Prahu vyměnil za Vlčnov. A žije si svůj sen

Prahu vyměnil za Vlčnov. A žije si svůj sen
Foto: sal  /  Petr Blaha
Vlčnov Zprávy 18 / 08 / 2016

„Tady, na konec ruky, dáme nový čep. Ten přitáhne končetinu znovu k tělu. Mimochodem, než upadla, tak ji můj předchůdce upevnil na velmi podobný.“
Stojíme v zahradním ateliéru vlčnovského restaurátora a kamenosochaře Petra Blahy. Natáčení hororu ani žádné akční scény se ale nechystá. Petr Blaha jen názorně ukazuje, jaký konec postihl jinak nepřehlédnutelnou sochu Panny Marie, která stojí na náměstí v Buchlovicích. Právě v těchto dnech jí vrací ztracenou kondici. Zubem času poničená socha prochází kompletní omlazovací kúrou. Čeká ji očištění, zatmelení, impregnace a zkrášlení v podobě pozlacení korunky. „A ta nová ruka, tu vymodeluju z pískovce,“ doplňuje kamenosochař, jehož životní dráha je plná krkolomných zatáček.

Která byla ta první?
Za všechno, co umím, vděčím svému strýci, kamenosochaři Pavlu Šimčíkovi. Po mé matce jde vůbec o nejdůležitějšího člověka, který kdy vstoupil do mého života. Strýc Pavel je tím, kdo má bez nadsázky na svědomí způsob, jakým žiju a co dělám.

Čím vás tak ovlivnil?
Všechno začalo brigádou, která se nakonec proměnila v dlouhodobý pobyt. Strýc mi nahradil rodiče, bydlel jsem s ním a učil se od něho deset let. Věnoval se mi. Byl to on, kdo ve mně objevil talent. Když se dnes podívám zpět, tak nevím, jestli bych se o někoho dokázal postarat stejně nebo ještě lépe.

Kdy ta velká proměna začala?
To se musíme vrátit o dvaadvacet let zpátky, kdy jsem s kamenem začal pracovat poprvé. Už předtím jsem ale vzhlížel k práci, kterou strýc tehdy odváděl. Podílel se třeba na opravě Národního divadla v Praze, jezdil opravovat zámky, hrady. Moc jsem si přál, aby si mě vzal pod svá křídla, a tento sen se mi nakonec splnil. Strýc Pavel byl a zůstává mým druhým otcem. Ten pravý mi zemřel velmi brzy…

Jste rodák z Vlčnova, do školy jste začal chodit po přestěhování rodičů v Uherském Brodě, pak jste se až do 35 let usadil v Praze. Proč jste se vrátil?
Za všechno může obyčejný telefonát. Na druhém konci se ozvala jedna zákaznice z Trenčína. Měla zájem o kamenickou práci na své zahradě. To nakonec pomohlo tomu, že jsem se vrátil do Vlčnova. Než jsem měl slovenskou zakázku dokončenou, dostal jsem nabídku na další tři práce v regionu. Jsem strašně rád, že se to stalo. Mimochodem, domů do Vlčnova jsem z Prahy nechtěl také proto, že jsem si myslel, že mě moje řemeslo v regionu neuživí.

Neříkáte si tedy, že jste se měl vrátit dřív?
Ale ano, ale ničeho nelituju. Mám Vlčnov a okolí velmi rád. Když si ráno pustím televizi a vidím ty každodenní zácpy na pražských cestách… Sám jsem jezdil do strýcova ateliéru z Prahy do Popovic u Brandýsa nad Labem. Což představovalo dvě hodiny za volantem tam a stejně dlouho zase zpět.

Při pohledu na neopracovaný kámen mám respekt. A vy prý tvrdíte, že se kamenosochařina dá naučit. Skutečně?
Řeknu vám malý příběh z doby, kdy jsem se staral o strýcův dům s ateliérem. Mohl jsem si tam pozvat kamarády. Každý z nich dostal kámen, který jsem si od strýce vyprosil, a zkoušel vytvořit vlastní dílo. Byla to práce a zábava v jednom a divil byste se, co hezkého může vzniknout také pod rukama laiků.

Máte nějaký oblíbený materiál? Surovinu, o které víte předem, že vám půjde dílo od ruky?
Super materiálem je opuka. A také pískovec, se kterým pracuju vůbec nejčastěji. Třeba zlatá opuka, která se těží v Praze a nyní se už, kvůli ubývání zásob, ponechává jen na nejdůležitější pražské památky, ta má mimořádné vlastnosti. Když je čerstvě vytěžená, tak je materiál, samozřejmě s nadsázkou, měkký jako máslo. Dláto v něm zanechává krásné drážky. Na opuce je navíc zvláštní, že okamžitě po zpracování vypadá jako 500 let staré dílo. Materiál chytá velmi rychle patinu.

Ta otázka asi není na místě, ale - neblíží se čas, kdy už v kraji nebudete mít co opravovat? Obce i města v posledních letech dbají na opravy sakrálních památek, spousta z nich je už po obnově.
Čekám, kdy začnu opravovat sám po sobě. (úsměv) Ale vážně, práce je v okruhu sto kilometrů od Vlčnova dost, a já nezneužívám situace. Musíte být pokorný. Občas se totiž stane, že i když už máte podepsanou smlouvu na stole, tak se obec dostane do problémů a potřebuje opravit mnohem důležitější věci než kříž nebo menší památku. Proto dokud nemám památku doma v dílně, nikdy s prací předem nepočítám.

Vaše kamenická značka PB je na skrytých místech vyryta také na českých ambasádách v Římě nebo Budapešti. Na tyto zakázky se asi nedá zapomenout.
Po rozdělení federální republiky jsem byl součástí skupin, které pracovaly v Itálii a Maďarsku. V Římě, kde jsme opravovali kamennou fasádu a kašnu, na nás dohlížel i tehdejší velvyslanec ve Vatikánu Martin Stropnický. Pamatuju si, jak byl přísný a jak se někteří kolegové jeho příchodu a kontrol obávali. (smích) Pokud jde o kamenické značky, ukrývají se u spárů a na dalších místech, která nejsou vidět. Ovšem i výjimky se najdou. Nedávno jsem viděl jednu skutečnou raritu. Na zadní straně kříže, který stojí v okrese, je nepřehlédnutelným písmem vyryto „Opravoval jsem to já v roce 2005“. (smích) Nápis je přitom větší než ten na přední straně…

Když odbočím, dokážete si svůj život představit bez své práce?
Uvědomuji si, že mám velké štěstí, že nemusím za prací dojíždět. Ale kdyby nebylo zbytí, půjdu dělat cokoliv, abych zabezpečil rodinu. Nebudu si na nic hrát a prohlašovat, že bych to bez současné práce nepřežil. Na druhou stranu, nikdy jsem nebyl zaměstnaný, nikdy jsem neměl nad sebou žádného šéfa. Když vidím, jak třeba zaměstnance v supermarketech cepují za to, že malá čokoláda leží v regálu nakřivo, tak to nechápu. Nebo jak i spousta mých kamarádů má den rozdělený na minuty, jak cestují letadlem málem víc než autem, jak spí s telefony a jak polykají prášky na spaní… To si pak říkám, že vlastně žiju jako v pohádce. Nebo lidé, co šéfují doma, v rodině a pak v hospodě… Jsou bez ustání tak důležití, až jsou směšní.

Pohádka se ale před dvěma lety začala měnit v drama. Co se stalo?
Z ničeho nic se mi svět obrátil naruby. Přitom všechno šlo skvěle. Manželka Marcela měla před porodem dvojčat, byli jsme v euforii. Natěšeně jsme lepili slony a žirafy na zeď dětského pokoje. A najednou bylo všechno jinak. Byl pátek a já místo přípravy odpoledního grilování na zahradě mířil v sanitce do nemocnice v Praze. Ráno jsem rázem nemohl vstát, špatně se mi dýchalo. Život mi tehdy zachránila lékařka Markéta Kratochvílová, dnešní primářka brodské nefrologie. Před dvěma lety pracovala na stejném oddělení v Praze a byla to ona, komu vděčím za další život. Když ostatní nade mnou už pomalu lámali hůl, konzultovala situaci s profesorkou Ryšavou. Zkrátka, zasáhla mě nevyléčitelná nemoc ANCA, kterou v Česku trpí 86 lidí. Nemoc, kterou v Americe diagnostikovali teprve v roce 1997, napadá ledviny, plíce a oči. V podstatě jde o to, že látky, které by vás měly chránit, se proti vám obrátí a začnou ničit. Mně hrozilo selhání ledvin, byl jsem v těžké fázi. Transplantace nakonec nebyla nutná. Mám za sebou výměnu kostní dřeně, chemoterapie… Dnes jsem pod pravidelnou kontrolou, každé dva měsíce musím na nové testy. A denně polykám třicet prášků.

Necítil jste na sobě před kolapsem nějakou změnu?
Zhruba dva týdny mi nebylo dobře. Přičítal jsem to nervozitě z nenarozených dětí. Předtím jsem totiž vůbec nebýval nemocný. Vlastně jsem nikdy nemarodil. A naráz jsem nemohl vyjít do patra. Sílu jsem bral z myšlenky, že tady nemůžu nechat manželku se dvěma tehdy ještě nenarozenými dcerami. Naštěstí je dnes všechno pryč a s manželkou se společně těšíme, jak dvojčata Alžběta a Karla rostou.

Jak vám nemoc změnila priority?
Totálně. A když někdy začínám machrovat, tak si pokaždé vzpomenu, jaké to bylo, když jsem ležel bez hnutí. A jsem zpět pokorně na zemi. Natočil jsem se tehdy i se všemi těmi hadičkami a vývody, co ze mě vedly, na tablet. Když se dozvíte těžkou diagnózu, která se týká jen vás, tak máte co dělat nejdříve se šokem a pak s nepopsatelným pocitem. Nebál jsem se, to ne. Ale přehodnotil jsem všechno.

autor: JAROSLAV CHUDARA
TOPlist

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace