Pěšky z Vatikánu do Babic za 36 dnů. O chlebu a marmeládě!

Pěšky z Vatikánu do Babic za 36 dnů. O chlebu a marmeládě!
Foto: archiv Dominika Machuči  /  Dominik Machuča se vypravil na 1200 kilometrů dlouhou pouť z Vatikánu do Babic.
Babice Zprávy 23 / 05 / 2018

I když si hned první týden sáhl na dno psychických sil, zatnul zuby a za 36 dní se vrátil z Vatikánu domů do Babic. Jeho jediným dopravním prostředkem přitom byly boty! Dominik Machuča ušel více než 1 200 kilometrů, na poutní cestě jej doprovázel glejt od faráře a chléb s marmeládou.
„Hlavně jsem toužil zažít dobrodružství a odvázat se od moderního stereotypního života, s náboženstvím to nemělo nic společného. Jsem ateista,“ vysvětlil důvody cesty jedenadvacetiletý Machuča, který se inspiroval u známého. Šel v jeho šlépějích. „Jeho putování před půldruhým rokem mě naprosto ohromilo, fascinovalo, chtěl jsem to taky zkusit. Když jsem pak měl prodloužit smlouvu v práci, která mě příliš nenaplňovala, tak jsem odmítl a vyrazil autobusem do Říma,“ pokračoval poutník.
Ještě předtím ale navštívil faráře v Novém Veselí, od kterého si vyprosil dobrozdání psané v italštině a němčině, podobné glejtu pro středověké poutníky. Na oplátku knězi slíbil, že domů vyrazí od hrobu sv. Petra ve Vatikánu. „Když jsem jeho dopis ukázal na farách, nabídli mi nocleh a většinou i jídlo. V poutních místech jsem ani nemusel nic říkat,“ usmívá se Machuča, který měl maximální podporu rodičů i kamarádů. Ale možná i proto, že jim vyložil karty na stůl až týden před odjezdem. „To byl záměr, šlo o kouzlo okamžiku. Všichni byli nadšení, nikdo mě neodrazoval.“
Z itineráře denně ukrojil v průměru 35 kilometrů, prošel skrz pět států - Vatikán, Itálii, Slovinsko, Maďarsko a Slovensko. „Nejvstřícnější lidé byli ve Slovinsku. Když mě viděli s krosnou na zádech, hned se vyptávali a nabízeli pomoc. A taky mě zaujala nádherná příroda,“ svěřil se Machuča, který většinou spával pod širákem nebo na farách. Ale jednou spal na černo také v hotelu… „To bylo v Lublani. Už jsem se chtěl uložit někam za město, když jsem potkal dva Rusy na dovolené. Spřátelili jsme se a nabídli mi nocleh v hotelu, do kterého mě propašovali. Měli totiž jen pokoj pro dva,“ vzpomíná mladík. Nejkrušnější okamžiky prožil první týden v Itálii. „Když jsem na mapě viděl, jak malý kousek mám za sebou, byl to nápor na psychiku. A navíc jsem zrovna šel dlouhé kilometry mezi městy po cestě za silného větru a deště, kde nebyl žádný přístřešek ani stromy, jen mě míjeli šílení italští řidiči. To bylo deprimující a taky nebezpečné, silní vítr mě totiž házel do silnice.“
Putoval s krosnou, která měla asi dvacet kilogramů. To nejcennější měl na nohách - boty. I proto si je na noc přivazoval ke spacáku a usínal s doklady a penězi v kapse. „Bezpečnost byla na prvním místě, držel jsem se nepsaných pravidel spaní pod širákem, vybíral jsem taková místa, abych minimalizoval riziko přepadení, krádeže,“ zdůraznil Machuča, kterému po celou trasu dělala doprovod marmeláda a toustový chleba. „To bylo vlastně jediné jídlo, které jsem měl neustále u sebe. Jinak jsem využíval pohostinnosti na farách, kde jsem občas kromě večeře a snídaně dostal i něco na cestu,“ ocenil vstřícnost hostitelů.
Třebaže se doma ještě ani neohřál, už zvažuje, že roli poutníka ještě jednou zakusí. Jeho snem je Santiago de Compostela, jedno z nejvýznamnějších poutních míst v Evropě. „Určitě to stálo za to, doporučuje všem. Takže další cestu nevylučuju,“ potvrdil Machuča.

autor: PETR ČECH
TOPlist

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace