Šok vystřídala radost, říká oceněná Martina Marečková

Šok vystřídala radost, říká oceněná Martina Marečková
Foto: Oleg Kapinus  /  Martina Marečková, Osobnost neziskového sektoru roku 2020.
Uherský Brod Zprávy 12 / 02 / 2021

Když se dověděla, že se stala Osobností neziskového sektoru roku 2020, kterou vyhlašuje Asociace nestátních neziskových organizací (ANNO), byla v šoku. Ale prvotní reakci záhy vystřídala radost a hřejivý pocit u srdce. „Ocenění mě nesmírně potěšilo, moc si ho vážím, je důkazem, že moje práce má stále smysl,“ svěřila se Martina Marečková, která už čtvrt století pracuje v Charitě Uherský Brod. Stojí v čele domácí zdravotní a hospicové péče a ještě zajišťuje vzdělávání pro zdravotní sestry.

Vím, že nejste přítelkyně určitých informačních kanálů, chráníte si soukromí. Jak jste se vůbec o vítězství dověděla?

Velmi netradičně. I když nás pan ředitel na pracovním e-mailu nabádal, ať se odpoledne díváme na vyhlášení ankety, řekla jsem si, že se mrknu až druhý den v práci. Doma totiž právě tento informační kanál nepoužívám. Jenže vyhlášení sledovala živě dlouholetá kolegyně Terezka, která mi hned volala. „Marťo, tys vyhrála, věř mi, že mám v očích slzy.“ Nechápala jsem, o čem mluví. Byla jsem v šoku. Zalarmovala jsem ale manžela a zásluhou chytré televize jsem se podívala na záznam vyhlášení, po kterém mi všechno došlo.

Jak vnímáte význam podobných ocenění?

Jde o uznání kvality a nejen pro zdravotní péči, ale pro celou naši organizaci, které jsem více než dvacet let nedílnou součástí. Ocenění patří i mým kolegům a kolegyním ze všech služeb. Největší zásluhu pak mají moje nejbližší kolegyně - sestřičky.

Co považuje v práci za nejtěžší a co vás naopak dobíjí?

Začnu od konce. Dobíjí mě práce se seniory, kteří jsou obrovskou informační studnicí, někteří mají obrovský dar přesně popsat svůj život v rodné vesnici nebo městě. A často i přes závažné zdravotní problémy mají velký smysl pro humor. Stejný efekt má i úspěšné zvládnutí péče u velmi ošetřovatelsky náročného pacienta a skvěle dobíjejí baterky i děti, v mládí moje, teď dvouletá vnučka. Nejtěžší je doprovázení umírajících a podpora rodinných pečujících. Za roky práce v domácí péči jsem se naučila přijímat konečnou fázi života s respektem a se smířením. Umírání není nic špatného, je to přirozená součást života. Ale pro většinu z nás je to stále něco neznámého, čeho se bojíme.

autor: ok, ceh

Tagy článku

TOPlist

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace