lákala nová výzva i možnost získání služebních bytů. Rozvoj nového závodu pamatoval také na služby svým zaměstnancům. Vývojové pracoviště se rozšiřovalo rovněž o chemickou a elektrickou laboratoř.

První radiostanicí Hradišťan

První zkušenosti s mechanickou výrobou sbírali zaměstnanci tehdejšího hradišťského Aeropalu na ampérmetrech, kompasech a jednoduchém příslušenství pro letecký a automobilový průmysl. Ambice tehdejších budovatelů dnešní značky MESIT však sahaly výš. Už v roce 1955 padlo rozhodnutí o vývoji leteckých radiostanic a už za rok začaly práce na první z nich, která získala označení LUN (Letecká unifikovaná norma) 3521 neboli VKP-10. V oboru se jí také začalo říkat podle místa zrodu Hradišťan. Stejně jako rozjezd celého podniku v padesátých letech, i první radiostanice vznikala "na koleně" a její vývoj řídili Ing. Julius Kodrík a Ing. Milan Zámečník. Celou soupravu radiostanice tvořil blok přijímače s vysílačem, napájecí zdroj, měnič a usměrňovač, prutová anténa, krystalový mikrofon. Radiostanice sloužila pro radiové spojení paluby letadla s pozemními řídicími středisky leteckého provozu. Do své výbavy ji dostávala malá sportovní letadla, například aerotaxi L-200 z LETu Kunovice. Velmi rychle se LUN 3521 stala klíčovým výrobkem pro mladý podnik a do roku 1968 jich v mechanických dílnách celého Hradišťanu, později Vltavanu a od roku 1958 Mikrotechny, vzniklo na čtyři sta souprav.

Radiostanice chloubou Mikrotechny

Po úspěchu první radiostanice VKP-10 „Hradišťan“ byl hned v roce 1962 zahájen vývoj další radiostanice VKDC-1. Konstrukční tým vedl Ing. Vratislav Kovář, který radiostanici vyvíjel na základě tehdejšího moderního trendu. Elektronky nahradily tranzistorové a integrované obvody. Na rozdíl od radiostanice VKP-10 - Hradišťan, která byla v letadlech umístěna na palubních deskách, byla základna VKDC-1 usazena do draku letadla a pilot měl v řídicí kabině pouze ovládací skříňku a na „kniplech“ tlačítka. Vyráběna byla hlavně pro malý dopravní letoun L-410, z nedalekého podniku LET Kunovice. Do roku 1976, kdy byla výroba utlumena, vzniklo v dílnách tehdejšího MESITu téměř 1000 ks. Pro L-410 a malé dopravní a sportovní letouny už byla určena malá palubní radiostanice VDK-1, která byla osazena nejnovějšími elektronickými prvky, jak pasivními, tak aktivními, a byla doplněna mechanickým ústrojím pro přepínání kanálů. Vedle ní se pro toto letadlo a další malá letadla vyvíjely další přístroje, které byly už více jak z poloviny elektronizovány.

Unikátní navigační systém

V roce 1969 začal MESIT vyvíjet nový navigační systému VOR/ILS, na němž se podíleli Ing. Jiří Krča a Ing. Antonín Slavík. Nový navigační systém byl na svou dobu velmi progresivní a byl vybaven nejmodernějšími prvky. Samotný systém tvořily dva bloky, které byly umístěny v blízkosti pilota, aby měl dostatek informací při vzletu i přistání, včetně polohy v leteckém koridoru. O rok později pokračovalo vývojové oddělení v práci na jednofázovém výkonovém měniči, a také na přístrojích kontroly chodu motoru, které byly dodávané do Moravanu Otrokovice pro malé letouny Z 42 a Z 43. V roce 1971 byl ukončen vývoj soupravy palivoměrů pro L-410. Dopravní letoun z LETu Kunovice měl v draku letadla rozmístěno osm nádrží, z nichž každá měla svůj vysílač palivoměru. Jejich hodnoty byly staženy do kabiny pilota, kde se zobrazovaly na ukazateli paliva. Souběžně s vývojem soupravy palivoměru se vyvíjel i modernizovaný přístroj pro řízení „kráčejícího bagru“ pro povrchové doly na severu Čech. Souprava přístrojů z MESITu pomáhala dispečerovi ovládat ze své kabiny ve výšce 70 metrů pohyb důlního obra.

Spirometry a tachografy

Do portfolia výrobků spadaly například i spirometry a tachografy. MESIT vyvíjel dva druhy tohoto přístroje: střediskový a osobní spirometr. Střediskový spirometr byl určen pro potřeby lékařů. MESIT ho vyvíjel společně s pracovníky Výzkumného ústavu lekárskej bioniky v Bratislavě. V MESITu vyrobili funkční vzorek spirometrické sondy a v Bratislavě bylo provedeno základní měření. Mimo sondu MESIT vyvíjel i desku elektroniky pro spirometr. Osobní spirometr bylo zařízení pro samotné pacienty, kteří si díky němu mohli zjistit kdykoliv základní údaje. Tachografy měly v MESITu dlouho tradici a jsou vyvíjeny dosud. Jsou to přístroje, které registrují čas, rychlost jízdy, délku přestávek na odpočinek, údržbu a jméno řidiče. V roce 1990 se tyto tachografy využívaly v autobusech Karosa (s výjimkou městských autobusů) a v nákladních automobilech Tatra a Liaz.

Černý pátek MESITu

MESIT má vepsánu ve své historii i jednu z největších průmyslových havárií na našem území. Zřícení výrobní budovy M1 se proměnilo v tragédii, při níž přišlo o život osmnáct zaměstnanců MESITu. Černý den MESITu, 23. listopad 1984, začal přitom zcela normálně. Až při střídání směn ve 14.42 se celým areálem MESITu rozlehla silná rána a vše zahalil oblak prachu. Ve výrobní hale M1 se zřítil strop budovy a s ním i všechna tři podlaží. V sutinách zahynulo sedmnáct pracovníků a jeden nepřežil následky havárie v nemocnici. Štěstím v neštěstí bylo právě časování tragédie, protože při střídání směn nebyly na svém pracovišti stovky lidí, které by se zřejmě staly dalšími oběťmi havárie. Na místě tragédie vznikl pomník, u kterého si všichni zaměstnanci připomínají černý pátek 23. listopadu a památku osmnácti svých spolupracovníků.  

Příběh MESITu

Hradišťan v Hradišťanu

Slovácko je kraj bohatý na kulturu a tu pod svá křídla převzal výrobní závod hned po svém vzniku. V roce 1955 přešel do Závodního klubu podniku Hradišťan stejnojmenný folklorní soubor, který už měl tehdy vysoký kredit. Do souboru přešla některá děvčata ze závodního pěveckého kroužku a dívčí složka nabrala na síle. Jednáním s nadřízenými orgány se podařilo získat prostředky na mzdu pro tehdejšího primáše Jaroslava Staňka a Marii Plachou. Další zájmové aktivity se rozvíjely s rostoucím počtem zaměstnanců a vznikaly nové kroužky. Později převzal mladý podnik prostory restaurace U Burešů, kde po adaptaci vznikl nový závodní klub. Z bývalé restaurace se stěhoval po dostavění prvního patra administrativní budovy v mařatickém areálu, kde vznikl vedle nových kluboven i velký sál s kapacitou 500 diváků. Novou fotokomoru získal i fotokroužek, který na oplátku velmi zodpovědně dokumentoval život v rozvíjejícím se závodu. Úspěšný byl také výtvarný a divadelní kroužek. Závodní klub v tehdejší Mikrotechně se stal centrem kulturního dění v celých Mařaticích a zanedlouho je přerostl. Závodní klub Mikrotechny se sloučil se Závodním klubem kunovického LETu a pod názvem Sdružený závodní klub se stěhoval na Mariánské náměstí v Uherském Hradišti a později i do prostor Reduty. Definitivní domov našla zájmová a kulturní činnost leteckých závodů v roce 1986 v novém Domu kultury (dnešní Klub kultury), který byl postaven nedaleko dnešního Masarykova náměstí. Investorem významné stavby byl MESIT.

Zajímavosti z MESITu

1 130 - Průměrný výdělek jednoho zaměstnance byl při startu výroby v roce 1952, tedy před měnovou reformou v roce 1953, 1 130 Kčs. Pro ilustraci: kilogram chleba stál tehdy na vázaném trhu (na lístky) 8 Kč, másla 80 Kčs, kostkového cukru 15,70 Kč.

23 - Deset let po založení podniku se mladý závod orientoval stále více a více na vývoj vlastních výrobků. V roce 1962 pracoval na třiadvaceti vývojových úkolech orientovaných na měřicí přístroje a v podniku pracovalo 1 101 zaměstnanců

1979 - Rok kolaudace největší budovy v areálu MESITu M3. Celý objekt byl plně klimatizován, okna se nedala otevírat kvůli prachu a konstantní vlhkosti a teplotě. V době kolaudace byla budova M3 největším klimatizovaným objektem ve střední Evropě. Na střeše budovy byly koleje pro vozík, který zvnějšku umýval okna.