V rozbouřeném světě plném neustálých změn, shonu a napětí působí Vánoce stále jako neohrožený ostrov, na kterém si každý najde cestu k sobě samému. Ostrov osázený výjimečnými a nezapomenutelnými symboly. „A také k nám v symbolech promlouvají. Mezi ty vůbec nejsilnější, které zní také v Božím slově, patří světlo a tma,“ říká Mons. Josef Nuzík, biskup a generální vikář olomoucké arcidiecéze. O světle - naději a tmě - nesnázích bude hovořit také na půlnoční mši. Letos ji odslouží vůbec poprvé na Svatém Kopečku u Olomouce. „Při bohoslužbě se jistě dotknu obou symbolů, protože nás aktuálně obklopuje tma násilí v nejrůznějších podobách. Současně je tady ale také světlo poselství Ježíše Krista, které hrozby prosvětluje. I letos se ho budu snažit zvěstovat.“

Pocházíte ze Strání, z početné katolické rodiny s jedenácti dětmi. Jak vzpomínáte na společné Vánoce?
Vánoce pro mě znamenaly vždy společně intenzivně prožité dny. Hezké vztahy jsme udržovali po celý rok, ale na Štědrý den, to se všichni ještě více snažili. Vzpomínám na celé vánoční svátky jako na dny plné lásky, pospolitosti a dobroty. Co k našemu Štědrému dni neodmyslitelně patřilo, byla práce. Štědrý den nepatřil ke dnům nicnedělání. Dopoledne jsme chystali krmení pro dobytek, po ranní mši se chystal betlém. Celý den provázelo vánoční poselství o narození Ježíše Krista, které vrcholilo na půlnoční mši a ve společném setkání v rodinném kruhu.

K Vánocům patří rituály. Jaké byly ty vaše?
Jako kluci jsme měli za úkol nazdobit stromek, což byla velmi radostná práce. Sestry pak po večeři odcházely třepat stromy do zahrady. Tradice říkala, že z které strany se přitom ozve zaštěkání psa, tak na tu stranu se děvče v novém roce vydá. Dodnes na to s láskou vzpomínají. V jejich šestičlenném kruhu je ale už jedno místo prázdné. Jedna ze sester před dvěma lety zemřela. Pokud jsem jezdil v mých mladých letech na vánoční svátky domů, před Štědrým večerem jsem miloval lehký výšlap pod Javořinu. Vydal jsem se do lesa a nachodil přitom sám asi dva kilometry. Vnímal jsem víc přírodu a krásu.

Kdy naposled jste se všichni setkali u štědrovečerní večeře?
Dnes už společná setkání nejsou možná. Mnozí ze sourozenců už mají i vnoučata a vánoční čas tak tráví s vlastními rodinami. Ani mně už kvůli povinnostem nevyjde zavítat domů na celé svátky. Ke společnému stolu tak nezasedáme. Asi nejkrásnější to bylo v čase mých studií teologie. Měli jsme zvyk, že jsme před půlnoční obcházeli sourozence a zpívali koledy. Po půlnoční mši jsme pak všichni skončili v rodném domě. Byly to krásné časy.

Jaké budou vaše letošní Vánoce?
Otec arcibiskup zve už dlouhá léta všechny kněze z Olomouce a svého pomocného biskupa na večeři. Většinou se začíná v 17 hodin modlitbou a společnou večeří v jídelně nebo sále Arcibiskupství olomouckého. Po rozhovoru s arcibiskupem následuje půlnoční mše, která je v olomoucké katedrále už ve 21 hodin. Já budu letos sloužit půlnoční mši na Svatém Kopečku.

Vraťme se ještě na chvíli do minulosti. Co vlastně rozhodlo o tom, že se stanete knězem?
U každého povolání se potkávají dva faktory. Jde o lidský vliv a zásah Boží. V mém případě patří k lidskému vlivu otázka kněze, který mi v čase, kdy jsem chodil do sedmé třídy, položil dotaz, čím bych chtěl být. Odpověděl jsem, že malířem nebo hajným. Zpětně jsem si po letech uvědomil, že tento malý střípek z rozhovoru ve mně zbyl. Ke kněžství mě pak motivovalo vnitřní volání. Cítil jsem, jak jsem rád chodil a pobýval v kostele a modlil se. Bylo mi dobře i samotnému. Rozmlouval jsem často s Ježíšem. Cítil jsem Boha v srdci. Další střípek se pak váže ke střední škole. Četly se tam Pastýřské listy a mne v nich oslovil článek, jenž nabízel všem, kteří ucítí vnitřní volání, cestu k přihlášení na bohosloveckou fakultu. Vnímal jsem to tehdy velmi silně. Vzpomínám také, jak na Vánoce a Velikonoce přijíždělo do Strání ke svaté zpovědi několik kněží. Ozvala se ve mně touha, jak rád bych jim pomohl. Uvědomil jsem si také, že mě Bůh volá ještě k něčemu vyššímu než k lásce k dívce. Děvčata se mi velmi líbila, ale tušil jsem, že moje cesta je jiná. Cestu kněžství jsem pocítil jako vyvolení. Všechno tedy nebylo dílem okamžiku. Rodilo se to postupně.

Jakou roli při tom sehráli rodiče?
Matka s otcem vedli všechny děti k víře. Když jsem byl v kněžském semináři, dozvěděl jsem se od faráře, jak ho jednou navštívil můj otec. Řekl mu: „Mám pět synů a co bych za to dal, kdyby si některého z nich povolal Pán Bůh ke kněžství.“ Farář odvětil, že o tom rozhoduje jen Bůh, že oni dva se mohou jen modlit. Je tedy zřejmé, že rodiče k mému povolání pomohli.

Než jsme se setkali, tak vaše asistentka hledala dlouho volný termín. Jste vytížený tak, že v jednom týdnu zbyly jen dvě půlhodiny. Kde hledáte klid, když neustále pracujete?
Lidé mi často říkají: „Otče, děkujeme za krásné Vánoce.“ Moji službu vnímají jako oběť. Pravdou je, že kněz prožívá celé svátky v kostele. Vzpomínám, že v Nivnici, kde jsem působil, jsem v krátkém čase sloužil dvě půlnoční. Na Boží hod pak tři mše. Následovaly besídky u jesliček a na Štěpána další tři bohoslužby a nádavkem besídka u jesliček. Navzdory všemu jsem se cítil úžasně šťastný a naplněný. Jistě, únava se musí dostavit. Současně s ní ale přichází i radost. Dá se říct, že relaxuji prací. Je to propojené.

Církvi nepochybně pomohl nástup papeže Františka. Ten nedávno řekl: „Mladí lidé jsou v krizi. Všichni jsme si zvykli na kulturu jednorázového použití. Děláme to samé se seniory a všemi lidmi v jejich pracích - ti všichni jsou postižení kulturou, kde je vše na jedno použití. Musíme zastavit ten zvyk vyhazovat vše po jednom použití. Zdá se, že jeho citát je právě nyní, v čase adventu, aktuální. Souhlasíte?
Papež František je bezesporu velký muž, který dokáže oslovovat i lidi stojící mimo církev. Především tím, že poukazuje na hlubší smysl života, na hledání Boha. Tento trend nazývá Svatý otec skartací. Tvrdí, že musíme opouštět ducha skartace. Podívejte se třeba na mezilidské vztahy typu „když mi nevyšlo mi manželství, nic se neděje, zkusím rychle jiné…“. S papežem Františkem plně souhlasím. Jeho názor má spojitost také s Vánocemi. I když se každý rok opakují, pokaždé jsou jiné. A my, čím jsme starší, tím více si uvědomujeme stále nová a nová poselství. Svátky skutečně nejsou jen o tom, že se narodil Ježíš, který mi říká, že můj život je neopakovatelný a má velkou cenu. V mládí se člověk zaměřuje na to, co najde pod stromkem. Ve středním věku pak o Vánocích hledá klidnou atmosféru. Starší člověk pak hledá něco, co se hluboce dotkne jeho nitra. To vše souvisí s vánočním poselstvím.

Jste pomocný biskup olomoucký a titulární biskup diecéze Castra Galbae na území dnešního Alžírska. Co to vlastně znamená?
Jmenování biskupa má být, podle církevní tradice, vždy spojeno s určitým územím. V současnosti jde o to, že počet existujících diecézí je menší než počet biskupů. Praxe v dějinách tak určila, že i pomocní biskupové budou spojováni s názvem některé z historických, dnes už neexistujících diecézí. Území původní diecéze Castra Galbae se nachází v Alžíru, což byla kdysi vzkvétající římská provincie Numidie, a církevní správa zde vznikla již v dobách raného křesťanství. Již z 2. století jsou konkrétní zprávy o křesťanech. Můžeme říci, že rozvoj těchto historických afrických diecézí trval nejméně půl tisíciletí. Diecéze Castra Galbae zanikla - stejně jako ostatní severoafrické diecéze - koncem 7. století, kdy byl celý sever Afriky smeten pod muslimskými nájezdy a toto rozsáhlé území ztratilo svůj antický a křesťanský charakter.

Takže nemáte povinnost svěřené místo navštívit.
Nemám. Jde pouze o titul.

Když člověk nastupuje do nové funkce, tak mezi časté otázky patří - a kde byste se nejraději viděl za pět let?
Nemám žádnou vizi, kde bych chtěl být. Vlastně ani nemůžu být „jinde“. Biskupem nejste na omezenou dobu podobně jako politici. Osobně chci naplnit vše, co se od mé nové role očekává. Mým smyslem a vizí je tak vrůstat více do své služby, naplňovat potřeby církve a na druhé straně více vnímat potřeby věřících.

Olomouc patří k pohledným městům, stejně jako vaše rodné Strání. Kde se cítíte doma?
V Olomouci jsem prožil už sedmnáct let, celou jednu třetina života. Přestože jsem měl do poloviny letošního roku trvalé bydliště ve Strání, s novou funkcí jsem to změnil. Není to nic proti milovanému Strání, ale doma se cítím v Olomouci.