V Norsku můžete na teplý oběd zapomenout, říká diplomat a rodák z Mařatic

Foto: MVCR  /  Velvyslanec Jaroslav Knot při předání pověřovací listiny Jeho Excelenci Gunimu Thorlaciusovi Jóhannesasonovi, prezidentovi Islandské republiky

Tatínek chtěl, aby pokračoval v lékařské tradici. Jenže osud chtěl jinak. Nejdříve pracoval pro skandinávský byznys, pak se vrhl do diplomacie a více jak dvě dekády slouží státu, mimo jiné jako velvyslanec v Norsku. Kromě toho přednáší na Masarykově univerzitě, plynule mluví pěti jazyky a dodnes se jako rodák z Mařatic hrdě hlásí k Uherskému Hradišti, kde stále žije. „Není slastnějšího pocitu, než když v pátek odpoledne vypadnete z Prahy a jedete domů na Moravu,“ říká diplomat a právník Jaroslav Knot v rozhovoru pro slovácký týdeník DOBRÝ DEN S KURÝREM.

Jaké nejsilnější vzpomínky máte na své dětství v Uherském Hradišti?

Když jsme na podzim chodívali jako malé děti z mateřské školky s paní učitelkou na procházky po Mařaticích, měl jsem vždycky hrozně rád, jak se kouřilo z komínů starých mařatských domků, přičemž pro mne se ten úplně nejlepší komín tyčil z pekárny pana Masaříka, z níž se navíc linula lahodná chlebová vůně.

Váš tatínek byl dlouholetým a velmi oblíbeným lékařem Zdravotnické záchranné služby Zlínského kraje. Jaké to bylo vyrůstat v rodině lékaře?

Dovolte mi, abych poděkoval za vzpomínku, kterou jste tatínkovi na stránkách vašeho listu věnovali. Víte, on jako lékař věděl, že nad smrtí se nedá zvítězit. Nicméně jako dlouholetý doktor na ARO a posléze záchranné služby se rval o život každého svého pacienta, aby tento nemusel odejít ze světa předčasně. Na základě svých životních zkušeností ovlivněných jeho milovanou prací proto sestře a mně vštěpoval, abychom nikdy nelpěli na hmotných statcích, byli slušní, neustále se vzdělávali a neodmítli pomoc potřebným. Rád citovával jedno z baťovských hesel: „Svět patří ukázněným.“

Vás nikdy medicína nelákala? Nebo vás naopak od ní rodiče odrazovali?

Taťka si velmi přál, abych se stal lékařem a pokračoval v jeho stopách, což je asi touha nejednoho rodiče-doktora. Ovšem problém byl v tom, že odmalička nesnáším pohled na krev. Rodinnou tradici tedy převzala má sestra Alena, mimochodem dnes vyhledávaná kožní lékařka s mezinárodní klientelou. Nedávno mi potřebovala odebrat krev a musela mne honit po své ordinaci se slovy, že takového poseru, jako jsem já, už dlouho na vyšetření neměla. (smích)

Přesto jste se stal doktorem, nicméně doktorem práv. Proč jste se rozhodl pro studium právě právnické fakulty?

Původně jsem se chtěl stát učitelem. Nicméně jak maminka, tak strejda, kteří se celý život učitelské profesi věnovali, mi tento vznešený nápad rozmluvili. Proto jsem se rozhodl pro studium práv, čehož absolutně nelituji, ba právě naopak. Vedle upotřebení znalostí zejména mezinárodního a evropského práva ve své diplomatické praxi radím významným českým exportérům například jak založit společnost v USA, na co si dát pozor při vstupu na mimoevropské trhy apod. Pedagogické ambice jsem ale tak úplně nevzdal a rád si občas střihnu přednášku pro studenty na Filozofické nebo Právnické fakultě Masarykovy univerzity v Brně.

Vaše profesní kroky však vzápětí zamířily do diplomacie. Plánoval jste tuto kariéru, nebo to byla souhra náhod?

Vždycky jsem chtěl skloubit znalost práva a cizích jazyků, zejména pak švédštiny, jež mne okouzlila během studií v Brně. Na podzim roku 2001 jsem vyhrál poměrně náročný konkurz na právníka Švédské obchodní komory v Praze, kde jsem poprvé přičichnul k obchodní diplomacii. Pracovat pro zájmy švédského, resp. skandinávského byznysu v České republice byla úžasná zkušenost, z níž dodnes čerpám. Po dokončení postgraduálního studia mezinárodního práva, v rámci něhož jsem pobýval rok na Právnické fakultě Stockholmské univerzity, jsem se opět díky úspěšnému výběrovému řízení dostal na Ministerstvo zahraničních věcí ČR, v jehož službách načínám letos 21. rok.

