Jan Antonín Baťa, rodák z Uherského Hradiště, získal včera v rámci oslav Dne samostatného československého státu Řád Bílého lva in memoriam. Z rukou prezidenta Miloše Zemana jej na Pražském hradě převzal vnuk John G. Nash. Do Česka přicestoval z Bostonu s manželkou Janou Nash. Před návštěvou Prahy stihli krátce navštívit také Baťovo rodiště. Mimochodem, John G. Nash byl před čtyřmi lety u toho, když se v Hradišti na břehu Moravy odhalovala socha mladého Jana Antonína. „Při pohledu na ni si vybavuji vlastní dětství. Díval jsem se na řeku nebo na oceán a přemýšlel. Takové pojetí nejen připomene mého předka, ale zároveň může zdejší lidi inspirovat,“ říkal tehdy.

Který pocit u vás převládl ve chvíli, kdy jste se dozvěděl, že prezident Zeman udělí státní vyznamenání Janu Antonínu Baťovi? Byla to satisfakce?
Ano, satisfakce převládla. Byl jsem velmi potěšen zprávou, že Jan Antonín získá po dlouhých letech přehlížení poctu v zemi, ve které se narodil. Státní vyznamenání si zcela jistě zaslouží.

Ptám se proto, že komunistický režim v bývalém Československu vykreslil Jana Antonína Baťu jako kolaboranta a postaral se tak o to, že ve spojení s jeho rodinou je tady stále nejznámější Tomáš Baťa.
Pro naši rodinu bylo vnímání Jana Antonína v Česku velmi bolestivé. Vzpomínám si, jak jsem navštívil českou ambasádu, tuším, že to bylo v roce 1992, tedy už po pádu režimu, a stále jsem slyšel narážky na jeho osobu. Něco ve stylu: Jan Antonín? Aha, ten zrádce…

Média občas v textech na téma globalizace trhu zmiňují Jana Antonína Baťu jako vůbec prvního podnikatele, který zacílil na celý svět. Souhlasíte s tímto názorem?   
Jednoznačně je to pravda. Když se postavil do čela firmy po Tomáši Baťovi, tak firma měla jen dvě továrny mimo území Československa. Bylo to Borovo v dnešním Chorvatsku, kde pracovalo asi 150 lidí, a dalších 70 lidí se zaměstnávalo v Indii. Tam se ale výrobní prostory ještě pronajímaly. To všechno se začalo rychle měnit. Kromě Zlína, který už skvěle fungoval, vybudoval v Česku také Otrokovice, Zruč nad Sázavou, Třebíč, Sezimovo Ústí, přispěl také k rozmachu anglického Tilbury, mířil do Francie, Brazílie a dál do Indie. Byl skutečným průkopníkem globalizace trhu.

I když si na vzájemné setkání s dědečkem už nevzpomínáte, byl jste tehdy malé dítě, která rodinná vzpomínka na Jana Antonína je ta nejsilnější?

Odpovím takto. Kdybyste se Jana Antonína zeptal, kdo byl jeho největší hrdina v životě, tak odpoví, že bratr Tomáš. Což rozhodně něco vypovídá o jeho povaze. Média spíš vyzdvihují, že Tomáš a Jan Antonín byli nevlastní bratři. Oni ale žádní „poloviční bratři“ nebyli. O charakteru dědečka svědčí také to, jak se zachoval, když odkoupil byznys od Tomáše. Mnoho lidí stále neví, že to byl právě Jan Antonín, který pokračoval ve vedení firmy a nikdy za řízení nepobíral Tomášův plat. Pracoval zadarmo.

Řídíte se nějakou zásadou Jana Antonína?
Nejraději mám motto, které napsal chvíli před smrtí. Pravda vyplave nahoru tak jako olej na vodu.

Dokázal byste vystihnout osobnost Jana Antonína jedním slovem nebo větou?
John G. Mash bere do ruky mobil a ukazuje snímek s dědečkovým citátem. Na obrazovce se rozsvítí: Cílem kapitalistů je vydělat peníze. Někteří, vedle toho, hledají moc. Naším cílem je - člověk, lidé, rodiny. Výdělek, peníze, budovy, stroje, moc - jsou nám jen prostředky.

Mimochodem, nosíte boty od Bati?
Bohužel ne. Ve Státech nejsou příliš k dostání. Tak většinou kupujeme jiné značky. (smích)