Namátkou. Motocyklový závodník Karel Abraham, ale ten ještě školu dokončuje. Nebo Alexandr Pospíšil, absolutní světová špička mezi rytci kovů. A pokud jde o region, tak Vlastimil Peták, rytec zbraní, nožů a šperků z Kunovic. Vyjmenovat absolventy Střední školy - Centra odborné přípravy technické Uherský Brod, jejichž práci uznávají doma i za hranicemi, na to by stránka, kterou právě čtete, nestačila. Škola, jejíž věhlas se paradoxně šíří rychleji v cizině než doma, má za sebou velké změny. Od od úterý 1. listopadu ji vede někdejší starosta Uherského Brodu a bývalý krajský radní Ladislav Kryštof. Ve funkci vystřídal Pavla Římovského, jenž nový školní rok zahájil místo Milana Pechala. Tedy muže, bez kterého by první a stále jediná puškařská škola v zemi nevznikla. „Mám přece jen už důchodový věk. Zlínský kraj, dnešní zřizovatel školy, se rozhodl ke změně a já jsem jeho žádosti nakonec vyhověl,“ říká Milan Pechal. I když ho v posledních měsících potrápilo zdraví, dnes je ve svých 66 letech znovu ve formě.

Když se vrátíme o čtyřiadvacet let zpět, tedy do časů, kdy jste jako ředitel začínal, co vás napadne?
Že se mi podařilo školu postavit.

Jak to myslíte? Obrazně?
Když jsem školu převzal, v lavicích zde bylo jen 150 žáků a byla zde pouze jediná dílna, která patřila zbrojovce. Tehdy, v roce 1992, bylo zřizovatelem ministerstvo průmyslu, kam jsem často jezdil s prosbou o finanční podporu. Potřebovali jsme totiž dostavět dílny, ale také vybudovat nový moderní domov mládeže. Nenechával jsem se nikdy odbýt. Měl jsem totiž již na počátku představu o zcela jiné škole, kam se k nám začnou sjíždět žáci z celé republiky. Zkrátka - chtěl jsem, aby naše škola byla něčím specifická, což se myslím podařilo.

Odkud se vzal nápad zřídit právě puškařský obor?
V době, kdy jsem školu přebíral, byla výuka čistě strojařských oborů mimo zájem veřejnosti, ale i budoucích studentů. Každý chtěl být manažerem, ekonomem, podnikatelem, ale nikdo soustružníkem, frézařem, brusičem nebo zámečníkem. Cítil jsem, že je důležité zůstat věrný určitému zaměření školy, ale také ukázat široké veřejnosti, že i strojírenské obory mají budoucnost, o čemž už nyní nikdo nepochybuje. Navíc se přímo nabízela velmi úzká spolupráce s Českou zbrojovkou. A také mě fascinovalo, že student puškařského oboru jako svou závěrečnou zkoušku bude dělat zbraň, která musí být naprosto přesná, ale zároveň i pěkná na pohled. Vzhled totiž prodává. Navíc puškař musí umět zpracovávat železo, dřevo, umělé hmoty a ostatní prvky. Což je široký záběr, který představuje a dává netušené možnosti. Víte, ruční práce je u puškařiny základ. Na stroji dokážete vyrobit spoustu věcí, ale aby měl výrobek duši… To vám zajistí jen ruce a hlava. To je také základ pro výběr studentů. Nejde nám jen o zručnost, ale především o inteligenci.

Škola je díky zbrojovce skutečnou raritou. Jen málokterý ředitel může říct, že každý absolvent získá hned po vyučení nebo maturitě práci. V tomto případě navíc v prosperující firmě. To je dohoda, na kterou musíte být hrdý.
Je to tak. Provázanost se zbrojovkou je velká. Vždyť i naše škola k ní původně patřila.