Co člověk musí umět, aby se stal diplomatem? Sám plynně hovoříte pěti jazyky. Je to to hlavní, co musí zájemce o kariéru diplomata zvládnout?

Perfektní znalost minimálně dvou světových jazyků se předpokládá automaticky. Podle mne je ale to nejhlavnější zápal pro výkon zahraniční služby. Záměrně používám slovo služba, neboť jedním z hlavních úkolů velvyslanectví je poskytovat služby českým občanům např. v situaci, když se jim při dovolené u moře ztratí cestovní pas nebo jsou okradeni, či našim podnikatelům, kterým zhusta asistujeme při hledání nových obchodních příležitostí na světových trzích. Abyste mohl diplomatickou profesi úspěšně vykonávat, je třeba být psychicky odolný, komunikativní, nehledět na čas strávený v práci a udržovat si pozitivní myšlení, což někdy není lehké.

Jako diplomat jste působil jak ve Vídni, tak téměř šest let ve funkci českého velvyslance v Oslu. Jak moc se tyto země od sebe liší z vašeho pohledu diplomata?

Nenapadá mne lepší srovnání než z pohledu kulinářských tradic. Ať už si dáte k nedělnímu obědu klasický obalovaný řízek v Kunovicích nebo v centru Vídně, tak se bude lišit maximálně úpravou bramborového salátu. V Norsku můžete na teplý oběd zapomenout, protože tam to není tradice. Chci tím demonstrovat skutečnost, že Rakousko je nám z hlediska mentality obecně daleko bližší než Skandinávie, nicméně Norsko je moc fajn země, která určitě stojí za návštěvu.

O severských zemích se často mluví v superlativech. Je to skutečně tak, nebo je to jen zdání těch, kteří nevidí pod pomyslnou pokličku?

Mám zkušenosti z dlouhodobějších pobytů ve Švédsku, Dánsku i Norsku a schéma mého vnímání těchto států bylo v podstatě vždycky stejné. Nejdříve jsem byl bezmezně nadšen, jak výborně tam vše funguje, avšak s přibývajícím stráveným časem člověk dospěje k závěru, že běžný Nor, Švéd či Dán řeší v důsledku úplně stejné problémy jako Čech, Moravan nebo Slezan. Chleba je všude na světě o dvou kůrkách.

Jste rodákem z Uherského Hradiště. Ke slovácké metropoli jste se vždy hrdě hlásil. Poznamenal tento váš vztah k našemu městu i vaši práci diplomata?

Samozřejmě! V této souvislosti však musím uvést, že stále v Uherském Hradišti žiji. Není slastnějšího pocitu, než když v pátek odpoledne vypadnete z Prahy a jedete domů na Moravu. Na základě vlastních poznatků plynoucích z diplomatické práce různě po světě odpovědně říkám: važme si toho, v jakém krásném regionu, kterým je naše Moravské Slovácko, můžeme žít.

Vaše zkušenosti ze světa má jen málokterý našinec. O to víc by mne zajímal váš pohled na současné fungování Evropské unie, která je čím dál častěji pod palbou nejrůznějších kritických hlasů.

Shodou okolností si mne nedávno k tomuto tématu pozvala na rozhovor internetová televize XTV.cz, v níž jsem označil stávající situaci v Evropské unii jako problematickou a komplikovanou. Jestliže nyní vidíme starou dobrou Evropu ve varu v tom smyslu, že skoro v každém státě na západ od nás protestují zemědělci proti tzv. Green Dealu, nelegálním migračním tokům se stále nedaří efektivně čelit a kapitáni evropského průmyslu začínají stěhovat své podniky do USA nebo na Dálný východ, tak to věru není pozitivní vizitka pro stávající bruselské elity.

Jakou roli by měla podle vás hrát Česká republika v mezinárodním prostředí? A je v tomto měřítku prostor třeba i na nějaký ten regionální patriotismus?

Pokud se podíváte do historie československé diplomacie, zjistíte, že se v období tzv. I. československé republiky mohla naše zahraniční služba pyšnit světovým formátem. Překvapivě i v období socialismu, mám-li užít sportovní příměr, boxovalo Československo nad úroveň své váhové kategorie. Musíme se tedy snažit o to, aby tomu tak bylo i nadále, k čemuž patří i uvědomění si, kam patříme a jaká je naše národní historie a tradice.