V mlze proti sobě vyjely dva vlaky. Srážku nepřežilo pět lidí

Foto: www.hradcovice.cz, Fb  /  11. listopadu 1977 zemřelo u Hradčovic po srážce vlaků pět lidí.

Je časné ráno, 11. listopad 1977.  Na trati zvané Vlárská dráha jedou proti sobě dva vlaky. Ten nákladní, který táhne parní lokomotiva, přepravuje stavební materiál. Osobní souprava veze lidi za prací. Srážka je kvůli husté mlze nevyhnutelná.…
K přímému střetu dochází v půl páté ráno mezi Hradčovicemi a Popovicemi. Bilance neštěstí, jehož okolnosti tehdejší komunistický režim tajil, je otřesná. Smrt našlo v troskách pět lidí, všichni z osobního vlaku.
Jejich památku dnes v místě neštěstí připomíná plaketa, kterou nechala vyrobit Federace strojvůdců Veselí nad Moravou. Šedé písmo oznamuje: Věnováno památce obětí železničního neštěstí ze dne 11. listopadu 1977. Při srážce vlaků u Hradčovic zemřeli strojvůdce Fr. Gazárek a 4 cestující.
U odhalení byli kromě zástupců veselské federace také strojvedoucí nákladního vlaku Jiří Růčka, několik pasažérů, kteří přežili, a pozůstalí obětí.
Smrt v osobním vlaku našel také Miloslav Kryštof, mladík z Hradčovic. Za pozůstalé promluvila u plakety jeho sestra Jana Došková. „Nebylo mu ještě ani dvacet let,“ připomněla penzistka, která má osudný den stále v živé paměti. Miloslav Kryštof pracoval stejně jako ona a velká část rodiny na dráze.
Jana Došková zavzpomínala, jak bratr chtěl, aby ho tehdy vzbudila do práce, ale i ona zaspala a vzbudila se, až bratr odcházel. Ještě se s ní stihl rozloučit a připomenout, ať dává pozor na své nenarozené dítě, které v té době čekala. To bylo naposled, co svého bratra viděla.
Shodou nepříjemných náhod došlo později k záměně jmen obětí. „Kronikář uvedl mylně v obecní kronice, že při neštěstí zemřel Vlastimil Kryštof. Je to nepříjemné také proto, že média z kroniky opakovaně citovala. Bratr zemřelého je přitom naživu,“ vysvětlil starosta Hradčovic Jan Popelka.
Na tragédii u plakety vzpomínal i strojvedoucí parní lokomotivy Jiří Růčka. „Sháněli jsme hasicí přístroje, pomáhalo se s likvidací požáru a také se záchranou cestujících. Takovou nehodu z hlavy nikdy nevytěsníte,“ poznamenal. Že nejde zapomenout, potvrdil i Josef Lidák, který vlakem cestoval. „Po nehodě jsem zůstal zaklíněný pod sedadly,“ říká dnes čtyřiasedmdesátiletý důchodce. „Z tragédie jsem nakonec vyvázl naštěstí jen se zraněnou nohou. Ale když jsem potom jezdil vlakem, tak jsem se při každém prudším zabrzdění chytal sedadel.“