Většinou platí, že kdo umí pracovat ručně, nemá znamenité studijní výsledky, a naopak.
Mým cílem bylo připravit nabídku všech typů vzdělání pod jednou střechou. Škola nyní nabízí vzdělání ukončené výučním listem, maturitní zkouškou a po střední škole je tady možné ještě pokračovat v bakalářském studiu. Ve středoškolském vzdělání nabízíme tři směry - strojírenský, puškařský a rytecký,  takže si každý žák může vybrat obor přesně dle svých možností. Díky této koncepci mohou naši studenti navíc neustále pokračovat ve studiu. Třeba od výučního listu až k bakalářskému titulu, což se nám osvědčilo. Mezi středními školami je tato koncepce unikátní, protože bakalářské studium nabízí málokterá střední škola.

Jak je to možné?
Původně jsme byli pobočkou Vojenské akademie v Brně. Tady je zajímavostí, že polovina dnešních mistrů a učitelů odborných předmětů tuto formu civilní vojenské školy vystudovala. Řešení se našlo i poté, co dnes už bývalá ministryně obrany Vlasta Parkanová zakázala výuku civilistů na vojenských školách. Spolupráci jsme nakonec navázali s Vysokou školou báňskou v Ostravě.

Když odbočíme. Vyrobil jste si někdy vlastní pušku?
Ano. Když to zkrátím, byla to křesadlovka a doutnákovka.

Škola se za vašeho působení zařadila mezi evropskou špičku. A postavení mezi nejlepšími puškařskými školami na kontinentu si stále drží. Jak jste to dokázali?
Na začátku jsme se museli podívat po Evropě, protože u nás ani na Slovensku žádná podobná škola neexistovala. Museli jsme si zmapovat nabídku podobných středních škol v Evropě, a z této nabídky vybrat pro nás nejvhodnějšího partnera. Zájem jsme nakonec zacílili na dvě školy. První z nich byla v rakouském Ferlachu a druhá v německém Suhlu. Na požadavek ministerstva školství jsem následně vypracoval učební osnovy pro nový obor puškař a technik - puškař. Později jsme dopracovali i osnovy na rytce zbraní. Pokud jde o spolupráci se školami, ta nejužší se navázala s vůbec nejlepší evropskou školou, která sídlí ve Ferlachu. Skvěle funguje už několik let a doufám, že se to nezmění. Mimochodem - zrovna nedávno, na začátku října, u nás probíhal čtrnáctidenní výměnný pobyt pro studenty z Rakouska. Součástí jejich pobytu byly také soutěže.

Jak taková soutěž vypadá?
Tvoří je teoretická a praktická část, tedy vlastní výroba. Tentokrát šlo o dvě soutěže, v prvním týdnu si žáci vyráběli vlastní nože a ve druhém prováděli dokončování pažeb z výřezů. Samozřejmě jsme dělali i další aktivity, které jsou běžné pro obor puškař a technik - puškař, takže jsme studenty z Ferlachu vzali na střelnici, aby si i zastříleli. Mimo tyto výměnné pobyty se zaměřujeme na společnou výrobu zbraně, která školu později reprezentuje na mezinárodních výstavách.

Škola patří mezi pravidelné účastníky světové výstavy v Norimberku. Právě tady je prý čeština slyšet velmi hlasitě. Je to pravda?
Pokud myslíte na počet českých zástupců, tak nejspíš ano. Mohu potvrdit, a velmi mě to těší, že mezi všemi českými firmami máme spoustu našich absolventů. Potěšitelné také je, že se k naší škole stále hlásí. Zájem o studium byl u nás vždy velmi velký. Momentálně jde o 384 studentů včetně dálkových. Pochází ze všech koutů republiky a také ze Slovenska.

Školství se věnujete celý život. Jak si bez něj poradíte?
V důchodu se snažím dohánět všechno to, na co jsem neměl ve funkci ředitele čas. Po škole se mi ale stýskat bude. Vždyť jsem v ní prošel téměř všechny funkce. Pracoval jsem jako vedoucí vychovatel, mistr odborného výcviku, vrchní mistr, zástupce ředitele pro praxi a nakonec jako ředitel. Pokud budu zdravý a bude zájem, tak rád škole pomůžu. Zatím ještě stále pracuji v řídicím výboru česko-rakouského projektu a jeho vedoucí Petr Husník má zájem na tom, abych zůstal. Uvidíme, jak se situace vyvine. Jsem také aktivně činný v krajské hospodářské komoře nebo v brodském hokejovém klubu.