Památkový domek získal omítku z hlíny a slámy

Památkový domek získal omítku z hlíny a slámy
Foto: sal  /  O záchranu domku se postaral Jan Káčer, etnograf Slováckého muzea v Uherském Hradišti.
Topolná Zprávy 21 / 08 / 2018

Štítová stěna památkového domku č.p. 93, který stojí na návsi v Topolné, je opět jako vymalovaná. Už se nedrolí. Po dlouhých pětadvaceti letech se dočkala nové omítky, kterou muzejníci vyráběli a nanášeli tradiční technikou z hlíny a slámy. Bývalá selská usedlost ze začátku 19. století je totiž od roku 1958 zapsaná na seznamu kulturních památek.
„Stará omítka byla už ve špatném technickém stavu, dělala se ještě v minulém století při generálních opravách, kdy usedlost přešla pod muzejní správu. A zub času udělal své,“ potvrdil Jan Káčer, etnograf Slováckého muzea v Uherském Hradiště, které je majitelem objektu.
Zemědělská usedlost sloužící jako muzeum v přírodě je památkou lidového stavitelství. I proto jsou vyloučené opravy moderní technikou. Muzejníci vsadili na tradiční omítku z hlíny a slámy, kterou si vyráběli „na koleně“. „Není to žádná velká alchymie,“ usmívá se Káčer, který jako základ omítky použil hlínu z Jarošova. „Jde o kvalitní tučnou hlínu z bývalého hliníku, je hodně jílovitá, svého času byla vyhlášená. I celý kopec Rochus je z ní, což je velká deviza pro zdejší muzeum v přírodě,“ pokračoval etnograf.
Když se hlína proseje, putuje společně s řezankou slámy do speciální míchačky, která vyrobí „těsto“. Jako pojivo slouží voda. „Kdybychom to dělali úplně jako za starých časů, tak vykopeme jámu, ve které hmotu zpracujeme šlapáním,“ připomněl Káčer, který se stará o finální podobu omítky. „Už to mám v ruce, poznám, jestli přidat vodu nebo hlínu s řezanou slámou, abychom získali správnou konzistenci. Ještě před nanášením zdivo ometeme a lehce pokropíme vodou, aby omítka dobře držela a vydržela léta,“ pokračuje.
S omítáním mu pomáhali Zdeněk Stýskal a Ladislav Olšák, pracovníci Slováckého muzea, kteří byli zpočátku hodně skeptičtí… „Hleděli na mě trošku jak na blázna, nevěřili, že se omítka na zdi udrží, a přesvědčovali mě, ať použijeme aspoň rákosové pletivo. Ale šlo to i bez něho,“ říká s úsměvem Káčer, kterému hrálo do karet počasí. Omítka dobře vysychala. „Možná až moc rychle, někdy jsme ani nestihli nanést umíchanou várku omítky, pod slunečním paprsky ztrácela potřebnou konzistenci,“ podotkl. Na závěr se stěna několikrát přelíčila vápenným mlékem.

autor: PETR ČECH
TOPlist