Někdejší uherskohradišťskou věznici vyklízejí dělníci. Její dlouho odkládaná rekonstrukce tak de facto odstartovala. Do objektu, který již desítky let chátrá, by se postupem času měl přesunout okresní soud. Jako smutná vzpomínka na totalitní zvěrstva tu vznikne také Muzeum totality. Jedním z těch, kdo o záchranu věznice řadu let usilovně bojoval, je slovácký senátor Ivo Valenta.

Jako slovácký senátor se věnujete řadě regionálních témat. Proč ale věnujte takové úsilí právě bývalé věznici?
Jedná se o objekt v samotném centru města, který je poslední pihou na kráse Uherského Hradiště. Proto jsem chtěl spolu s ostatními, kterým osud tohoto objektu nebyl lhostejný, pomoci rozhýbat ministerské úředníky k tomu, aby budoucnost bývalé uherskohradišťské věznice aktivně řešili, a nikoliv o tom jen mluvili A to se nám podařilo. Vždyť budova i více než čtvrtstoletí poté, co přešla do majetku státu, stále chátrá. V době, kdy jsem se do tohoto tématu s kolegy intenzivně pustil, se nikdo ze státních úředníků neměl k tomu, aby tento stav začal fakticky řešit. Všechny dosavadní pokusy přišly vniveč a nechaly odpovědné státní úředníky zcela chladnými. Proto jsem se tohoto tématu chopil jako senátor.

Jestli si dobře vzpomínám, vše začalo v létě 2015 peticí za záchranu věznice …
Ano, ale první jednání v této věci začala probíhat daleko dříve. Rekonstrukci věznice jsem si dal jako jeden z prioritních úkolů hned při nástupu do funkce senátora, k čemuž došlo na podzim 2014. Již v lednu roku 2015 jsem inicioval první oficiální jednání v této věci. Ve stejném roce jsem s tímto tématem seznámil také tehdejšího ministra financí Andreje Babiše. Aktivních lidí na Slovácku ale bylo daleko více a já jsem rád za každého z nich. Jde vidět, že záchrana objektu je pro lidi ze Slovácka velmi důležitá. Právě petice měla nastavit státu pomyslné zrcadlo nečinnosti. Vždyť do budovy, která je mementem totalitních hrůz, neinvestovali ani korunu! S tím jsem se nehodlal smířit ani jako osoba, ani jako senátor.

Tím však vaše aktivity v této věci neskončily, je to tak?
Jako senátor jsem apeloval na všechny dotčené instituce a absolvoval mnoho jednání, na kterých jsem se snažil prosadit to, aby se stát konečně zhostil své zodpovědnosti a uvolnil peníze na rekonstrukci bývalé věznice. Snažil jsem se držet hesla: když mne vyhodí dveřmi, vrátím se oknem“. Neustále jsem všechny, kteří v této věci mohli cokoliv udělat, zahrnoval dopisy, apely, dožadoval se a účastnil se osobních jednání a podobně. Zástupce ministerstev jsem zval přímo na místo, aby nerozhodovali od stolu. Jednalo se o mnoho desítek aktivit. Seznam těch nejzásadnějších jsem zveřejnil na svém webu.

Co jste považoval za nejdůležitější argument?
Především fakt, že nejde jen o vlastní rekonstrukci bývalé věznice a vybudování Muzea totality, které by uctilo památku obětí totalitních režimů a uchovalo důležitý odkaz pohnuté historie tohoto objektu. Jde také o to, že budova uherskohradišťského okresního soudu je dnes v doslova havarijním stavu a právě dislokace soudu a dalších justičních orgánů do budovy opravené věznice byla velmi očekáváným řešením tohoto velmi neutěšeného stavu. Není možné, aby soud donekonečna působil v  havarijní budově.

Neměl jste po řadě neúspěchů chuť tento boj vzdát?
To mne nenapadlo. Snažili jsme se naopak ve spolupráci s městem Uherské Hradiště vygradovat tlak na českou vládu. Podařilo se nám „dostat na místo“ několik ministrů, což jsme považovali za velký úspěch. Museli jsme téma neustále rozdmýchávat a přesvědčovat dotčené orgány k tomu, aby konečně rozhodly a zařadily tento záměr do svých priorit. Chvílemi to byl hrách házený na stěnu. Když už svitla naděje, bylo za pár dnů vše jinak. Nebyl jsem ale v boji zdaleka sám. O záchranu věznice usilovala spolu se mnou řada komunálních politiků i sama veřejnost. A určitě nebyly od věci ani opakované poslanecké interpelace v této věci či koncerty nebo muzejní a další umělecké aktivity, které se ve věznici odehrávaly. Všichni jsme věděli, že nám jde o stejnou věc, a bylo třeba spojit síly.

Jste nyní s výsledkem spokojen?
Ano. Vytrvalý tlak sice trval přibližně pět let, ale vyplatil se. Hlas Slovácka konečně zazněl v Praze dostatečně silně. Nejenže má vláda již hotovou základní studii rekonstrukce, je schváleno také financování projektu v řádu několika stovek milionů korun. Desítky let se o budovu nikdo nestaral, je tedy nejvyšší čas na změnu. Teď už nesmíme dopustit, aby se tento vlak zastavil, ani přibrzdil. Nemůžeme dál ztrácet čas. Proto jsem znovu inicioval další sérii koordinačních jednání mezi všemi aktéry, abychom neusnuli na vavřínech. Do té doby, než se rekonstruovaná věznice otevře v novém, s tím prostě nedám pokoj.