„Neutíkejte na svátky do Alp, ale k rodině“

„Neutíkejte na svátky do Alp, ale k rodině“
Foto: ara  /  Páter Rudolf Chmelař
Zlechov Zprávy 24 / 12 / 2015

S páterem Rudolfem Chmelařem o smyslu adventu a Vánoc, ale také o útěcích, samotě a předčasném Štědrém večeru

„Času nemám nazbyt. Nevoláte v právě nejvhodnější termín. A dopoledne? To už vůbec nemám volno. Snad po Vánocích… Anebo počkejte. Když přijedete přesně a neprotáhneme to na víc než půl hodiny…
Kdybych nevěděl, že do sluchátka odpovídá kněz, vsadil bych se, že jsem popletl číslo a požádal o schůzku zaneprázdněného podnikatele, politika nebo úředníka. Zkrátka, první setkání „naslepo“ s farářem Rudolfem Chmelařem jsem si představoval jinak. Nakonec jsme se setkali, i když jen na nezbytně nutnou dobu, o kterou páter požádal. „Je to hektická doba. Zkrátka advent,“ usmál se páter s omluvným pokrčením ramen. A pozval mě za dveře klasického rodinného domu, který ve Zlechově slouží jako farnost.

Otče, jak se má člověk zklidnit, když s nedostatkem času bojují i faráři?
Ke vší smůle je to jeden z paradoxů. Na jedné straně sami vyzýváme k tomu, aby se člověk dokázal zklidnit, ztišit, zpomalit. A na té druhé prožíváme hektické období, ve kterém zpovídáme věřící a připravujeme ve farnostech Vánoce se vším všudy, tedy včetně zajišťování stromků. Proto je i pro nás důležité nalézt si čas a využít ho k tomu, abychom se zastavili k modlitbě a zamyšlením nad rokem, který právě končí. Se začátkem adventu nám začíná církevní rok. Advent je tedy jakousi výzvou k novému začátku. Spočívá třeba v tom, že lidé jdou ke svátosti smíření, ke zpovědi. Právě v tomto čase ještě více pomáháme, třeba pomazáním nemocným a přestárlým. Jen za třetí adventní víkend jsem udělil 250 pomazání nemocným v kostelích. Dnes je úterý a to mám volnější den. Takovou neděli, kdy přijímám návštěvy. Vy jste jedna z nich.

Končí jeden z nejdramatičtějších roků v dějinách. S ohledem na duševní zdraví začíná být četba nebo sledování zpráv nebezpečnou činností. Souhlasíte?
Říkáte přesně to, co před adventem zaznělo na setkání kněžích ve Velehradě. Vystoupil na něm páter Vojtěch Kodet, karmelitán. Připomněl telefonát s věřící, která si stěžovala na špatný pocit, který má ze zpráv. Že situace s uprchlíky v Evropě je už neúnosná, že politici si nevědí rady s řešením problému, že se uzavírají hranice. Odpovědí jí bylo: „Podívejte se - je dobré být mírně informovaná, ale přestat se na to dívat.“ To znamená nepřemýšlet o tom, co sám nemohu ovlivnit. Neboť to člověku bere klid a pokoj. Zlo je navíc oboustranné. Z jedné strany se mezi uprchlíky mohou přimíchat radikálové, z druhé strany si pak někteří domácí politici staví na nesnášenlivosti s imigranty kariéru. To všechno nás pohlcuje a ochromuje. Přestáváme život prožívat. Necháváme se ochromit zlem.

Nacházíme se v čase, kdy je vhodné bilancovat a zklidnit se. Ale zdá se, že většině společnosti to dost dobře nejde. Nebo ano?
Jde o problém celé západní civilizace. Východní národy obviňujeme z nicnedělání a lenosti, ale lidé odtud dokáží víc prožívat život a užívat si klid. My ne. Nechali jsme se tlačit časem, penězi, ekonomikou, politikou. V tom spočívá náš problém. Nedokážeme vypustit a oprostit se od tlaku. Advent nám přitom říká, ať právě nyní vypustíme z hlavy všechno, co nás celý rok ochromuje. Říká, ať to všechno zkusíme odevzdat Bohu a zkusíme najít klid a sílu k tomu, co nás čeká. Tím, že jsme ztratili praktikující víru, přestali jsme žít nadějí, že něco může být lepší. Že i můj vlastní postoj k životu se může změnit k lepšímu. Adventní čas proto může být novým začátkem mého pohledu na dění kolem, na svět. Na zmatky, které se dějí. Víte, člověk se jimi může, ale nemusí nechat pohltit. Pokud ho zmatek zahltí, život se stává ještě rychlejším, intenzivnějším, ale také hektičtějším. To pak žijete méně dozrálý život. Nesmíte si jej nechat rozbít hrozbami, které nás obklopují.

Na cestu za snadnějším životem si leckdo bere berličky třeba ve formě alkoholu. Forem jak uniknout z reality je víc.
Všechno má svůj dvojsečný břit. Nejen alkohol a drogy patří k útěkům z tohoto světa. Psychických problémů je stále víc, takže člověk může vlastně utéct i na psychiatrii.

Jak to myslíte?
Znám případ mladého muže, který byl hospitalizován na psychiatrii, a najednou se mu nechtělo vrátit se do normálního světa. Našel tam svůj útěk před problémy, které svět přináší. Těch útěků je skutečně víc. Mimochodem, co je to vlastně dovolená? Co je ve své podstatě lyžování v Alpách? Odpovědí je, že lidé si o vánočních svátcích plánují pobyty mimo domov. To jen potvrzuje, že Evropa ztrácí ponětí domova jako takového. Domova, kde jsou všichni blízcí pospolu.

Co je špatného na vánoční cestě za sněhem?
Podívejte se na to tak, že existuje člověk, který si uvědomuje, že jeho rodina nefunguje tak, jak by měla. Takže se zorganizuje útěk do Alp, který zastře problémy. Člověk tam zažije příjemnější chvíle a je vzdálen nepříjemným zprávám z jeho okolí, které ho jinak rozrušují a znepokojují. Útěků je zkrátka mnoho a člověk si najde vždy ten, který mu nejvíc a nejlépe vyhovuje. Někdo to řeší jednoduše alkoholem a drogami, což je ze všeho nejdostupnější. Jiní utíkají poněkud složitěji. Třeba ke sportu do zemí, kde zažijí místo této pochmurné zimy krásné léto. To jsou útěky člověka. Vůbec nejčastěji pak člověk utíká sám od sebe. Od svých myšlenek. Advent nás však naštěstí vede k tomu, abychom se zamysleli nad svým životem. Sami nad sebou. Jak život prožíváme. Co je podstatné a co je pro další život zbytečné.

Nespočívá problém hlavně v rodině, kdysi „základu státu“? Lidé stále častěji, raději a dobrovolně žijí sami. Být „single“ je diktátem nové módy. Co si o tom myslíte? Tito lidé by se třeba i chtěli setkávat, ale nemají s kým.
Tento životní styl je evropským trendem úpadku ve vztazích. Už jen to, že lidé nežijí v manželství, je úpadkem. K ničemu se nezavazují, chybí jim zodpovědnost. Říkají si - co když mě partner přestane bavit? Odejdu. A pokud máme děti? Odejdu i tak. Zkrátka, za lepší se často považuje komunikace s rodinou přes skype nebo přes další sociální sítě. Lidé si myslí, že stačí být on-line. Vůbec nejvíc tento úpadek vidíme na dětech. Jsou schopny mezi sebou komunikovat přes internet, mít se rády, ale také si s jeho pomocí ubližovat. Ale když pak mají hovořit mezi sebou, najednou zjišťují, že to nedokáží. To je ale všeobecně známý trend tohoto přetechnizovaného světa. Jenomže právě tím se rozpadají rodinné vztahy. Neboť jestliže chci s někým něco sdílet, říct mu něco z očí do očí, od srdce k srdci, tak potom s ním musím být. Chce to určitou oběť z mé strany. A v tom je další potíž, protože člověk se bojí oběti. Dnes si myslíme, že štěstí najdeme tehdy, když si sami co nejvíc dopřejeme. Ovšem to je jeden ze základních a největších omylů. Štěstí totiž nacházíme jen tehdy, když ho dopřejeme druhým.

Hovoříme tedy o sobectví, které v nás zapouští kořeny?
Je to trošku o sobectví dnešní doby. Písmo svaté říká, že blaženější je víc dávat než dostávat. To prý v nadsázce platí hlavně pro boxery. Není to pravda. Platí to vždy a za všech okolností. To, co já dám navíc, to se mi vrátí v dobrém pocitu a štěstí. Ale musím něco dát, nesmím být sobec. Do rodinných vztahů se musí investovat. A toho se dnes bojíme, a proto hledáme únikové cesty. Třeba formou života stylem single.

Co si má počít člověk, který investuje své nejhlubší city, ale druhá strana je zahodí?
To je těžké. Samozřejmě, pokud hodně investujeme, očekáváme od druhého to samé. Jenomže každý člověk je v Božích očích originál. A také každý dokáže dávat jen v určité míře a nikdy ne stejně. Ostatně i Ježíš říká: „Dávejte a nečekejte nic nazpět.“ Až teprve potom budete mile překvapeni, když ten druhý vám podá ruku ve chvíli, kdy už to nebudete čekat. Ale znovu říkám - jde o sobectví dnešní doby. Lidé si odvykli a odvykají si dávat.

Což může přispět k další ztrátě víry…
Nikdy se nesmí ztratit víra, že už nemůže být lépe. Ač neviditelně, Bůh je stále v nás a vede nás v dalším poznávání a dozrávání. S ním dokáži pochopit hlouběji smysl věcí, které se týkají mého života. I vánočních svátků. Rok od roku jsou pro mě nové. A proč? Protože jsem o rok dozrálejší.

Něco se ale určitě nemění. Bez čeho se vaše Vánoce nikdy neobejdou?
Rituál mám spíš v intenzivním setkávání se s lidmi, které mám rád. Často jezdím třeba dva dny před Vánocemi a s nejbližšími si udělám Štědrý večer v předstihu. A víte, jaké je pro mě nejúsměvnější přání? Pane faráři, hlavně si přes svátky hodně odpočiňte. (smích)

Na který vánoční dárek vzpomínáte nejraději?
Zrovna loni jsem dostal jeden nejkrásnějších v životě. Poprvé jsem zažil Štědrý večer den před opravdovým Štědrým večerem. Darovali mi ho moji známí z rodiny kmotřence, kteří žijí v Ústí nad Orlicí. Pozvali mě a připravili krásný večer se vším všudy. S dětskými koledami a dárky. A také jsem byl vyzván a dělal stejný rozhovor jako vy nyní se mnou. Ale tehdy se ptala celá rodina. Bůh nám tehdy dopřál milost okamžiku, ve kterém si člověk spoustu věcí uvědomil až do hloubky. Víte, lidé neustále očekávají, že pod stromečkem dostanou to nejlepší značkové zboží, ten nejvýkonnější tablet, mobil, televizi. Neuvědomují si, že nejkrásnější je setkat se s lidmi, kteří tady další Vánoce už nemusí být. Sám jsem ztratil už tolik lidí, kteří se mnou slavili Vánoce… Tvořili zázemí a krásu mých Vánoc… A jsme znovu u dozrávání člověka a pochopení pravé podstaty Vánoc. Vyjadřují narození Ježíše Krista, nového začátku. Měli bychom si právě v tomto čase uvědomit, že Bůh nás miluje a na všechny má stejný požadavek. Máme se snažit pochopit to nejpodstatnější v životě. Že jsme milováni Bohem, ale také těmi, kteří nás obklopují.

autor: JAROSLAV CHUDARA
TOPlist

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace